Den odpočinku, šabat, a jeho význam v kontextu Nového i Starého zákona je středem této studie. Budeme zkoumat, jak původní šabat souvisí s Kristem jako naplněním a proč první křesťané přestali dodržovat klasické rozdělení dnů odpočinku, a co to znamená pro dnešního věřícího v každodenním životě a v postoji k času, rodině, lásce a světu.
I. Den odpočinku: šabat vs. neděle
Šabat, sobota, sedmý den v týdnu - to je den odpočinku, ve kterém Izraelci neměli vykonávat žádnou práci. Veškerá jejich činnost a námaha měla ten den ustat. To je také význam hebrejského slova šabat: ustání, přestání, pominutí, odpočinutí. Hospodin sděluje: Po šest dní budete pracovati, sedmý den však sobota jest; odpočinutí je Hospodina Boha tvého. Nebudeš dělat žádného díla.
A z dnešního oddílu: Proto ostříhati budete soboty, nebo svatá jest vám. Kdož by ji poškvrnil, smrtí umře; a kdo by dělal v ní dílo, vyhlazena bude ta duše z prostředku lidu svého. Šabat je tedy sedmý den v týdnu, den odpočinku. Sobota. Ne neděle. Bůh nemění den odpočinku ze sobotního na nedělní; ani Ježíš ani apoštolové tak neučinili. Kdo by tedy měl dodržovat 4. přikázání, měl by to dělat poctivě - odpočinek v sobotu, nikoli v neděli.
Ale církev později přesunula den odpočinku na neděli. A to bez Božího pověření. Někdo by mohl namítnout: „Není to jedno, jaký den držíme?“ Není. Představte si, že by Ježíš za svého života dodržoval šabat v neděli; židé by očekávali sobotní shromáždění a konfrontace s novým zjevem. Zachovávat den odpočinku v neděli tedy působí rozpor se 4. přikázáním Mojžíšovým.
První křesťané však šabat nedodržovali - ani v sobotu, ani v neděli. Důvodem je, že Ježíš Kristus šabat svým životem, smrtí na kříži a svým vzkříšením naplnil. Po jeho vzkříšení není důvod den odpočinku zachovávat. Šabat tedy zůstává předobrazením cílů starého zákona, ale Kristus je jejich naplněním. Proto šabat drželi jen poslední sobotu před setkáním s Kristem, a od té doby se už šabat nezachovává jako pravidlo pro křesťany. Přesto je důležité pochopit, že křesťan má odpočinek v Kristu, a ten odpočinek není omezen na konkrétní den v týdnu.
II. První křesťané nedodržovali den odpočinku
Když se podíváme na Nový zákon, zjistíme, že není žádná zmínka o tom, že by křesťané nadále zachovávali 4. přikázání. Důvodem je, že jejich odpočinek je v Kristu a skrze Ducha svatého; jejich posvátné shromáždění mělo podobu lámání chleba, setkání k bohoslužbě a sbírkám ve shromáždění. Z Lukášova evangelia slyšíme, že „První den v týdnu“ se sešli k lámání chleba a Pavel promluvil ke shromáždění, ale to nebylo ze zákazu, nýbrž z úmyslu cestovat na druhý den. Apoštol Pavel nařizuje, aby první den po sobotě vykonali sbírku.
Ve Zjevení se zjevil oslavený Ježíš „v den Páně“ (Zj 1,10), tedy v den, který byl vzkříšeným Pánem. První křesťané tedy slavili církevní bohoslužbu v neděli, která připomíná Kristovo vzkříšení a setkání s učedníky. Tato tradice se později vyvíjela do nedělního shromáždění jako den bohoslužeb, ale samotný text Písma nepřikazuje, aby se den odpočinku změnil ze soboty na neděli; spíše ukazuje, že Kristus je naplněním šabatu a jeho následovníci žijí v novém bezčasovém odpočinku, který pramení z víry v Krista.
III. Ježíš Kristus naplnil šabat: On je náš pravý odpočinek
Starý šabat byl vždy stínem naděje na Krista. Kristus naplnil šabat svou obětí na kříži a svým vzkříšením. V listě Koloským čteme, že „všechny tyto věci jsou stíny budoucích věcí, ale skutečnost je Kristus“ (Ko 2,16-17). Proto se křesťané nemusí upínat na jeden konkrétní den odpočinku; jejich odpočinek je v Kristu a trvá po celý život. Adam měl s Bohem neustálý a dokonalý vztah před hříchem; šabat nebyl jen jednou za týden, ale každodenní shledání s Bohem v ráji. Po pádu však následovala nutnost obnovy skrze Krista, aby šabat znovu vstoupil do života lidstva skrze Ježíše.
A proto i starozákonní šabat lze chápat jako předobraz Krista a jeho spásy. Beránek zabité v Egyptě a manu na poušti jsou prorocké obrazy, které ukazují na Krista - ten pravý chléb života a oběť, která naplňuje a naplňuje všechny starozákonní rysy. Kristus říká: „Já jsem chléb života“ a „kdo jí tohoto chleba, nezemře“ (J 6,48-50). To potvrzuje interpretaci šabatu jako předobrazu Kristu, a že Kristus je naplněním šabatu, nikoliv samotná neděle.
IV. Praktické dopady pro dnešní věřící: žít den po dni s Kristem
Podle listu Koloským nemá nikdo právo soudit vás za jídlo, svátky, novolunie nebo soboty; to všechno je stín budoucích věcí, skutečností však je Kristus (Ko 2,16-17). Proto křesťané nežijí v očekávání určitého dne odpočinku, ale v neustálém spojení s Kristem. Den odpočinku není určen k dřině podle desatera, ale má být obrazem důvěry v Boží dodržování a naděje na plnou obnovu stvoření v Kristu. V Kristově lásce nám Bůh dává skutečný pokoj a odpočinek, který překračuje lidské časové hranice.
Všechny tyto myšlenky se odrážejí v praktickém životě věřícího: mít na paměti, že každodenní život je dar a že je důležité žít s plnou láskou k Bohu i k lidem kolem nás. Zároveň je důležité připomínat si, že odpočinek není pouze pasivní pauza, ale čas k růstu ve víře, lásce k bližním a naplňování Boží vůle. Těchto zásad se drží nejen jednotlivci, ale i rodiny: láska k Bohu, kvalitní rodinný život, odpouštění, odpuštění a vytrvalá práce pro Boží království.
Milovat a být milován, pěstovat rodinu, žít v lásce s ostatními a usilovat o věčnost - to vše tvoří způsob, jak žít den jako poslední, ne v extázi nadčasového ztracení, ale v odpovědné a naplněné službě Bohu a lidem. Vtom se spojuje myšlenka, že pro křesťana není žádný den jen sobota či neděle, ale každý den je šabatem v Kristu, ve kterém nalézá pravý odpočinek, sílu a smysl života.
