Slavení této svátosti se může v jednotlivých případech poněkud lišit, mohou být použity například trochu jiné modlitby. Následující řádky slouží spíše jako pomůcka pro pochopení jednotlivých prvků slavení, než příprava na konkrétní bohoslužbu. Na každé slavení svátostí je třeba se připravit. Vzdálená příprava na svatbu probíhá samozřejmě již v rodině a zejména potom při chození a plánování společného života.
Přípravy a průvod k oltáři
Před samotnou svatbou bývá v dnešní době zvykem navštívit několik na sebe navazujících přípravných setkání, při nichž se s knězem, s odborníky na manželský život nebo s věřícím párem mluví o učení církve o lásce, manželství a rodičovství, o sociálních a psychologických úskalích, na které je třeba se připravit, i o praktických stránkách svatebního obřadu. Koná se průvod k oltáři, napřed jdou ministranti, za nimi kněz, potom ženich a nevěsta, které podle místních zvyklostí doprovázejí aspoň rodiče a dva svědkové. Deinde fit processio ad altare: praecedunt ministrantes, sequitur sacerdos, deinde nupturientes, quos iuxta consuetudines locorum saltem parentes et duo testes honorifice comitari possunt ad locum ipsis praeparatum. Bývá zvykem, že ženicha, který jde hned za knězem a ministranty, vede jeho matka, zatímco nevěstu, která do kostela vchází jako poslední, vede její otec. Otec pak nevěstu před oltářem doslova předá ženichovi do rukou. Tímto gestem byla ve starověku svatba uzavřena. Kněz přistoupí k oltáři, pozdraví jej hlubokou úklonou a políbí jej. Potom jde k sedadlu. Všichni udělají znamení kříže a kněz pozdraví přítomné některou z formulí z Římského misálu.
Bohoslužba slova se koná obvyklým způsobem. Mohou se vzít tři čtení, z nichž první je ze Starého zákona, s výjimkou doby velikonoční, kdy je první čtení z knihy Zjevení svatého Jana. Liturgia verbi peragitur more consueto. Tres lectiones haberi possunt, quarum prima sit e Vetere Testamente, tempore autem paschali ex Apocalypsi. Po evangeliu kněz poukáže v homilii na tajemství a milost křesťanského manželství, na důstojnost manželské lásky, svátostnou milost a povinnosti manželů. Ve vstupních obřadech se vynechává úkon kajícnosti, což se dělá ve všech bohoslužbách, které začínají zvláštním průvodem. Svatba není obyčejnou párty, ale slavením liturgie, které nás posouvá na cestě naší víry. A protože víra - jak říká apoštol Pavel - pochází ze slyšení, je důležitou součástí svatebního obřadu čtení z Bible. Všichni včetně ženicha a nevěsty i svědků stojí. Omnibus stantibus, etiam nupturientibus, testibus hinc inde dispositis, sacerdos, nupturientes alloquitur. N. a N., rozhodli jste se uzavřít manželství. N. Chcete si slíbit lásku, úctu a věrnost. Následující otázku je možno podle okolností vynechat, např. Interrogatío sequens omitti potest si adiuncta hoc innuunt, ex. gr. Chcete založit rodinu. Tyto otázky také svědčí o povaze Boží milosti, která je manželům dána. Vzájemná úcta, láska a věrnost nejsou vlastním výkonem, ale Božím darem, který manželé budou každým dnem rozvíjet. Bezvýhradné odevzdání se jeden druhému až do smrti, přestože tušíme, jaké zvraty může život přinést, je možné pouze v Boží síle. Na otázky snoubenci odpovídají "před církví a před Bohem". Déxteras iungunt. Já, N, odevzdávám se tobě, N, a přijímám tě za manželku. Slibuji, že ti zachovám lásku, úctu a věrnost, že tě nikdy neopustím a že s tebou ponesu všechno dobré i zlé až do smrti. K tomu ať mi pomáhá Bůh. Ego N accípio té N. Já, N, odevzdávám se tobě, N, a přijímám tě za manžela. Slibuji, že ti zachovám lásku, úctu a věrnost, že tě nikdy neopustím a že s tebou ponesu všechno dobré i zlé až do smrti. K tomu ať mi pomáhá Bůh. Ego N. accípio té N. Hunc vestrum consensum, quem coram Ecclésia manifestástis, Dóminus benigne confírmet et benedictiónem suam in vobis implére dignétur. Bůh Abrahámův, Bůh Izákův a Bůh Jakubův, ten, který už první dvojici lidí spojil manželstvím, ať skrze Krista posiluje, co jste si právě před církví slíbili, a ať vám žehná. Vzájemný slib a jeho přijetí ze strany církve je jádrem svatby. Řečeno klasickými teologickými pojmy, je formou a materií svátosti manželství. Podání rukou pochází z starověkého římského obřadu zásnub, při němž fungovalo jako záruka a potvrzení budoucího příslibu. Každý ze snoubenců nejprve říká: "Odevzdávám se ti". Když tomu druhému dal vše, čím je, má jakoby chvíli prázdné ruce, které může naplnit pouze jeho manžel, manželka. Manželé se odevzdávají jeden druhému, kněz je pouze tím, kdo jejich slib jménem církve přijímá. Přijetí slibu má podobu požehnání, protože to, o co manželé usilují, přesahuje jejich síly. Vzájemný slib a jeho přijetí ze strany církve končí zvoláním "Bohu díky".
Podání rukou a prstýnky jako znamení věrnosti
V tvém jménu, Pane, + žehná církev tyto prsteny; sešli na ně své požehnání, aby byly znamením dokonalé věrnosti: ať tvoji služebníci N a N ustavičně plní tvou vůli a žijí spolu ve svornosti a vzájemné lásce až do smrti. Benedic, Domine, hos anulos, quos in tuo nomine + benedicimus; ut qui eos gestaverint, fidelitatem integram invicem tenentes, in pace et voluntate tua permaneant atque in mutua caritate semper vivant. Kněz může prsteny pokropit svěcenou vodou a předá je novomanželům. N, přijmi tento prsten na znamení mé věrnosti a N., áccipe hunc anulum in signum amóris mei et fidelitátis meae. Podobně manželka navlékne prstenovi.
Podobně manželka navlékne prsten na muže. N., áccipe hunc ánulum in signum amóris mei et fidelitátis meae. Předání prstýnku ženě bylo původně součástí obřadu zásnub jako dárek, který byl zárukou budoucí svatby. V současném obřadu křesťanské svatby je prsten chápán jako znamením věrnosti, které má každodenně, hmatatelně připomínat skutečnost, že muž patří své manželce a žena manželovi. Pokud jeden z novomanželů není pokřtěn, je vhodné, aby svatba nekonala v rámci mše - chyběl by důležitý prvek, kterým je společné svaté přijímání z jednoho chleba a jednoho kalicha. V tomto případě je lepší, aby svatba byla beze mše a po přímluvách hned následoval Otčenáš, modlitba za manžele a závěrečné požehnání. Pokud se svatba koná v rámci mše svaté, po přímluvách pokračuje bohoslužba oběti jako obvykle.
Svatba jako eucharistie a svátosti
Skutečnost, že prvním událostí, kterou manželé společně prožívají, je účast na eucharistii, má velký význam. Při mši svaté se zpřítomňuje oběť, kterou Boží Syn Ježíš přinesl na kříži, když z lásky k nám daroval svůj život a tak si zasnoubil svou církev. Novomanželé jsou společně přítomni lámání chleba a žehnání kalicha, protože také oni jsou svým manželstvím povoláni lámat svůj život jako chléb pro svého manžela či manželku a pro svoje děti. Po modlitbě Otče náš kněz vynechá modlitbu Vysvoboď nás ode všeho zlého, obrátí se k ženichovi a nevěstě a vyprošuje pro ně Boží požehnání. Tato modlitba se nikdy nevynechává. V závěrečné části modlitby lze slova uvedená v závorkách vynechat, vyžadují-li to okolnosti, například u starších novomanželů.
Požehnání končí slovy: “Ať vás provází láska věčného Otce, ať pokoj Kristův naplní vaše srdce a Kristus ať s vámi přebývá.” Ať jste svědky Boží lásky ve světě a po životě, plném dobrých skutků, vejdete do radosti věčné. Caritátis Dei testes sitis in mundo, ut, quos afflícti et egéni benígnos invénerint, in aetérna Dei tabernácula vos grati aliquándo recípiant. Požehnej vás i všechny přítomné všemohoucí Bůh, Otec i Syn + i Duch Svatý. Et vos omnes, qui hic simul adéstis, benedícat omnípotens Deus, Pater, et Filius, + et Spiritus Sanctus. Missa peracta, testes et sacerdos actum Matrimonii subscribunt.
Požehnání, které uzavírá každou křesťanskou bohoslužbu je nyní určeno především novomanželům. Další významnou součástí jsou svátosti blízké rodině a spojení života s druhým člověkem. Svátost manželství je chápána jako prostředek posvěcení člověka a jako znamení přítomnosti Boha ve vztahu a v rodině.
Křest, biřmování a eucharistie - iniciační svátosti
Křest je modlitba spojená s obřadem ponoření nebo polití vodou. Toto jednoduché gesto je však znamením hlubší skutečnosti, která se odehrává v lidském nitru. Křest je branou do církve a trvalým propojením života s Bohem. Křtem je člověk navždy spojen s Ježíšem a jeho obětí na kříži. Stává se Božím dítětem. Skrze tuto svátost jsou také člověku odpuštěny všechny hříchy. Pro křest se musí člověk svobodně rozhodnout. V případě malého dítěte toto rozhodnutí dělají rodiče jako jeho zástupci.
Co dělat, když chci přijmout křest? Kdo v sobě vnímá touhu být pokřtěn, může vyhledat nejbližšího kněze, se kterým se domluví na dalších podrobnostech. Samotnému křtu obvykle předchází období příprav, tzv. katechumenát. V křestech dětí se kmotr stará o vedení dítěte v křesťanském životě a spolu s rodiči zajišťuje výchovu ve víře. Křtu dětí tedy předchází kartička a zápis na faře, rodný list dítěte a jména kmotrů.
Biřmování je svátost křesťanské dospělosti. Člověk v ní dostává trvalý dar Ducha Svatého. Biřmovanec říká: Ano, věřím v tebe, můj Bože, dej mi svého Svatého Ducha, abych ti zcela patřil, abych se od tebe nikdy nevzdálil a abych ti vydával svědectví ve svém životě tělem i duší, slovem i skutkem, ve dnech dobrých a zlých. A Bůh odpoví: Ano, také v tebe věřím, mé dítě - a dám ti svého Ducha, dám ti sebe samého. Budu patřit celý tobě. Nikdy od tebe neustoupím ani v tomto, ani ve věčném životě. Biřmování je spolu se křtem a eucharistií jednou z iniciačních svátostí.
Video ze zkoušky konfirmace 2021
Eucharistie a společenství
Eucharistie neboli Svaté přijímání je tím nejcennějším, co církev uchovává. Věříme, že eucharistie je živý Bůh, Ježíš Kristus, který je přítomný pod podobami chleba a vína. Eucharistie je ústřední svátostí církve a středem její činnosti. Pojem eucharistie pochází z řeckého eucharistein - děkovat. Označuje jak Kristovo Tělo a Krv, tak mši svatou, čili samotný obřad, který je zdrojem a vrcholem křesťanského života. Podmínky pro přijetí: křest, plné společenství s církví a nepřítomnost těžkého hříchu.
Pro 1. svaté přijímání platí, že řádná příprava dětí je organizována farářem, obvykle během 3. třídy základní školy. Mše svatá se slaví téměř každý den podle ohlášení. Nemocní mohou přijímat eucharistii kdykoliv na požádání doma či v nemocnici.
Svátost smíření a odpuštění
Svátost smíření, neboli zpověď, je způsob, jak věřící katolík může získat milost posvěcující, kterou ztratil skrze těžký hřích. Smíření je setkání s odpouštějícím Kristem, který pro každého člověka obětoval svůj život na kříži. Církevní přikázání stanovuje, že má každý katolík přistoupit ke svátosti smíření aspoň jednou za rok, nejlépe v době velikonoční. Hříchy mohou být odpouštěny pouze Bogem, ale skrze církev jim tuto milost uděluje kněz. Základními kroky zpovědi jsou lítost, vyznání hříchů knězi a pokání (zadostiučinění).
Ve zpovědi vyznáváme hříchy, které jsme spáchali od poslední zpovědi, a často bývá užitečné mít stálého zpovědníka. Důležitá je mlčenlivost kněze a upřesnění, že generální či životní zpověď může rekapitulovat delší období. Zpověď může být jednotlivá i skupinová, s individuálním vyznáním hříchů.
Pohřeb a svátosti v kontextu života
Pohřby a modlitby za zemřelé mají významný význam pro pozůstalé. Připomínají, kým byl zesnulý a co mu dlužíme, a dávají prostor pro odpuštění a vděčnost. Kontaktujte místního faráře pro domluvení data a formy pohřbu. První varianta bývá pohřeb při mši svaté; druhá mimo mši. Křesťanské svátosti doprovází člověka i v období smrti a naděje věčného života v Boží milosti.
Těžiště souvisí s vírou v poslání církve, která skrze svátosti dává lidem posilu a pokoj na cestě života, a to nejen v období radosti, ale i utrpení a nemoci.
Video ze zkoušky konfirmace 2021
Závěr a shrnutí
Svátosti a obřady doprovázejí člověka při všech zásadních okamžicích života - narození, uvedení do dospělosti, manželství, rodinné pouto, nemoc a smrt. Přínos každé svátosti spočívá v tom, že člověku poskytuje útěchu, posílení víry a spojení s Bohem. Svátosti nejsou jen rituály, ale konkrétní cesta víry, která vyžaduje osobní odpověď a aktivní spoluúčast věřícího společenství.
Svátosti křtu, biřmování, eucharistie a smíření, spolu s manželstvím a nemocnými, utvářejí komplexní životní cyklus, který odráží křesťanské poselství milosrdenství, odpuštění a naděje v Boží lásce.