první obnovenému laickému přijímání - Večeře Páně s konsekrovaným chlebem i vínem - pod obojí způsobou došlo na popud Jakoubka ze Stříbra v kostele sv. Podobojí označuje přijímání eucharistie zároveň jak v podobě posvěcené hostie, těla Kristova, tak i v podobě posvěceného mešního vína z kalicha, krve Kristovy.
Opakem je přijímání pod jednou způsobou.
V kostele u Martina ve zdi, patrně 26. listopadu 1414, byla M. Jakoubkem ze Stříbra znovu po dvou staletích vysluhována eucharistie ´sub utraque speciae´ - ´pod obojí způsobou´, to je poprvé záměrně všem věřícím, a nikoli jen kněžím, jak bylo tehdy obecným zvykem.
Česká reformace, především Jakoubek ze Stříbra, vychází v odůvodnění laického kalicha z biblického textu Jan 6,54: ´Kdo jí mé tělo a pije mou krev, má život věčný a já ho vzkřísím v poslední den´ a z 1. Korintským 11,28: ´Ať každý sám sebe zkoumá, a proto ať z chleba jí a z kalicha pije´.
Mimo kostela u Martina ve zdi se začalo vysluhovat ´pod obojí způsobou´ i ve třech dalších pražských kostelích: u sv. Vojtěcha na Novém Městě, u sv. Kalich se stal symbolem českého úsilí o nápravu církve.
V prvním tisíciletí bylo samozřejmé, že všichni křesťané přijímali při večeři Páně chléb a víno.
A je tomu tak i nadále v církvi východní, která nikdy kalich laikům neodpírala.
Proč k tomu došlo v církvi západní? Mělo to zjednodušeně řečeno tři důvody.
První byl teologický: Stále více se prosazovala myšlenka, že při vysluhování večeře Páně dochází ke skutečné proměně chleba a vína v tělo a krev Kristovu.
Změna substance (podstaty) byla teologicky zdůvodněna a stala se součástí křesťanského vyznání.
Víra v Ježíše Krista tak byla ve středověku postupně zúžena na víru, že při bohoslužbě dochází k neviditelné proměně pozemských živlů v Kristovo tělo a krev, kterou naše smysly nedovedou zaznamenat.
Věřit v tento zázrak bylo důležitější než samotné přijímání.
V praxi to znamenalo, že věřící lid se při bohoslužbě díval, co říká a činí kněz na oltáři, a již samotná účast na tomto ději měla lidem přinášet vědomí Boží blízkosti a pomoci.
Dokladem toho je ustanovení koncilu, že se každý věřící má alespoň jednou do roka fyzicky účastnit přijímání.
Druhý důvod byl filosofický. Vycházelo se z obecného předpokladu, že je zbytečné, ba dokonce hříšné, působit skrze více to, čeho může být dosaženo skrze méně.
Tento princip úspornosti byl později pojmenován jako Ockhamova břitva.
V případě večeře Páně to znamenalo, že je nadbytečné a chybné podávat lidem z kalicha, jestliže téhož bylo již dosaženo podáváním chleba.
Třetí důvod byl praktický. Víno na rozdíl od nekvašeného chleba kysne, může se snadno vylít a znesvětit, při pití z jednoho kalicha hrozila nákaza a epidemie, proměněné víno nešlo skladovat a zvláště v zemích na sever od Alp bylo obtížně dostupné.
Tyto tři důvody vedly k tomu, že od 12. století se v západní církvi začalo vysluhovat pouze pod jednou, ačkoli to fakticky neusnesl žádný koncil a šlo pouze o praxi, která se postupně vžila a byla všeobecně přijímána.
Změna nastala, když se ve 14. století zvedla vlna touhy po častějším přijímání laiků.
Fyzické přijímání se začalo chápat jako nezbytná podmínka spásy a posila víry.
A právě v ovzduší této zbožnosti došlo k objevu, že praxe prvotní církve byla jiná.
První, kdo teologicky zdůvodnil potřebu a posléze i nutnost přijímání pod obojí, byl Jakoubek ze Stříbra.
A opět to byly tři důvody:
Prvním a hlavním důvodem byla poslušnost Kristova příkazu: „Pijte z něho všichni.“ Žádná filosofická ani teologická úvaha nemůže zrušit Kristův příkaz a nemůže ho změnit ani rozhodnutí sebevyšší církevní autority.
Jestliže Kristus ustanovil svátost pod obojí způsobou, není možné z jejího dobrodiní některé lidi vyjmout.
U Boha není přijímání osob.
Bůh nerozlišuje lidi na kněze a laiky, a proto je třeba zavést jen jeden způsob přijímání: chléb a víno.
Druhým Jakoubkovým argumentem pro přijímání podobojí bylo přesvědčení, že Kristova krev působí jiný druh milosti než přijímání Kristova těla.
Zatímco přijímáním chleba se věřící stává součástí Kristova těla, jímž je společenství církve, přijímáním jeho krve získává podíl na jeho vykoupení a odpuštění hříchů.
Z toho důvodu se stává přijímání z kalicha nutné a nezbytné pro naši spásu.
Třetím důvodem, který podporoval přijímání z kalicha, byla víra, že Kristova krev od nás zahání zlé démony a přivolává na pomoc anděly.
A jak narůstalo přesvědčení, že přichází poslední čas, kdy bude třeba čelit velkým pokušením a protivenstvím, bylo považováno přijímání Kristovy krve za tu nejlepší výbavu pro tíseň posledního času.
O přijímání z kalicha se strhl ostrý teologický a později i mocenský boj.
Argumentů na obou stranách postupně přibývalo a místo ke shodě a smíření došlo k ještě většímu odcizení a rozdělení církve.
Tři týdny před Husovým odsouzením, 15. června 1415, kostnický koncil vydal zákaz laického kalicha.
Mnohé již bylo překonáno.
4. ledna 1433 se konal koncil v Basileji, kde artikul o laickém přijímání z kalicha hájil pražský teolog Jan Rokycana.
V katolické církvi mohou tak laici po druhém vatikánském koncilu přijímat také podobojí, i když u nás se tak děje spíše výjimečně.
Objevily se však nové rozdíly.
Zatímco svátost křtu nás spojuje, svátost večeře Páně rozděluje.
Věřící husita nemůže přijímat v katolické církvi a věřící katolík může přijímat v husitské církvi.
Důvodem však není kalich, ale odlišné chápání Kristovy přítomnosti a kněžského svěcení.
Naše církev zve ke stolu Páně i věřící katolíky, protože v tom vidí znamení jednoty Kristovy církve, která nemůže být popřena odlišnostmi v naší víře a zbožnosti.
Katolická církev naopak vidí oddělený stůl Páně jako bolestné znamení rozdělení církve, které v tuto chvíli neumíme překonat, a proto by nás mělo vést k intenzivnímu hledání shody ve víře, která je nutným předpokladem společného slavení eucharistie.
Je ovšem otázka, zda k této shodě dojde dříve, než přijde Kristus.
…
Evangelická církev se hlásí do společenství reformačních církví obnovených a stále se obnovujících Božím slovem.
Koncem 70.let 12.století zvolil lyonský kupec Valdes v protikladu k oficiální církvi chudobu a bezdomoví.
Se svými žáky, pocestnými kazateli evangelia, se stal iniciátorem první reformace.
Oficiální církev na svou obranu zřídila světově organizovanou inkvizici, která „kacířské“ valdéské hnutí potlačila, ale nezničila.
Myšlenky valdéského hnutí ožily právě v husitských Čechách.
Spolu s nimi sem díky evropskému dvoru císaře Karla IV. Po smrti Karla IV. došlo k rozpolcení římskokatolické církve mezi dva papeže - římského a avignonského (roku 1309 byl papež doslova unesen francouzským králem Filipem IV. z Říma do jihofrancouzského Avignonu, kde se stal mocenským nástrojem francouzského království.
Toto „avignonské zajetí“ trvalo až do roku 1376. Církve pak měla často papeže dva - římského a avignonského.
Roku 1409 dokonce tři - římský Řehoř XII. i avignonský Benedikt XIII. byli sesazeni ve prospěch Alexandra V. Tento akt ale neuznali a považovali se nadále za hlavu římskokatolické církve).
Snaha o vyřešení krizové situace jak mocenské tak věroučné vedla ke svolání církevního koncilu, který měl sjednat nápravu mocenskou i duchovní.
Čeští reformátoři v této době přijali myšlenky oxfordského profesora Johna Wyclifa (pozn. Karla IV. Anna byla provdána do Anglie za krále Richarda II. Angličané získali koledu o sv.Václavovi a my Wyclifovo učení).
každý křesťan, tedy i nekněz, je povinen Písmo studovat v zájmu spásy - nelze tedy kázat jinak než v řeči lidu (na bohoslužbách tehdy zněla pouze latina, tedy jazyk lidu zcela nesrozumitelný.
U nás 6: Husitství | Videovýpisky z dějepisu
zvěstování písma je důležitější než svátostné úkony (pozn. Wyclif také odmítal povinnost zpovědi a odsoudil učení o transsubstanciaci , tj. Jeho myšlenky rozpracoval právě Mistr Jan Hus.
Ústředním tématem jeho učení byl Boží zákon jako norma a z toho vyplývající podmíněná poslušnost příkazům lidským.
Roku 1410 byly zakázány jak Wyclifovy myšlenky, tak kázání v kaplích.
Jan Hus, který se ozval proti pálení Wiclifových spisů, byl stižen církevní klatbou a byl povolán před církevní soud do Říma.