Jak také jinak, když se tento zatvrzelý kacíř, Martin Húska, nechtěl svých bludů vzdát? A že to byly bludy přímo kardinální, protože pobouřily už tak radikální husity.
Charismatický kazatel Martin Húska (Houska), též zvaný Martínek či Loquis, se narodil pravděpodobně na Moravě, ale přesné místo ani datum nejsou známy. Húskovy názory se postupně radikalizovaly, což bylo posíleno vlivem francouzských sektářů z Pikardie, tzv. pikartů, kteří byli pronásledováni inkvizicí a v roce 1418 přišli do Prahy.
Martin Húska někdy na přelomu let 1420 - 1421 vystoupil s kritikou řady článků táborské věrouky a zejména polemizoval s učením o tělu Božím (eucharistii). „Podle Martínka měl Kristus jedno tělo, takže nemohl současně být na vícero pozemských oltářích. Nač uctívat víno a hostii, když Kristus duchovně pobývá na táborské půdě v každé krmi i v každém pití jeho věrných, a to bez jakéhokoli prostředníka kněze. Každý řádný křesťan mohl si svou stravu i nápoje ‚dobrořešit‘.“
Stoupenci Húskova učení hlásali, že se nemá před svátostí oltářní klekat, že se jí nemá prokazovat žádná úcta, ani se nemá uchovávat do druhého dne; to vše je modloslužba. Hanobili ji všemi způsoby. Tyto názory narazily na odpor předních táborských kněží. Proto se již v lednu 1421 Martin Húska vystěhoval i se svými stoupenci, celkem s asi 300 lidmi, do Příběnic. Ale již 26. února 1421 byl Martin Húska v Příběnicích zajat panem Oldřichem z Jindřichova Hradce.
Z jeho vězení zaslal list táborským a žádal je o vyslechnutí. Húskova úloha v této době není zcela jasná. Na přelomu března a dubna 1421 táborská obec sektáře rozehnala a vytlačila je z Příběnic. Skupina pikartů si pak zřídila provizorní ležení v lesnatých kopcích na pravém břehu Lužnice. Od nich se oddělili adamité, kteří zastávali názor, že nepotřebují nosit oděv, protože šaty jsou jen „nadále nepotřebným důsledkem Adamova pádu“.
Tradují se o nich zvláštní praktiky, ačkoli historici upozorňují na zkreslení pramenů. V červnu 1421 se Húska vydal na Moravu a vzal s sebou stejně smýšlejícího kněze Prokopa Jednookého. Když došli do Chrudimi, byli zadrženi hejtmanem tohoto města, Divišem Bořkem z Miletínka. Hejtman se jich ptal na jejich názor o svátosti oltářního těla a krve Pána Ježíše. Martin Húska mu prý odpověděl, že tělo Kristovo je v nebi, uváděje za důvod, že měl jen jedno tělo, a ne více, zatímco hostií je mnoho.
Hejtman nemohl snést takové rouhání, udeřil Martina pěstí a chtěl ho hned upálit. Jeho snaha však byla marná. Zajatí kacíři se nenechali zlomit dvoutýdenním žalářováním v Hradce Králové, ani následným osm týdnů trvajícím pobytem v „temném žaláři“ v Roudnici nad Labem a nakonec ani mučením, kdy jim „vypálil boky vězňů až do střev“, kromě jiného i proto, aby jmenovali své pražské spojence. Nakonec prý Húska a Prokop jmenovali asi šest lidí. Ani to je ale nezlomilo. Když byli 21. srpna 1421 vedeni na popraviště, Martin Húska prý poslední chvíli svého života využil k dalšímu rouhání a vykřičel mnoho hrozných věcí urážejících zbožné uši. Oba odsouzenci potom byli zaživa upáleni v sudu.
Bezesporu mělo jít o zostření trestu „obyčejného“ upálení na hranici; sud byl zevnitř vysmolen, dovnitř vsazen odsouzenec, volné místo vycpáno slámou a sud zabedněn a podpálen. Nebyli sami, koho stihl takový osud. Stejně táboři upálili již dříve, 22. dubna 1421 v Kolíně děkana kostela sv. Pikarti vznikli počeštěním francouzského slova „beghard“.
Beghardi byli už ve 12. století příslušníky náboženské sekty. a lidé, ti jdou za tím, komu věří. Prokop Holý, Štěpán Pacovský. Bartoš, Trsáček i Slepý Mikuláš. Martin (nebo také Martínek) Houska (po staročesku Húska). „Mladý kněz z Moravy, vybraného nadání a nadmíru znamenité paměti, Martin řečený Loquis“ - byl to strhující řečník, proto dostal přezdívku Loquis. Česky tedy někdo jako „Mluvka“.
„Mistr Vavřinec praví, on že byl hlavní rozsévač všech bludů táborských a netoliko podporovatel, ale i původce hrozného kacířství pikartského; jiní kněží táborští že byli jen jeho pomocníci.“
„Kacířství Martina Húsky a jeho vyznavačů“ se projevovalo v odmítání některých článků táborské věrouky, zejména ohledně těla Kristova a eucharistie. Podle Martínka měl Kristus jedno tělo, takže nemohl být na více oltářích současně. Svátost oltářní byla prohlašována za pouhý škvarek a motýl a představa, že by se na ni kladla zvláštní úcta, byla považována za modloslužbu. Martínekovo učení vymazalo rozdíly mezi laikem a knězem.
„Toho času táboři v Soběslavi, městě pána z Růže, veřejně vyhlásili, kteréhokoli kněze najdou sloužiti mši v ornátě, že ho chtějí spolu s ornátem upáliti. Když to bylo takto vyhlášeno, opustili věrní kněží, kteří podávali pod obojí způsobou a nesouhlasili s táborovými obřady, své ovce i kostely a utekli se do míst pro ně bezpečnějších; a tak chudí sedláci, nemajíce svých kněží, museli běhati pro svaté přijímání na Tábor.“
Martínkovo učení vzbuzovalo čím dál větší odpor, takže se objevil zásah táborských vůdců a kněží. První zprávy o problémech přicházely na konci ledna roku 1421. Martínek byl zatčen a uvězněn. Na příkaz Oldřicha Vaváka z Hradce, který ho dal vsadit do věže. Mikuláš z Pelhřimova a mistr Jan z Jičína psali do Prahy žalující dopis, adresovaný mistrům Jakoubkovi ze Stříbra a Janu z Příbramě. Došlo na slova Jakoubkova, že všechny novoty mají svůj čas a že je lépe v podružných věcech nepospíchat, aby se nezpůsobilo mezi prostým lidem víc škody než užitku.
Žižka si čas na řešení pikartského problému neudělal. Ještě ne. Ještě měl na starosti jinou práci. Za prvé sepsal manifest, ve kterém varuje rytíře, panoše, měšťany a sedláky plzeňského kraje před spojenectvím se Zikmundem a všemi pány, kteří se postavili proti ustanovení Božímu a přikázání. Práce druhého druhu, o té nebyla v manifestu ani zmínka, ale text nenechával nikoho na pochybách, že táboři budou dále hubit a pálit všechny, kteří nedají svobodu čtyřem artikulům spasitedlným.
„I nedivíme se tomu, že kdož Bohu věren není, také lidem nebude. A tak třeba se jich vám vystříhati, aby vás více nezrazovali o vaše duše. Ale věříme Pánu Bohu našemu, že nás jejich chytrostí a úkladů vystříhá.“
První cíle jízdy žižkovského tábora byly bohaté kláštery v Chotěšově a Kladrubech. Město Stříbro se uchránilo jen díky tomu, že Žižkovi zvědové zjistili na hradě Krasíkově přítomnost Bohuslava ze Švamberka. Setkání se starým známým si táborští hejtmani nenechali ujít. Ani ne za dva dny obsadili táboři hřeben hory, most i věž. Žižka se setkal s Bohuslavem ze Švamberka, ačkoliv zpočátku mu jeho lidé pomáhali; nakonec se ukázalo, že po Žižkově smrti bude Bohuslav vrchním táborským hejtmanem.
Stříbro si oddechlo, když si Žižka namířil k Tachovu. Tachov však zavčasu přivolal posilu a tak si na něj hejtman netroufal. Po čtyřech měsících uzavřel s Plzní, Stříbrem, Domažlicemi a Tachovem raději příměří. Poté Žižka na nějaký čas pokoj nedal. Začaly se projevovat potíže s pikarty i v Praze, kde varování pražských kazatelů působilo naopak, neboť se kacířství šířilo ještě víc.
„Ti kněží kázali o tom, že Kristus sestoupí na zemi, bude zde kralovat a přivodí slavné časy v horách. Duch svatý sestoupí do srdcí všech věrných, že nebude třeba, aby se učil jeden od druhého, nýbrž bude všude jen učení Boží; proto pálili a trhali knihy i jiné užitečné věci.“
Násilné konflikty mezi táboristy a pražany se vyhrotily. „Proto se rozdělili táboři, kteří tehdy byli v Praze, takže někteří zůstali sami s hejtmanem Žižkou v Praze, druzí odešli s kněžími, kteří nesli tělo Kristovo. A je řečený Žižka stíhal a potrestal kněze přečetnými ranami.“
„Toho času kázali pikartští kacíři v krajích mnoho bludných a kacířských článků, mezi nimiž je klekání před svátostí oltářní, odmítání svátosti jako takové, a podobně,“ popisuje konflikt Žižka a pikarti. Pomřeli se pak pikarti v různých momentech, buď z vyčerpání, nebo útěkem, a část z nich přešla na Klokoty nebo do Latránu v příběnickém podhradí.
Adamité, jejichž životní styl bývá do popředí vysoko, je dodnes předmětem debat historiků. Některé popisy popisují jejich obřady a praxi bez konvencí; jiné zdroje upozorňují na zkreslení a senzaci tehdejších kronikářů. Důležitým tématem zůstává, že pikarti a adamité představovali v tehdejší společnosti významnou výzvu pro tehdejší náboženské i společenské řády.
- Húska a jeho učení o eucharistii a Kristu s jedním tělem, jeho protikřešení s táborovou praxí.
- Postupné zatýkání a věznění Martinka, nadále vyvíjející se konflikt s Tábority a Pražany.
- Pozdější popravy a upálení, včetně konce života Martinka a Prokopa Jednookého.
- Vznik a osudy pikartů a adamitů, jejich útěk a osudy v Příběnicích a okolí.
- Politicko-náboženské důsledky konfliktů pro Tábor a české země během 1420-1421.
Žižka se v konfliktu ukázal jako tvrdý, avšak pragmatický vůdce, který dokázal postupně uklidnit situace a rozhodnout se pro hledání mírových či polopříměří. Jeho zásahy do pikartského hnutí a jeho zapojení do potlačení opozice formovaly další dění husitského hnutí a ovlivnily mimo jiné postoje katolických skupin i pražského kléru.