Region Sedmasedmdesátiletá řeholní sestra Damiána, vlastním jménem Marie Mikulková ze slovenských Markoviec vokrese Michalovce, zasvětila svůj život samotnému Bohu a Kongregaci sester svatého Cyrila a Metoděje už před jednašedesáti lety. Život v kongregaci mě o nic neochudil; místo světských radovánek zvolila život v duchu řehole. Zřekla se manželství a vlastních dětí, ale na oplátku získala duchovní mateřství. Třicet sedm let se starala o handicapované a trpící děti a mládež ve velehradském ústavu Stojanov. Třicet let se věnuje pěstování a sběru léčivých rostlin, které přinášejí lidem zdraví a úlevu, svěžest i krásu. Bylinkami, mastmi a tinkturami z nich vstoupila sestra Damiána do povědomí široké veřejnosti v naší vlasti i v zahraničí.
Vstup do kláštera a první kroky cesty
Popsat vaši životní pouť, k tomu rozhodně nestačí kousek papíru, který by se dal složit do krabičky od zápalek. Takže stručně. Kdy a proč jste vstoupila do kláštera? Odmalička jsem měla přezdívku „naše mniška“, což není na Slovensku hanlivé slovo, ale pěkné hodnocení. Kdyby mně ale někdo v dětství řekl, že půjdu do kláštera, tak bych ho vytahala za vlasy. Přesto jsem se v šestnácti letech rozhodla, že se cele oddám Pánu Bohu a v Turzovce na Slovensku jsem se 4. ledna 1947 stala kandidátkou řádu Kongregace sester svatého Cyrila a Metoděje. Téhož roku v srpnu jsem byla oblečená jako novicka, dostala řeholní jméno sestra Damiána, složila první sliby a odjela na Velehrad, kde jsem se věnovala postiženým dětem.
Práce s handicapovanými a první dojmy
O práci s nimi jste v tom mladém věku měla jen mlhavé představy. Pocítila jste, že v tom světě handicapovaných je málo lásky? Pocítila jsem, že i já jim mohu pomáhat, že Bůh, v něhož věřím, chce tu lásku zprostředkovaně dávat všem lidem, skrze mě je milovat a přinášet jim radost. Ačkoliv já byla tenkrát plná života, ohně a radosti, prvních čtrnáct dní jsem nejedla, ale nad těmi postiženými plakala. Přede mnou bylo najedou tolik hrůzy a bolesti. Ale zvykla jsem si tu natolik, že nic jiného, než pracovat s postiženými dětmi, bych nedokázala. Na třicet sedm chlapců epileptiků, mezi nimiž bylo sedm malých, jsme byly jen dvě sestry. A přitom skoro žádný z nich nemluvil, víc jich nechodilo, jak chodilo. Mnohdy jsem je musela krotit láskou a očima. Oni věděli, že jsem přísná, ale měli mě rádi.
Život řehole a její následky
Tím, že jsem se svobodně rozhodla přijmout řeholní jméno, oděv a sliby, které mě zavazují žít řeholním způsobem života až do smrti, jsem rozhodně o nic nepřišla. Kdybych se ještě jednou narodila nebo měla sto životů, zase bych se stala řeholnicí naší kongregace. Snad už by tu nebyla vláda jedné strany, která mě v padesátých letech zcela neprávem poslala na půl roku do vyšetřovací vazby. Nejvyšší soud mě pak odsoudil k ročnímu trestu odnětí svobody s podmínkou na dva roky za údajné rozmnožování protistátních letáků a maření dozoru státu nad církví. Ale já s tím opravdu neměla nic společného. Pracovat jsem tedy mohla pouze s postiženými. Snad proto, abych je nepokazila a nenaučila modlit.
Poznání léčivých bylin a jejich dopad na společnost
Váš život před třiceti lety začal výrazně ovlivňovat sběr a pěstování léčivých bylin, z nichž dodnes děláte nejrůznější čaje, masti, sirupy a tinktury. Lidem poskytujete rady a recepty, jak je používat při různých nemocech. Léčivým bylinám se věnuji od útlého dětství. Zatímco dospělí je sbírali, já jako dítě stála u sporáku a míhala různé mastičky. První léčivky jsem začala pěstovat v zahrádce na okraji Velehradu, pak u tamního zdravotního střediska a od roku 2000 v zahradě našeho charitního domu, kde po třiceti sedmi letech práce s handicapovanou mládeží trávím podzim života. Čaje, tinktury a mastičky jsem dělala původně pro příslušnice našeho řeholního řádu. Od osmdesátých let minulého století, kdy Český rozhlas, Česká televize a dokonce i Rádio Svobodná Evropa několikrát odvysílaly reportáže o tom, jak sbírám a pěstuji léčivky v té boží zahradě, jak pomáhají širokému okruhu lidí ke zdraví, se pokojného dožití již tak rušného života asi nedočkám. Lidé si psali a dodnes píší nebo jezdí pro recepty, bylinky, mastičky, sirupy a čaje. Věřte nevěřte, málem jsem ztratila lásku k bylinkám, protože jsem lidem nestačila na dopisy odpovídat a nemohu ani pokrýt požadavky na různé recepty, na čaje či masti mnou léty ověřené. Přesto, kolik lidí využilo k léčbě vašich bylinek a produktů z nich? To nikdo nespočítá a nespočítám to ani já sama. Nevedu si ani žádnou evidenci o poskytnutých receptech. Dodnes za mnou přijíždějí lidé z Česka i Slovenska a recepty ode mě posílají třeba do Německa či Ameriky. Pravdou ale je, že léčivky mi sbírají lidé po celé republice. Lidem ale nedoporučuji, aby při léčbě bylinkami nedbali rady lékaře nebo na něj zanevřeli. Léčit by je měl on.
Historie a kontext ošetřovatelství a řádech
10. století představuje počátky řádového ošetřovatelství. Nevycházely z filozofie nemoci, nýbrž ze služby Bohu. Členové řádů skládali slib dobrovolné chudoby (a další sliby). Často se členy řádů stávali bohatí šlechtici (např. řád sv. Lazara). Ošetřovatelské řády zakládaly již od začátku své činnosti první špitály. Ty byly zřizovány zejména při klášterech. Špitály byly malé, mohlo se zde umístit jen málo lůžek. Řád sv. Lazara - „Vojenský a špitální řád rytířů sv. Johanité - rytíři sv. Alžbetinky - řád sv. Boromejky - řád sv. Kongregace Šedých sester III. řádu sv. Vincentky - Milosrdné sestry sv. Vojenský a špitální řád rytířů sv. Řád sv. Lazara Jeruzalémského je jedním z nejstarších charitativních společenství s poměrně dlouhou tradicí. 15.7.1099 byl řád dobyt křižáckými vojáky z Jeruzaléma. Ti zde našli celou řadu zdravotnických zařízení. Prokazatelně zde existoval i špitál sv. Lazara před vnitřními hradbami města, špitál při kostele a klášteře Maria de Latina, který založil italský kupec a bankéř Irinus Gozzoni z Amalfi a ženský špitál sv. Máří Magdalény. Špitál a kostel Panny Marie Latinské byl přebudován roku 1048 a svěřen mnichům sv. Benedikta. Z tohoto špitálu povstalo řádové sídlo sv. Jana Jeruzalémského. Řád byl oficiálně ustaven v roce 1113 papežem Pascalem II. (jiný pramen uvádí rok 1115). Špitál sv. Lazara Jeruzalémského sloužil malomocným bez rozdílu. Nárůst počtu členů řádu a povinnost bránit často nezabezpečené lazarety před nájezdy nepřátel, vedly k určité militarizaci řádu, z něhož se stal posléze řád bojový a rytířský. Do českých zemí přichází řád ve 12. století, pravděpodobně za vlády Vladislava II. (1140-1172). První centrum řádu bylo v Praze a první špitál s kaplí vyrostl za hradbami města Na Zderaze koncem 12. století. Králové Václav II. a Jan Lucemburský dali špitálu mnohé výsady, které potvrdil i Karel IV. Pohromu pro špitál sv. Lazara, ale i pro celý řád, znamenalo období husitských válek. Války činnost řádu přerušily. Druhým centrem, kde řád působil, byla Kutná Hora. Zde byl kutnohorským měšťanem Štěpánem Pirknarem založen roku 1324 špitál s kostelem sv. Lazara. Existoval až do roku 1833 a poté byl husity zničen. Řád působil i na dalších místech státu. Počátkem 18. století se hrabě František Antonín Spork zabýval plánem vybudovat u zámku a lázní Kuks kostel a špitál zasvěcený sv. Johanité - rytířský řád a špitální řád sv. Rytíři svatého Jana Jeruzalémského patří mezi nejstarší řády. Johanitský řád se vyvinul ze staršího bratrstva italských kupců z Amalfi, kteří kolem roku 1040 založili v Jeruzalémě při kostele sv. Jana Křtitele špitál pro ošetřování poutníků jdoucích k Božímu hrobu. Zakladatelem řádu je blahoslavený bratr Pierre Gérard de Martique. Řád byl schválen papežskou bulou v roce 1113, ve které se schvaluje špitální bratrstvo jako řád. V dobách křižáckých tažení byly zakládány další špitály či nemocnice, které řád spravoval. Vysoká kvalita péče byla všeobecně známa. Existují doklady tehdejších cestovatelů, kteří se setkali s řádovými zařízeními a byli oslněni čistotu prostředí nemocnic i čistotou prádla, která nebyla v tehdejší době obvyklá. Řád zaměstnával lékaře křesťanské, muslimské i židovské. Jejich spolupráce přinášela prospěch. Příchod řádu na Maltu se datuje do roku 1530, kdy toto území řádu daroval císař Karel V. V nemocnicích se ošetřovalo skupinovým systémem. Záznamy hovoří o tom, že skupiny nemocných pro jednoho ošetřovatele byly různě velké. Někde to bylo 6-8 pacientů, v jiné nemocnici 25-28 pacientů. Do Čech přišel řád kolem roku 1158. Řád křižovníků s červenou hvězdou se vyvinul z laického špitálního bratrstva založeného sv. Anežkou Českou, patronkou českého ošetřovatelství, současně s řádem klarisek v první polovině 13. století. Roku 1233 Anežka založila špitální bratrstvo vycházející z ideálů chudoby sv. Františka z Assisi, které bylo uznáno papežem jako samostatný ošetřovatelský řád. Papež Řehoř IX., bulou z roku 1237, vzal bratrstvo pod ochranu Svatého stolce. Anežka Přemyslovna darovala řádu část svého majetku i svých statků. Pražský biskup Mikuláš listinou z roku 1252 přidal řádu rozlišovací znamení - k dosud užívanému červenému kříži na černém plášti přidal navíc červenou hvězdu. Později byli povýšeni na rytířský řád, neboť do něj vstupovalo stále více šlechticů vzdávajících se veškerého majetku ve prospěch chudých. Službu chudým popsal křižovník J. I. Pospíchal, který obnovoval špitál zničený třicetiletou válkou v 17. století: „hospitálnictví se vykonává jak na chudých domácích, tak mimo řádový dům. Všichni dostávají denně k obyčejné stravě půl libry masa se zeleninou… Neodpírá se ani chudým, potřebují-li oděv.“
Shrnutí dalšího kontextu a moderní odkaz
Jiný pramen uvádí, že různá řády, například Milosrdní bratři, působily i v dalších městech a dobách. Příchod řádu na Maltu, české země či do Prahy a Brna je opředený složitými dějinami založení a působení v nemocnicích. Činnost sester v textilkách, internacích či domovech pro seniory byla v týdnech pronásledování často jedinou dostupnou formou služby nemocným a postiženým, a to i za cenu osobních omezení a ztrát. Paměť národa zaznamenává osudy sester a jejich spolubojovnic, jejich víru a odpuštění, které si nesou jako dědictví do současnosti a veřejných výstav.
