Uvědomění si skutečnosti, že "místo církve na zemi je pouze v blízkosti kříže", podle jeho mínění jistě nevede k rezignaci, nýbrž k jejímu opaku. "Koncil", říká, "chtěl vyznačit přechod od konzervativního postoje k misionářskému. (Str. "Více než kdy dříve nám dnes Pán dává poznat, že pouze On může svoji církev zachránit.
Církev náleží Kristovi a na něm je, aby se o ni postaral. Na nás se žádá, abychom pracovali ze všech sil a s trpělivostí služebníka, který si je vědom své neužitečnosti, i když vykonal vše, co byl povinen vykonat. I v tomto poukázání na naši malost vidím jednu z milostí tohoto těžkého času. Času, ve kterém se vyžaduje trpělivost, ona každodenní forma lásky. (Str. Pro kardinála Ratzingera, jak mni opakuje, je dnes "obrana pravé církevní tracice obranou koncilu. Je to i naše vina, jestliže jsme dosud někdy dali popud (ať "zleva" či "zprava") k vytvoření představy, že II. Vaticanum bylo jakýmkoli zlomem, opuštěním tradice. Naopak, existuje zde kontinuita, která nedovoluje ani návrat doe minulosti, ani útěk vpřed, ani anachronickou nostalgii, ani neoprávněnou netrpělivost. Musíme zůstat věrní dnešku církve, nikoliv jejímu včerejšku nebo zítřku. A právě tímto dneškem církve jsou původní dokumenty II. (Str. "Rád bych řekl, že II. Vaticanum určitě nechtělo víru "měnit", ale účinným způsobem ji znovu zpřítomnit. "Přání II. Vaticana, provést revizi vztahů mezi církví a světem, bylo oprávněné. Ve světě jsou skutečně hodnoty, které, byť i povstaly mimo církev, mohou najít své uplatnění i z církevního hlediska, alespoň po svém očištění a korigování. V poslední době je myšlení tomuto trendu nakloněno. (Str. Kardinál Ratzinger odpovídá: "Nejsou to křesťané, kdo se staví proti světu, ale je to svět, kdo proti nim vystupuje, když zvěstují pravdu o Bohu, Kristu a člověku. Svět je pobouřen, když se hřích a milost nazývají svým pravým jménem. Po době bezmezného "sebeotevírání" se světu je na čase, aby si křesťan opět uvědomil, že my křesťané jsme příslušníci menšiny lidstva a často stojíme v opozici k tomu, co je jeho mentalitě samozřejmé, chvályhodné a přirozené, k tomu, co Novým zákon - jistě ne v pozitivním smyslu - nazývá "duchem světa". (Str. "... Ve skutečnosti neexistuje žádné opravdu novozákonní, katolické pojetí církve bez přímého a živého vztahu nejen k sociologii, ale především ke christologii. Církev není pouze "kolektivem" věřících. ..."Je nutné vytvořit opět pravé katolické klima, znovu nalézt smysl církve jako církve Pána, jako prostoru reálné přítomnosti Boží ve světě. //Podle LG, čl. (Str. "Udržení rovnováhy," pokračuje kardinál, "znamená i zachovávání správného poměru mezi isntitucí a charizmatem, mezi společnou vírou církve a osobní skušeností. Dogmatická víra bez osobní zkušenosti zůstává prázdná, čistá zkušenost bez napojení na víru církve je slepá. Koneckonců je rozhodující nikoli "my" - jako skupina, ale ono velké "my" - univerzální církev. (Str. Co dnes může říct křesťanství o základních otázkách lidského bytí? Odpověď podle Benedikta XVI. bezprostředně souvisí s otázkou: Kdo je Ježíš Nazaretský?Nejnovější díl trilogie Josepha Ratzingera - Benedikta XVI. přináší výklad příběhů Ježíšova dětství v Matoušově a Lukášově evangeliu. Autor jej čtenářům předkládá jako prolog k dílům, věnovaným Ježíšovu veřejnému působení (I. díl) a jeho utrpení, smrti a zmrtvýchvstání (II. díl). Překvapivě čtivě a srozumitelně sleduje a porovnává způsoby, jimiž oba evangelisté už na událostech Ježíšova dětství ukazují, že v Ježíši se naplňují dějiny spásy. Otázka, co chtěli sdělit autoři evangelií, se v papežově exegezi opět prolíná s otázkou univerzálního i individuálního významu biblických textů, jejich pravdy pro přítomnost a budoucnost. Kniha je na jedné straně určena široké veřejnosti - k meditaci o Ježíšově narození, o místech, postavách a dějích s ním spjatých je zván každý otevřený čtenář. Zároveň zaznamenává celou škálu reakcí v odborných kruzích - zejména argumentací ohledně historické substance Matoušových a Lukášových textů o Ježíšově dětství rozčeřil Benedikt XVI. Jaká bude církev za pontifikátu nově zvoleného papeže Benedikta XVI.? I na tuto otázku může nabídnout odpověď kniha rozhovorů, kterou Joseph Ratzinger vedl ještě před svým zvolením do nejvyššího církevního úřadu s novinářem Peterem Seewaldem. Výchozí situace je zřejmá: křesťanské náboženství ztrácí v západním světě sílu, která kdysi přetvářela celou společnost. Znamení a úkony víry se pro mnoho lidí už dávno staly prázdnými slupkami a povědomí o obsahu a významu víry se u dnešního člověka stálé více vytrácí. Zdá se, že církev není s to odpovídat na problémy naší doby. Jednou ze základních otázek je tedy to, zda křesťanská víra může ještě osvícenému člověku 21. století vůbec něco říct.Joseph Ratzinger, geb. 1927, in Marktl am Inn; Studium der katholischen Theologie und Philosophie an der Philosophisch-theologischen Hochschule Freising und an der Universität in München; Priesterweihe 1951, 1953 Promotion zum Dr. theol., 1957 Habilitation, theologische Professuren in Freising, Bonn, Münster, Tübingen und Regensburg, Konzilsberater des Erzbischofs von Köln, Josef Kardinal Frings, Peritus, 1977-1982 Erzbischof von München und Freising, 1977-2005 Kardinal, 1981-2005 Präfekt der Glaubenskongregation, Präsident der Päpstlichen Bibelkommission und der Internationalen Theologenkommission, 2002-2005 Dekan des Kardinalskollegiums, 2005-2013 Papst Benedikt XVI., Autor des Weltbestsellers „Jesus von Nazaret".Kniha obsahuje šesť prednášok Benedikta XVI., ktoré predniesol počas svojho pontifikátu. Jej společným menovateľom je dôsledné hľadanie pravdy o vzťahu viery a rozumu, o vzťahu Cirkvi a sekulárneho sveta.Die wunderbaren Meditationen des Papstes über das Gebet des Herrn - das 5. Kapitel aus dem Buch „Jesus von Nazaretha“ - hier in einer schön gestalteten Einzelausgabe, vierfarbig illustriert, ...
Další texty popisují Herman Benediktovi, jeho vliv na jmenování konzervativních biskupů a související skandály; diskutuje se o tom, jak to ovlivnilo místní církve a o vlivech na liturgii i ekumenismus. Benediktova rezignace v únoru 2013 byla překvapením, stal se první hlavou katolické církve za posledních téměř 600 let, která abdikovala. Po odchodu z čela zůstal emeritním biskupem, psal knihy a přemítal o budoucnosti církve. Jeho eschatologické názory se dotýkají témat Antikrista a apokalyptických vizí; některé myšlenky uvádí do souladu s Bonaventurovou eschatologií a Solovjovovým pojetím Antikrista, zatímco jiné vyvolávají kritiku ohledně jejich publicity a politických konsekvencí.
Esenciální téma: koncil, kontinuita a klima církve
- II. Vatikánský koncil nebyl ničím zlomovým v definitivní změně víry; podle Ratzingera měl znovu zpřítomnit víru a vyvažovat vztah mezi institucí a charizmatem.
- Dogmatická víra bez osobní zkušenosti zůstává prázdná, stejně jako osobní zkušenost bez napojení na víru církve je slepá, a proto je důležité hledat univerzální církev.
- Ratzinger zdůrazňoval potřebu vyváženého přístupu k tradici a k novým výzvám světa, a varoval před nekritickým stínem moderny nad církevní identitou.
Historické momenty a vlivy
Ratzingerův vliv na jmenování konzervativních biskupů byl často diskutován; některé z nich byly spojeny se skandály a kritikou místních diecézí. Například odsouzení latinskoamerické teologie osvobození (1984) vedlo k odlivu věřících. Kurie jako dvorská společnost ovlivňovala rozhodnutí papeže a jeho okruh blízkých spolupracovníků.
Hodnoty a budoucnost církve
Jeho dílo ukazuje, že "my" se týká celé univerzální církve a že církev musí zůstat věrná dnešku, nikoli minulosti nebo budoucnosti jako izolovaným projektům. Benedikt XVI. uznával potřebu dialogu mezi křesťanskou vírou a sekulárním světem a zároveň vyzýval k opatrnosti vůči apokalyptickým obrazům v literatuře a teologii.
V souvislosti se záměry koncilu a jeho návaznosti na tradici se Ratzinger zabýval otázkou, zda křesťanská víra může stále osvěcovat rozumné a moderní myšlení a jak má církev reagovat na změny společnosti. Eschatologické motivy se objevují napříč jeho pracemi a přednáškami, a to v kontextu hledání odpovědí na to, jak se svět mění a jak má církev odpovídat na tyto změny.
Přesto zůstává poselství o vyžádané trpělivosti a lásce v každodenním služebnictví a vytrvalé víře, že jen Kristus může zachránit svou Církev, klíčovým mottem pro dnešek i zítřek.