VATIKÁN | Výběr zajímavostí z historie voleb hlavy katolické církve: První neoficiální konkláve se odehrálo po smrti Řehoře IX. v roce 1241. kardinály do zchátralé budovy na Palatinu zvané Septizonium. Kardinálové zde strádali a bylo s nimi brutálně zacházeno, pod nátlakem zvolili nového papeže Celestina IV. Ten ale po šestnácti dnech zemřel, patrně i na následky krušného pobytu. - Jméno volbě papeže dala až volba Řehoře X. Po smrti Klementa IV. v listopadu 1268 se v papežském paláci ve Viterbu sešlo volební shromáždění. Preláti se však nemohli shodnout na dvoutřetinové většině, i kvůli politickému soupeření mezi sebou. Viterbské úřady je tedy ve druhém roce uzavřely v paláci na klíč (italsky con chiave nebo latinsky cum clave = conclave), strhly střechu a nechaly volitele jen o chlebu a vodě. Následkem toho tři ze dvaceti kardinálů zemřeli a jeden odstoupil. Nového papeže zvolili až 1. září 1271. Byla to nejdelší volba (33 měsíců) v dějinách papežství vůbec. - Dlouhá byla i volba po smrti Mikuláše IV. v roce 1292. Po 27 měsících vybrali kardinálové stařičkého poustevníka Pietra Angeleriho da Morone, který byl vzhledem ke svému asketickému životnímu stylu na každodenní povinnosti vysokého úřadu zcela nepřipraven. Přijal jméno Celestin V., ale již po několika měsících abdikoval. - Po návratu papeže do Říma z francouzského Avignonu, kam jeho úřad v roce 1309 násilím přesunul král Filip Sličný, zaznamenala historie konkláve v roce 1378 podvojnou volbu. Kardinálové v Římě zvolili Itala Urbana VI., zatímco v Avignonu si část kardinálů odštěpených díky tamnímu zajetí zvolila papeže Klementa VII. Vzniklo tak papežské dvojvládí - takzvané "velké západní schizma". - V roce 1409 byl svolán koncil v Pise, kde měli oba papežové dobrovolně odstoupit ihned po volbě papeže nového. Novým papežem byl zvolen Alexandr V., ale dosavadní papežové se odmítli vzdát funkce a nový papež musel zůstat v Pise. Vzniklo tak krátké období, kdy úřad papeže zastávali najednou tři papežové. - Papežské schizma odstranil až kostnický koncil, na kterém byla zvolena nová jediná hlava církve. Po třídenním konkláve byl 11. listopadu 1417 zvolen kardinál Ottone Colonna, který přijal jméno Martin V. - Za renesančního papežství bylo konkláve několikrát uplaceno, aby zvolilo správného kandidáta. Známé jsou případy volby dvou nejslavnějších renesančních papežů - Alexandra VI. (se třemi ženami měl nejméně osm nelegitimních dětí) v roce 1492 a Julia II. v roce 1503, kdy oba "řádně zaplatili" svým volitelům. Volba Julia II. byla zároveň nejkratší v historii - trvala jen několik hodin. - V roce 1522 se konkláve naposledy až do volby Jana Pavla II. roku 1978 shodlo na neitalském papeži. Byl zvolen Holanďan Adrian Florensz, který si ponechal křestní jméno Hadrián VI. - Od 17. století se při konkláve mohlo uplatnit právo takzvané exkluzivy ze strany katolických velmocí. Pomocí tohoto práva byli vyloučeni z volby nežádoucí kandidáti. Naposledy bylo toto právo užito Rakouskem-Uherskem při volbě v roce 1903. Nově zvolený papež Pius X. ale následujícího roku exluzivu zrušil. - V roce 1958 zvolilo konkláve papežem veřejnosti téměř neznámého Giuseppeho Roncalliho, který přijal po mnoha staletích opět jméno Jan. Protože poslední nositel toho jména nebyl uznán jako legitimní, získal nový papež znovu řadovou číslovku XXIII. února 1929 - nezávislost na Itálii Měna: 1 euro = 100 centů (platí od 1. Šéf pražské komory Simon Slanina odhalil spletitou cestu do nejvyšších pater byznysu. Nejnáročnější techniky kraslic jsou slámování a batikování. Cestu k mocenskému souboji v nejvyšších patrech církve zahájila římská volba papeže Urbana VI. (1378). Kvůli jeho problematickému chování část papežských volitelů (kardinálů) tento akt neuznala a v nedalekém Fondi zvolila za údajně právoplatného papeže Klementa VII. Ten záhy přesídlil do Avignonu. Jelikož jak římský, tak avignonský papež dosáhli uznání ze strany řady evropských panovníků,[1] Evropa se rozdělila na dvě obedience (tj. podřízenosti papežské moci). Ani úmrtím kteréhokoliv ze dvou papežů nenastala změna k lepšímu, neboť Urbanovi, respektive Klementovi kardinálové v takovém případě zkrátka přistoupili k volbě nástupce a nadále odmítali uznat legitimitu druhého papeže. Neblahý stav katolické církve nezachránilo ani chystané setkání avignonského a římského papeže roku 1408 - především proto, že se nakonec vůbec neuskutečnilo. Nehledě na názor dvou znepřátelených papežů svolali roku 1409 kardinálové obou obediencí koncil do italské Pisy. Ve shromáždění církevních představitelů z různých koutů Evropy totiž spatřovali naději na vyřešení 30 let trvajícího rozdělení křesťanské Evropy. Díky razantnímu postupu zástupců koncilu se mohlo zdát, že vidina skoncování s dvojpapežstvím se skutečně naplní - pisánské shromáždění zahájilo proti stávajícím (a nepřítomným) papežům proces a dne 5. června 1409 je oba prohlásilo za schizmatiky, zbavilo úřadu a vyloučilo z církve. Až doposud se celý příběh jeví jako jasný úspěch pisánského koncilu. Brzy ale vyšlo najevo velmi nepříjemná skutečnost: koncil nedisponoval takovou autoritou, aby o legitimitě Alexandrovy volby přesvědčil celou Evropu. Koncilem sesazení papežové si tak uchovali podporu alespoň některých evropských vládců, a kontinent se de facto ocitl v absurdním stavu trojpapežství. To mimochodem pokračovalo i po Alexandrově smrti pouhý rok po jeho nástupu do úřadu. Tento v pořadí druhý pisánský papež, Jan XXIII., měl zanedlouho zažít nemilé překvapení. Byl to on, kdo roku 1414 svolal nový koncil do Kostnice, jehož hlavním úkolem bylo faktické trojpapežství ukončit, a napravit tak hořký dojem z Pisy. Papež Jan spolu se svými italskými podporovateli pochopitelně věřil, že jej kostnický sněm potvrdí ve funkci, zatímco zbylí papežové budou muset odstoupit. V Kostnici se ale rozhodovalo kolektivně na principu čtyř národů (Italové, Angličané, Němci, Francouzi). Ke svému zděšení byli Italové přehlasováni a na koncilu převážil kurz uplatněný již v Pise, tj. V jednom ohledu navíc kostnický koncil zašel ještě dále nežli pisánský - v rámci snahy o církevní reformu deklarovali jeho zástupci konciliaristické pojetí církve, tj. nadřazenost všeobecného koncilu nad jakoukoliv pozemskou mocí včetně papežské. Stalo se tak v dekretu Haec sancta synodus ze 6. dubna 1415. Sebevědomý koncil nakonec dokázal, i za přispění římského krále Zikmunda Lucemburského, svůj hlavní úkol splnit. Proti vzpurnému Janovi, kterého se podařilo zatknout, byl zahájen proces. Do roku 1417 koncil prohlásil všechny tři papeže za sesazené a připravil je o téměř veškerou podporu na území Evropy.[5] Ještě před památnou volbou Martina V., jakožto nového papeže, se koncil rozhodl pojistit myšlenku konciliarismu vydáním dalšího klíčového dekretu s názvem Frequens. Za svého úřadování se Martin V. neodvážil dekretu Frequens vzepřít a v krátkém čase nový koncil skutečně svolal. Tento pavijsko-siennský sněm (1423-1424) ale ničeho zásadního nedosáhl a záhy se rozešel. Zcela jinak tomu mělo být v případě koncilu svolaného Martinem do Basileje roku 1431.[7] Ani basilejské shromáždění přitom nemělo jednoduchý začátek. Krátce po jeho svolání Martin V. Pro nás je nepochybně zajímavé, že ve druhé bule (prosinec 1431) papež zdůvodnil ukončení koncilu poukazem na nepřijatelné pozvání husitů do Basileje. Naopak z pohledu koncilu bylo chystané jednání s údajnými kacíři z Čech plně oprávněné, neboť husité takto mohli být přivedeni zpět k církevní jednotě. V Basileji, stejně jako v Kostnici, nakonec zvítězili zastánci konciliarismu. Koncil se odmítl Evženovu verdiktu podřídit a potvrdil kostnický dekret Haec sancta synodus o nadřazenosti koncilu nad papežem. Roku 1433 Evžen dočasně kapituloval a fakticky zneplatnil své dva roky staré dokumenty, když v nové bule basilejský koncil legitimizoval.[9] Napětí mezi ním a koncilem ale nezmizelo. Na počátku roku 1438 se tak katolická církev opět rozštěpila, neboť na dvou místech (Basilej a Ferrara) zasedaly konkurenční koncily. Ke zklamání basilejského koncilu se nakonec řečtí poslové vydali do italské Florencie, kam se Evžen se svým koncilom přesunul po vypuknutí moru ve Ferraře. Evžen jistě pokládal za triumf své politiky, že roku 1439 uzavřeli Řekové s katolickou církví tzv. florentskou unii. Černá mračna se nad basilejským koncilem a jeho vzdoropapežem začala nebezpečně stahovat až ve 2. polovině 40. let. Basilejskému sněmu sice již nekonkuroval ten ferrarsko-florentský, rozpuštěný roku 1445, to však hrálo nulovou roli. Podstatné totiž bylo, že papež Mikuláš V., nástupce zesnulého Evžena IV., prostřednictvím své diplomacie uzavřel roku 1448 dohodu (tzv. Lausanne). Ke konci koncilu Lausanne došlo k jeho rozpuštění a Felixově abdikaci. Avignonský palác - sídlo vzdoropapežů v době velkého schizmatu.
Počátek krize a rozkolu souvisel s avignonským zajetím (1309-1378) a následnou snahou o návrat. Konkrétně renesanční čas přinesl několik provedení konkláve: odklon od italské dominance, vliv velkých mocností a občasné platby volitelům. Vzájemné exile, boj o legitimitu a snahy o reformu konstituují klíčové momenty, které vedly k definitivnímu ukončení schizma až koncilem v Kostnici a volbou Martina V. (1417). Z pohledu historického vývoje zůstává významná role koncilů v Basileji, Kostnici a Pise, které prosazovaly koncilialismus a nadřazenost koncilu nad papežem, i když jich výsledky nebyly vždy bez problémů realizovatelné.
Hlavní konkláve a jejich dopady
- 1241: první neoficiální konkláve, Septizonium, Celestinus IV. zemřel po 16 dnech.
- 1271: nejdelší volba (33 měsíců) - Celestin V. abdikoval krátce po zvolení.
- 1378-1417: velké západní schizma; dvojí až trojí papežství současně.
- 1409: koncil v Pise zvolil Alexandra V., čímž vzniklo trojpapežství; po krátkém čase však Jan XXIII. a další byli sesazeni Kostnickým koncilem.
- 1417: Martin V. sjednotil církev a ukončil schizma; koncil Frequens posílil myšlenku nadřazenosti koncilu.
- 1431-1433: Basilejský koncil potvrdil koncilialismus a Haec sancta synodus.
- 1522: volba Adriana VI. mimo Itálii - ukázka trvalého posunu k mezinárodnímu konkláve.
Renesanční období ukázalo, že konkláve bývalo často ovlivněno politickými tlaky a korupcí. Papežské schizma (1378-1417) ilustruje, jak intereře států a císařů mohly ovlivňovat volby a legitimitu hlavy církve. Z kostnické finální volby Martina V. vyplývá, že církev nastoupila cestu centralizace a formální neutralizace excentrických vlivů na volbu papeže. Exkluzivní práva velmocí v 17. století ukazují na snahu o politickou kontrolu nad volbou, ačkoliv Pius X. tato práva v následujícím období zrušil.
V souvislosti s revoltou protestantů a Lutherovou kritikou církve nastává nové období náboženské plurality. Lutherův vliv vedl k vytvoření nové luterské církve a zároveň ukázal, jak moc a politický tlak mohou ovlivňovat náboženské reformy. Text upozorňuje, že reformní myšlenky nebyly jen teologické, ale silně politické a sociální, a že papežské schizma mělo dlouhodobé důsledky pro jednotu západního křesťanství.