Inkvizice byla historicky orgán, který trestal kacíře a hříšníky, a původně šlo o postih lidí, kteří se od Bohu odvrátili. Nakonec bylo naprosto jedno, čím se dotyčný provinil, protože přestupkem proti církvi mohlo být opravdu cokoli. Ať už člověk udělal malý nebo velký přestupek, záleželo na tom, jak moc velkým přestupkem se jeho provinění zdálo pro „soudce“ inkvizice. Inkvizitoři se tak stali nositeli moci, která v dobách středověku vyvolávala strach a poslušnost.
Čarodějnické procesy na našem území (Velké Losiny) a jinde ve světě s inkvizicí úzce souvisely. Zezačátku se to zdálo jako celkem dobrá myšlenka, viníci a kacíři budou potrestáni a lidé se vrátí ke víře, která byla ve středověku tak potřebná. Avšak inkvizice postupem času stala synonymem pro slovo „strach“ a myšlenka na klid a mír se postupně zvrhla ve záměrně vedený chaos.
- Inkvizice jako instituce vznikla ve středověku mezi léty 1231 a 1478.
- V té době existovaly dvě inkviziční autority: klasická římská inkvizice a inkvizice španělská.
- Postup inkvizice zahrnoval čtyři stupně mučení, které měly vést k přiznání, a poté tresty až na hranici.
Poprvé se v českých zemích objevuje inkvizice s aktivitou koncem 13. a počátkem 14. století; mezi nejznámější inkvizitory patřil Kolda z Koldic. Inkvizitoři často působili během klatby a zasazovali města do blokád, aby donutili obyvatele k splnění církevních norem. Prapůvodní příběh ukazuje, že inkvizice bývala reakcí na tehdejší mocenské a náboženské tlaky.
Text starších i novějších pramenů uvádí, že hlavními bednářemi úspěchu inkvizice byly víra v posmrtný život a přesvědčení, že ti, kdo nesdílejí názory církve, hřeší a ohrožují spásu všech ostatních. Popis mučení a procesů ukazuje, jak krutý a život znepokojující byl tento systém. V Českých zemích se inkvizice uzavřela s husitskými válkami a měla významný dopad na místní městské komunity, zejména když šlo o klatby a vyloučení svatostí.
Vedle inkvizice se v historii objevují i brotherskí a alegorickí průvodci, kteří ovlivňují procesy a výklad satanských či okultních tradic. Satanismus jako pojem má mnoho podob; v práci se rozlišují jednotlivé odnože: Luciferiánství, LaVeyovský satanismus a okultně-démonický satanismus. Luciferiánství vychází z mytologické figury Luciferu, ačkoliv jeho uctívání často vychází z myšlenek přibližování člověka k Bohu prostřednictvím poznání, vzdělanosti a osobního rozvoje.
LaVeyův satanismus vznikl v šedesátých letech 20. století a je v dnešní době nejrozšířenější verzí satanismu. Základní princip LaVeyovského satanismu spočívá v nadčlověku, egoismu a potlačování dogmat, s důrazem na prožívání života v přítomném okamžiku a na sebeuspokojení. Tento proud nevyzývá k násilí, ale klade důraz na individualitu a osobní odpovědnost.
Okultně-démonologický satanismus, známý jako okultismus, pracuje s vyvoláváním démonů a oběťmi, přičemž oběť bývá často něco cenného pro vyvolávajícího. Praktiky vycházejí z antické filosofie, helénistické magie a židovského mysticismu. V rámci výzkumu se ukazuje, že laická veřejnost často nezná podrobnosti o původu a struktuře těchto odnoží a jejich rozdíly.
Historie čarodějnictví a inkvizice je často spojována s mýty a dobovými předsudky. Čarodějnické procesy v Evropě a v Americe ukazují, že strach z magie a čarodějnictví byl využíván k politickému a společenskému ovládání. V Anglii i jinde probíhaly honů na čarodějnice pomaleji než v Německu, ale i tak vedly k masivním procesům. Velká Losiny a další lokality v českých zemích patří mezi symbolické příklady historických vyšetřování.
V závěru lze říci, že inkvizice byla historicky nástrojem moci a kontroly, který měl za cíl udržet náboženskou a společenskou jednotu. Současně zůstává trvalým tématem diskusí o toleranci, svobodě víry a historické paměti.
