V roce 46 př. n. l. dospěl Gaius Julius Caesar k revizi kalendáře, o níž se poradil s proslulými matematiky a astronomy.
Vznikl juliánský kalendář rozdělený do dvanácti měsíců o 30 nebo 31 dnech.
Důležité bylo, že kalendář byl velmi moderní a se slunečním rokem se poměrně přesně shodoval, ačkoliv drobná nepřesnost tu byla: juliánský rok se s rokem slunečním rozcházel o 11 minut ročně, tedy o jeden den za 125 let.
Příčinou náhrady juliánského kalendáře se staly Velikonoce.
Roku 325 n. l. na shromáždění v Nikaji se církevní představitelé shodli, že Velikou noc budou slavit vždy první neděli po prvním úplňku následujícím po dni jarní rovnodennosti.
Ta roku 325 připadla na 21. březen.
Už v roce 1324 upozornil byzantský učenec Nikifor Grigora císaře Andronika II. na nesrovnalost v kalendáři, kdy jarní rovnodennost nepřipadala na 21. března a Velikonoce se tudíž budou posouvat směrem k létu.
To se podařilo v roce 1551 německé astronomovi Erasmu Reinholdovi.
Na základě jeho měření vypracoval italský matematik Luigi Lilio návrh nového kalendáře, v němž upravil pravidla pro počítání přestupných let.
Tento kalendář papežská komise po několikaletém koumání vybrala ze všech ostatních návrhů a 24. februara 1582 papež Řehoř XIII. vydal bulu Inter gravissimas, vyhlašující kalendářní reformu.
Kalendář se na počest papeže Řehoře nazývá řehořský nebo gregoriánský.
Reforma neproběhla hladce.
Původní předpoklad byl, že se přidá 10 dní následujících po 4. říjnu, dalším dnem tedy měl být rovnou 15. říjen 1582.
Jenže reformu v této době přijaly jen některé katolické státy: větší část Itálie, Španělsko, Polsko a Portugalsko.
Podle původního plánu měl přechod na gregoriánský kalendář znamenat přidání 10 dní následujících po 4. říjnu.
V dnešní době je rozdíl mezi kalendářem juliánským a gregoriánským 13 dní.
Například vznikly problémy se smlouvami uzavřenými ve dnech, které pro katolické státy neexistovaly, jako byl 10. říjen 1582.
Aby toho nebylo málo, obyvatelé Holandska přišli o Vánoce, protože reforma u nich připadla na 21. prosince 1582, po kterém následoval 1. TIP: Proč má týden právě sedm dnů?
Mimochodem, výběr říjnového termínu papež provedl právě v souladu s tím, aby bylo vyneváno co nejméně církevních svátků.
V Českých zemích byla reforma provedena v roce 1584.
Nejstarší písemné záznamy o svatých jsou „Acta martyrum“.
Jejich základem u mučedníků byly soudní protokoly určené pro archiv prokonsula.
(Řecky „martyr“ = svědek.)
Původní akta byla doplňována dalšími zprávami a tvořivost spisovatelů je upravila tak, aby povzbuzovaly, vzdělávaly a příkladem svatých nadchly k jejich následování.
Četly se při oslavách svatých a byl jim dán název „legenda“.
Nebyly však tím, co se dnes legendami nazývá, historicky nepodloženým výmyslem.
Název legenda přešel později na všechna vypravování o mučednících a svatých a protože neznalost historických událostí bývala doplňována zbožnou fantazií, označení legenda se stalo pojmem pro nezaručené vyprávění.
Za autoritativní záznamy o svatých a jako základ kalendářů se svátky svatých je považováno římské martyrologium.
Jde o kalendářně uspořádaný seznam všech uznávaných světců s uvedením dat jejich úmrtí a stručným záznamem o jejich životě.
Se začátkem úcty ke světcům v den jejich úmrtí se začal tvořit kalendář, jehož vznik předchází první podobu martyrologia nazvanou „Breviarium Syriacum“ z roku 411.
Za přechodnou formu od kalendáře k Martyrologiu, byl označen „Kalendář z Antiochie“, sepsaný roku 363, v němž jsou zapsána jména a den úmrtí „starých mučedníků“ (před Diokleciánem) a nových z východu i západu do r. 313.
Podstatné je, že zápisy v něm neobsahují pouze místní seznam svatých a také neberou ohled na to, zda se v některé církvi liturgicky slaví či ne.
Zde je právě rozdíl mezi kalendářem a martyrologiem: v kalendáři byli světci, kteří byli liturgicky slaveni výroční památkou, kdežto v Martyrologiu byli kromě těchto světců i takoví, kteří nebyli nikdy liturgicky slaveni nebo o jejich kultu nebyl ani dostatek spolehlivých zpráv.
Martyrologium „Hieronymianum“ z r. 431 vzniklo jakýmsi souhrnem kalendáře z r. 354 pocházejícím od Dionysia Philocala a známým jako „Chronographus Romanus“ (podávající dva seznamy s úmrtím římských biskupů a. mučedníků, slavených v Římě), dále kalendářů z Antiochie a afrického, jenž přidává navíc ke jménu, místu a dni úmrtí mučedníka i poznámky o druhu mučednictví a podrobnosti k osobě světce.
Další historická martyrologia z VIII - IX. stol. zdokonalují předchozí v tom, že uvádějí historická data o každém světci spolu s jeho životopisem a přidávají stále další jména světců, která přejímají ze spisů sv. Otců, z církevních dějin i z Bible.
K nejznámějším patří dílo sepsané Bédou Ctihodným (735) a Usuardusem ze St. Germain (kolem 875), jehož přepracovanou podobou vzniklo Římské martyrologium, vydané Řehořem XIII. r.1584 z popudu tridentského sněmu.
II. Vatikánský sněm stanovil zásady k obnově liturgického roku a kalendáře, na jejichž základě byl vypracován a roku 1969 vydán nový římský kalendář „Calendarium Romanum“.
Došlo pak k mnoha podstatným změnám i v našem kalendáři.
Někteří svatí byli z kalendáře vyřazeni právě pro nedostatek historických podkladů, ale martyrologium zatím zůstalo ve staré podobě.
Ale již od roku 1969 byly za účelem jeho revize ustanoveny dvě Kongregace u Sv. stolce: „Congregazione delle Cause dei Santi“ a „Congregazione del Culto Divino“.
Tato druhá kongregace svůj úkol definitivní a vědecky kritické revize seznamu světců, dle měsíců v kalendáři, dovršila v přípravě nového římského Martyrologia, které jako závazný dekret, schválený Janem Pavlem II., byl v latině vydán roku 2001 s názvem „Martyrologium Romanum“.
Od roku 2001 máme tedy nový spolehlivý přehled o svatých a blahoslavených s kriticky ověřenými dny slavení jejich svátků a památek, včetně údajů o jejich úmrtí, které v nejrůznějších dosavadních textech byly mezi sebou někdy značně rozdílné.
Zatímco dříve v Martyrologiu byli i takoví světci, o jejichž kultu nikdy nebyly spolehlivé zprávy, v novém Martyrologiu se již nevyskytují a není je proto ani dovoleno uvádět v kalendáři.
Tím se netvrdí, že se nejedná o světce.
Světců je mnohem více než přibližných 7.000 zapsaných k dnešnímu dni do nového martyrologia.
Hlavní cíle reformy kalendáře dle ustanovení II. vatikánského koncilu se týkají zásad v nichž jde o to, aby mělo vždy přednost Kristovo tajemství.
Ve druhé zásadě jde o volbu světců zařazovaných do kalendáře.
Celou církví mají být slaveny svátky svatých, kteří mají obecný význam (SC 111).
Svatí mají být slaveni liturgicky především v místních církvích, ke kterým měli vztah narozením, úmrtím, působením.
Většina obsahu této druhé zásady se týká pěti bodů, kterými se dle možností řídila již reforma v roce 1969, ale hned první bod říká: Vynechat svaté, jejichž kult je historicky nedokazatelný.
A kterých svatých se takové označení týká, na tom přes 15 let pracovaly již zmiňované kongregace, které teprve v onom roce byly ustanoveny, aby provedly definitivní a vědecky kritické revize.
Tímto zdůrazněním chci ukázat na to, že když dnes musíme vynechat v kalendáři další svaté, kteří nejsou v martyrologyu, nejde o další reformu kalendáře, ale o pokračování reformy z podnětu koncilu.
Podobně tomu je u dalších změn týkajících se data památky.
Druhý bod ukládá stanovit nejpřiléhavější den jejich památky (zde bylo potřebí nejvíce změn, protože jen málo světců vyhovělo požadavku, aby byli ctěni ve výroční den jejich úmrtí).
Třetí bod ukládá vybrat svaté většího významu.
To bylo učiněno, ale od roku 1969 přibyli další významní světci, které bylo nutno zařadit.
Svatá Edita Steinová, která byla prohlášena za spolupatronku Evropy a svatý Josemária Escrivá de Balaguer pro mimořádně velký význam Opus Dei.
Dieser nový světec zemřel až v roce 1975 a je již liturgicky slaven celou církví.
Čtvrtý bod říká zevšeobecnit seznam svatých (ač dříve nám převládali v kalendáři Evropané, nyní jsou přidáni mučedníci a světci všech kontinentů, sociálních vrstev a dob.
Nově mezi ně patří i černá otrokyně ze Sudánu, která se stala řeholnicí, svatá Josefína Bakhita.
Tak jsou vybráni světci, kteří „mají opravdu obecný význam“ (SC 111).
Pátý bod doporučil zmenšit počet svátků tzv. ze zbožnosti.
Slavení některých svátků a památek bylo dříve zdvojené.
Proto bylo stanoveno odstupňování liturgických dnů.
Jedná se o jejich tři rozlišení: slavnosti, svátky a památky.
Přičemž památky máme dvojí: závazné a nezávazné.
Závaznými památkami jsou ctěni svatí obecného významu pro celou církev, ostatní jsou většinou ctěni buď památkami nezávaznými, nebo se přenechávají úctě místních církví či řeholních společností.
V těch mohou pro svůj vztah k nim mít vyšší stupeň slavení.
Řádové kalendáře schvaluje generální představený, národní liturgické kalendáře musí mít schválení Kongregace De cultu divino v Římě.
(Vydavatelé méně důležitých kalendářů, které mají za cíl uvádět co nejvíce svatých, aby jejich jména připomínali jako patrony těch, kteří s nimi soukromě slaví své jmeniny, musí dbát na to, aby zachovali závazné svátky liturgického kalendáře a v neobsazené dny připomínali pouze kanonizované světce uvedené v „Martyrologium Romanum“ z roku 2001.)
Schvalování liturgické úcty a vyšších stupňů památek Kongregací v Římě se děje jen velmi omezeně a výjimečně, aby jak bylo řečeno, nedošlo k tomu, že by soubor svátků svatých, tzv. „sanctorál“, nepřevažoval nad (plynulým časovým sledem „nesvátkových dnů“ s biblickým cyklem následných čtení,) tzv. „temporálem“.
Jde tedy o přednost dob a svátků liturgického roku, ve kterých se slaví Kristovo tajemství vytvářející celek.
K trvalému zabezpečení revize, aby nové svátky opět nezaplnily volné neděle a dny, aby se podařilo zachovat zmenšený počet liturgických slavností svatých, zvlášť ještě napomáhá ustanovení, že závazná památka se stane nezávaznou, padne-li na všední den v postě nebo v adventě od 17. do 24. prosince.
Dnes rozumíme kalendářem seznam pohyblivých a nepohyblivých svátků, jež mají být liturgicky slaveny v některém roce, a to v celé církvi (obecný kalendář), nebo v některé místní církvi, diecézi, jazykové oblasti (místní kalendář).
Pohyblivé svátky závisejí na datu velikonoc, nepohyblivé jsou pevně stanoveny datem v měsíci.
Seznam obojích svátků tvoří kalendář.
Nejprve patří svátky Páně, s výjimkou vánoc, k druhým převážně svátky svatých.
Jelikož je nutno datum velikonoc pro každý příští rok stanovit, plyne z toho, že se musejí každý rok vydávat podle obecného kalendáře, jímž se řídí slavení liturgických dob i svátky svatých, praktické směrnice, liturgické kalendáře, direktáře pro jednotlivé diecéze.
Obecný kalendář pro celou církev obsahuje jen 7 slavností světců: Matky Boží, sv. Josefa, Narození sv. Jana Křtitele, sv. Petra a Pavla, Nanebevzetí P. Marie, Všech svatých, Neposkvrněného Početí P. Marie; dále 19 svátků, 83 závazných památek, 95 nezávazných památek světců.
Povinné liturgické oslavy svatých vyplňují v obecném kalendáři jen 89 dnů z celého roku; čímž je zabezpečena přednost doby liturgického roku před svátky svatých, aby slavení dějin spásy probíhalo nerušeně každý rok.
Liturgický rok jednotlivých církví (přesněji ritů) je v některých případech a z historických důvodů určován odlišnými typy kalendářů.
Jedná se především o juliánský kalendář a gregoriánský.
Jiným případem je například Arménská církev, která liturgický rok vybudovala na svém starobylém kalendáři národním.
Stanovení tohoto dne má přesná astronomická pravidla.
Ale užíváním různých kalendářů je datum Velikonoc v konečném důsledku pro jednotlivé křesťanské rity stanoveno různě.
Nosnými pilíři liturgického roku jsou dva sváteční okruhy.
Vánoční okruh napodobuje svou strukturou okruh předchozí.
Začíná přípravným obdobím adventu vymezeným čtyřmi adventními nedělemi před Slavností Narození Páně 25. prosince a přechází ve sváteční dozvuk až k neděli po 6. lednu, kdy církev slaví svátek Křtu Páně.
Do českého občanského kalendáře pronikl církevní rok těmito svátečními dny: Velikonoce, Vánoce, 5. července - slavnost sv. Cyrila a Metoděje a 28.
Liturgický rok ve východních církvích byzantského obřadu charakterizuje střídající se řada postů a svátků, která v mnoha směrech připomíná pořádek obvyklý v praxi římskokatolické církve.
Církevní rok začíná 1. září. Obsahuje 12 velkých svátků a Velikonoce, „svátek svátků“.
Tyto svátky označují výrazné okamžiky ze života Ježíše Krista a Panny Marie.
Datování těchto velkých svátků odpovídá jejich dataci i na Západě.
Období půstu je nazýváno jako Svatá čtyřicátnice.
8. 14. 21. 2. Kromě odlišného rozdělení liturgických dob je arménský liturgický kalendář zvláštní tím, že má jen 6 pevných svátků.
Všechny ostatní svátky, včetně památek svatých, jsou pohyblivé.
Arménský ritus je jediný, který si zachoval původní datum slavení Vánoc.
Jelikož však chybělo doplnění 1 dne každého čtvrtého roku, docházelo k posunu oproti juliánskému kalendáři.
Koptská a etiopská církev používají podobný kalendář.
Rok člení do tří základních období v závislosti na zemědělství v oblasti.
Postní období v průběhu koptského liturgického roku jsou: půst vánoční, Jonášův půst, Herakliův půst, Velký půst před Velikonocemi, Půst apoštolů, Půst před Nanebevzetím Bohorodičky.
Hlavní svátky etiopské církve jsou: Vtělení, Svatý týden, Velikonoce, Nanebevstoupení, Letnice, Proměnění, Vánoce, Křest Páně.
Vedlejší svátky jsou: Povýšení svatého Kříže, Obřezání Páně, Rozmnožení chlebů, Uvedení do chrámu, Nalezení svatého Kříže, Útěk do Egypta; svátky Bohorodičky: Početí, Narození, Představení v chrámu, Zesnutí.
V syrské tradici existuje více ritů, ale jejich liturgické kalendáře jsou velmi podobné.
Západosyrský liturgický rok se dělí na devět období.
Obec křesťanů odvozuje svůj liturgický rok ze západní církevní tradice, ale má oproti němu několik drobných odlišností a dvě sváteční období navíc.
ADAM, Adolf. Liturgický rok; historický vývoj a současná praxe.
Praha: Vyšehrad, 1998. ISBN 80-7021-269-1.
L. Pokorný: Liturgický rok
Archivováno 5. 2. (německy)
Podrobné dějiny křesťanského kalendáře a výpočtu data Velikonoc
Archivováno 6. 9.
Nyní používáme křesťanský gregoriánský kalendář, který vznikl z juliánského kalendáře.
Juliánský kalendář však obsahoval chybu, viz stránka Proč existují přestupné roky.
Nejvýznamnější křesťanský svátek jsou Velikonoce, což je pohyblivý svátek a pro jeho určení je třeba znát první úplněk po 21. březnu.
Od doby Nikajského koncilu roku 325, kdy byly určeny pravidla pro výpočet Velikonoc, však po několika stoletích nastávala čím dál tím větší chyba mezi vypočtenými a skutečnými fázemi Měsíce.
I jarní rovnodennost se zvolna posouvala od 21. března.
Toto bylo pozorováno v 8. století komputistou Bedou Ctihodným a dalšími.
Ve 13. století pak chyba byla zjevná i laikům.
Pravděpodobně roku 1344 pověřil tehdejší papež Kliment VI. matematiky ze Sorbonny přípravou opravy kalendáře.
Ale papež zemřel a jeho nástupce Inocenc VI. nepovažoval opravu za nutnou.
Jak se chyba zvětšovala, narůstal tlak na opravu.
Dokonce i občanské kalendáře začaly uvádět přesná astronomická data, například kalendář Jana Mullera z Královce upozorňoval na třicet chyb v církevním výpočtech Velikonoc.
Autora pak pověřil papež Sixtus IV.
V první polovině 16. století byla chyba již neúnosná, papež Lev X. vyzval přední učence té doby k podání dalších návrhů na reformu.
Ale ani Tridentský koncil se nedokázal shodnout na reformě kalendáře.
O opravu se výrazně zasazoval až papež Řehoř XIII., který jmenoval komisi pro reformu kalendáře a nakonec akceptoval návrh italských astronomů Antonia a Luigi Liliových a matematika Christopha Clavia.
Papež nakonec bulu Inter gravissimas, jež obsahovala text reformy, podepsal dne 24. února 1582.
Dále, aby se jarní rovnodennost neodchýlila od 21. března, ustanovujeme každý čtvrtý rok přestupným.
První tři celá staletí tedy přestupná nebudou a teprve čtvrté století bude, takže roky 1700, 1800 a 1900 přestupné nebudou.
Toto jest vidět jasně ve vysvětlivkách, kde jsou také uvedeny velikonoční tabulky v souladu s pradávnými zvyky církve.
To dohromady umožní najít mnohem jistěji a snáze datum posvátných Velikonoc.
V roce 1595 Clavius reagoval rovněž na výhrady Scaligerovy.
Dne 4. V latině zní jméno tohoto papeže, rodáka z italské Boloně a iniciátora reformy, Gregorius XIII. Kalendáři, který z jeho reformy vzešel, se proto říká gregoriánský.
Proč ho papež zaváděl? Do té doby se používal kalendář, vzešlý z předchozí reformy římského vojevůdce a politika Julia Caesara, k níž došlo v roce 45 př. Kr.
Gaius Julius Caesar, římský vojevůdce a politik.
Odvozením z jeho jména vznikl titul „císař“, on sám však císařem nebyl.
Julius Caesar svým kalendářem, zvaným podle něj juliánský, odstranil značný chaos do té doby panující v počítání času.
Zavedl dvanáct měsíců, které měly stejný počet dní jako dnes, přičemž k únoru se jednou za čtyři roky přidával přestupný den.
Nezávisle na tom běží cyklus sedmidenních týdnů.
Caesarovi učenci předpokládali, že skutečný, tedy tropický rok trvá 365 a čtvrt dne. Jenže netrvá. Je o nějakých 11 minut kratší.
Zdá se to jako malichernost, ale po několika staletích se ty jedenáctiminutovky nasčítaly a dělaly neplechu.
Došlo k tomu, že na jarní rovnodennost, tedy 21. března, rovnodennost nebyla; bylo dávno po ní.
Už v osmém století si učený mnich Beda Ctihodný všiml, že novoluní a úplňky občas nesouhlasí s kalendářním výpočtem.
O změně kalendáře však začal vážně uvažovat až ve 13. století skotský mnich John z Holywoodu.
Na lateránském koncilu na začátku 16. století byla ustavena dokonce zvláštní komise, která požádala o pomoc astronoma Mikuláše Koperníka.
Ten však řekl, že délka roku zatím není známá natolik přesně, aby bylo možné navrhnout správnou úpravu kalendáře.
Najednou? Nebo v průběhu několika let?
Až ve druhé polovině 16. století předložil italský matematik a astronom Luigi Giglio řešení, které bylo přijato.
Za prvé navrhl deset nadbytečných dní, které se v průběhu staletí nasčítaly, vypustit najednou.
Jejich dalšímu hromadění zabránit tím, že přestupné dny se sice budou dál vkládat jednou za čtyři roky jako dosud, ale v letech, která jsou dělitelná stovkou, pouze v tom případě, že jsou zároveň dělitelná čtyřmi sty.
Takto se kalendářní rok oproti tropickému posune o jeden den až za 3300 let.
A to lze korigovat snadno.
Po svátku sv. Františka z Assisi. Po jeho svátku zmizelo roku 1582 z kalendáře deset dní.
Gigliův návrh musel projít ještě dlouhým schvalováním všelijakých učenců, až ho nakonec - jak už víme - papež představil ve své bule.
Bylo rozhodnuto, že se vypustí deset dní po svátku sv. Františka z Assisi, tedy po 4. říjnu, protože na tyto dny nepřipadaly žádné významné svátky, které by mohly citelně chybět v liturgickém roku.
Po 4. říjnu 1582 tedy měl rovnou následovat říjen patnáctý.
Úplně hladké to však nebylo.
Mnohem déle trvalo jeho přijetí v protestantských zemích, které braly reformu jako katolickou zvůli.
Například v Anglii ji přijali až v 18. století, podobně jako třeba ve Švédsku.
Až na začátku 20. století převzali gregoriánský letopočet v Bulharsku, Albánii nebo Litvě; v Rusku dokonce až v roce 1918.
tags: #reforma #liturgickeho #kalendare