Václav Vavřinec Reiner, jehož životní příběh bychom neměli na své pouti českými dějinami rozhodně opominout, nepocházel z českého rodu. Jeho dědeček, stavitel, nákladník a výrobce pálenky Martin Reiner, pocházel z horních Bavor. V polovině 17. Z jeho čtyř synů byl František zednickým polírem, Servác se dal na štukatérství, a Václav, ten podědil výrobu pálenky, ale také obchodoval s obrazy a měl prý jich doma pěknou sbírku. Ještě jeden mužský potomek chybí - Jan. Budoucí otec našeho Václava Vavřince. Ten měl k umění též blízko. Byl sochařem.
V srpnu Léta Páně 1689, kdy přišel na svět, to však ještě poznat nebylo. Všechno, co víme, je, že Reinerovic rodina bydlela nejprve na Havelském plácku, pak na Dobytčím trhu (dnešním Karlově náměstí). Teprve v poslední době údaje, vytěžené z archivních pramenů, poněkud vyjasnily prostředí Reinerova mládí a zbavily jej smyšlenek, jimiž jej opředla svévolná literární fikce herce a dramatika Josefa Jiřího Kolára. Jde o naivní rozvedení prostého anekdotického příběhu o překonaných prot-venstvích malířovy lásky k panně Veronice Herzogové, zasazené do prostředí pražských krčem, v nich vystupuje rváčský Reiner jako plamenný obhájce české řeči, nepřítel zpátečnických copařů a hlava divoké vlastenecké stolní společnosti Českých mravenců. Kolár se přitom odvolává na pramen, z něhož prý své informace čerpal, a tak se pod rouškou životopisné črty mění jeho beletristická fabulace v přímou mystifikaci.
Jak je u Toulek českou minulostí zvykem, my jsme se vydali na sice obtížnou, leč mnohem objektivnější cestu. Na ní se dozvídáme, že prvním Václavovým učitelem byl jeho otec. Ten ho obeznámil se základy kresby. (Na víc asi nestačil, již jsme se zmínili, že sochař to byl nevalný.)
Pak se ho ujal strýc Václav, výrobce a obchodník pálenkou a také obchodník s obrazy. Talentovaný synovec pro něj kreslil a kopíroval obrazy z jeho sbírky od svého sedmnáctého roku. Nečinil tak z pouhého popudu vlastního génia, nýbrž naň přitom důkladně dohlíželi Michal Václav Halbax a Petr Jan Brandl. Ti dva ovšem nebyli organizováni (myslí se v cechu, žádná politika), a proto musel Václav vstoupit do učení k Antonínu Ferdinandu Schweigerovi. Což byl malíř docela umělecky bezvýznamný.
Současníci o něm mluvili jako o "mazalovi." (Je věru zajímavé, kolik vynikajících umělců mělo mizerné učitele. Kde se v nich ten kumšt potom vzal?) Od Schweigera se nezachovala ani jediná práce, ale hlavně že byl měšťanem na Novém Městě a byl členem malířského cechu, a pouze u takového bylo lze se vyučit. Byl vybrán za pasivního svědka formálního splnění cechovní povinnosti nadaného mladíka, z jehož výdělečné činnosti (legalizované až přijetím do malířského pořádku) měl patrně určitý zisk.
Brandl i Halbax, kteří Reinerova strýce navštěvovali, vedli mladíkovo studium a poskytovali mu pomoc radou i skutkem, dozvídáme se z Reinerova životopisu, sepsaného Janem Quirinem Jahnem. Může být tedy pokládán za žáka obou. Vedení těchto dvou mužů, umělecké znalosti jeho otce, nejspíš i vlastní talent a příležitost mít stále před očima dobré mistry působily na rychlý pokrok mladého Reinera, takže jeho malby byly znalci a milovníky umění vyhledávány již tehdy, dokud ještě za sebou neměl učednická léta a nebyl řádným mistrem. To velmi rozhořčovalo novoměstské malířské bratrstvo.
Reiner se podrobil cechovní povinnosti učebních let - Schweiger, který byl starším malířského pořádku, přijal ho na tři roky do učení. Učedník však záhy předčil mistra, který byl tak moudrý, že odložil štětec, a Reiner, jehož povinností bylo pro svého mistra pracovat, vydělal během své učební doby tolik, že mistr trávil další dny svého života z majetku, který mu obstaral převážně jeho žák.
Václav Vavřinec si oblíbil způsob malby nizozemských mistrů, především Standarta - vlastním jménem van Bloemena. Ve zpodobování zvířecích námětů se mu nikdo nepřiblížil tak jako Reiner. Pověst byla stejně rychlá jako jeho dovednost. I on sám dovedl pracovat velmi rychle, milovníci a obchodníci s obrazy smluvili s mistrem pevnou cenu sto padesát až dvou set zlatých a přímo čekali za Reinerovými zády, až na svých obrazech učiní poslední tahy, odnášeli je pak ze stojanu ještě vlhké: taková byla tehdy v Praze dychtivost po obrazech.
Z Čechách zrovna vládl docela nadbytek, a z toho nadbytku se rodili noví znalci a sběratelé, a jak šlechta, tak i bohatí měšťané zakládali galerie a kabinety obrazů. Od Halbaxe i od Brandla se Reiner naučil znamenitému kontrastnímu temnosvitu, ale neméně na něho zapůsobilo dílo Jana Kryštofa Lišky. Liška byl freskař mimořádné kvality, nejlepší ze všech, kteří v českých zemích kdy do té doby prováděli nástěnnou malbu. Právě u toho mistra můžeme vystopovat zaujetí pro fresku, kterou posléze Václav Vavřinec prokázal, a kromě toho Liška vlastně patřil do rodiny, protože byl kmotrem Reinerovy mladší sestry. A dál... Zase žádné stopy. To se nám to potom těžko pátrá, byť jde o jedince věru výjimečného, jakým Reiner bezesporu je.
Prvních šest let poté, co ukončil školení, nic o jeho životě neznáme. Životopisná literatura uvádí jenom anekdotické líčení bohémské nespoutanosti mladíka, patrně příslušníka jakési zlaté mládeže. Zimu trávil v Praze, zatímco přes léto maloval na venkově fresky, na nichž se objevovaly především krajiny, ale i bitvy a pochody a podobné válečné události. Pan životopisec Jahn namočil brko hluboko do kalamáře a rozepsal se doširoka: "Snad mu jeho představy vnukaly válečnické odhodlání nebo snad jeho ohnivý génius podněcoval k výbuchům a hnal ho k bouřlivé zábavě, neboť Reiner se potloukal s nočními výtržníky čili renomisty, jak to tehdy v Praze u mladých lidí bývalo zvykem." Tohle noční putování mládeže trvalo až do korunovace císaře Karla VI., kdy tomu byla ostře učiněna přítrž nočními patrolami.
Tehdy nosíval Václav Vavřinec veliký kord, kožený kabátec a velký klobouk a jméno Reiner mělo u tohoto druhu lidí tak hrozný zvuk, že se protivník raději obezřetně vyhnul boji, když stál Reiner na druhé straně. V tomto opojení se potloukal často mnoho dní, avšak patřil k těm géniům, kteří dokázali za jediný den dohnat, co zanedbali za několik týdnů. No... na to nemusí být člověk génius, aby napravil svoje resty, je-li zahnán do kouta...
Reinerova doba znamenala - jak už řečeno - čas prosperity a poměrného blahobytu. Což se projevovalo i stavebním boomem. Kdekdo budoval (měl-li na to), a zbudované hodlal náležitě okrášlit. Do módy přišly především nástěnné malby. Reiner musel tehdejší stavební a budovatelskou horečku vnímat jako osobně adresovanou výzvu. Nástěnné malířství u nás nemělo valnou tradici. Něco u nás namalovali cizinci, Halbax, Brandl a Liška nasadili ještě vyšší úroveň. Posledně jmenovaný "dohodil" svého chránce Benediktu Littwerigovi. Což byl jednak opat cisterciáckého kláštera v Oseku u Duchcova, ale zároveň čilý podnikatel - zakladatel jedné z prvních českých manufaktur. Nebyl to jednoduchý úkol - klenbu hlavní loodi pokryl už předtím Jakub Steinfels bledými a stísněnými scénami s křečovitými figurami. Václav dostal na starosti boční loď, pro niž měl vytvořit cyklus osmi obrazů s výjevy mučení svatých apoštolů. Ve všech scénách použil prostorového schématu se dvěma plány: postavy vysunul do popředí, umístil je do jakési terénní vlny, která řeže figury, kameny a pás vegetace, čímž malíř získává šíři a vzdušnost průhledu do nebe. Asi se to muselo líbit, to, co Reiner v Oseku namaloval. Nejvíc ze všech byl okouzlený pán na nedalekém duchcovském zámku, hrabě Jan Josef z Valdštejna.
- Proměnilo se to okouzlení v konkrétní nabídku? Proměnilo. A copak by pan hrabě rád? Pan hrabě by rád, kdyby mohl malíř zobrazit rodovou historii - její hlavní hrdiny a reprezentační události.
- Zámecký strop byl rezervován fresce s Jindřichem z Valdštejna, přivádějícím králi Přemyslu Otakarovi Druhému před tažením proti pohanským Prusům svých čtyřiadvacet synů. Zadavatel měl o výzdobě svoje vlastní představy: Trval na plném počtu Valdštejnových synů, to znamená, že jich na stropě muselo skutečně čtyřiadvacet, ale Reiner se nelehkého úkolu zhostil se ctí.
- Současně se vyrovnal s zakázkou namalovat pro Valdštejna dvaadvacet olejových obrazů, které měly pokrývat stěny do posledního místa. A na nich?
Baroko: Objevování uměleckého hnutí: Vizuální cesta
tags: #reiner #freska #posledniho #soudu