Neděle připadá zvláštní výročí. Uplyne 150 let od dobytí Říma, které se stalo symbolem konce světské vlády Petrova nástupce. 20. září 1870 vstoupilo do dějin jako “Breccia di Porta Pia”, totiž prolomení brány, postavené Michelangelem v antických aureliánských hradbách, a obsazení Říma italskými oddíly. Nebudeme dnes přibližovat složitou historickou situaci v Evropě ani komentovat nostalgické nebo naopak antiklerikální nálady, které toto výročí probouzí. Připomeneme slova pronesaná před téměř šesti dekádami tehdejším milánským arcibiskupem Giovannim Battistou Montinim, který měl brzy poté sám usednout na Petrův stolec. Vyslovil je při inauguraci cyklu věnovaného dějinám koncilů, který krátce před zahájením II. vatikánského koncilu hostila římská radnice - Kapitol.
Interpretace událostí a jejich duchovní kontext
10. “Jevilo se to jako zhroucení a pro papežskou teritoriální vládu tomu tak bylo. A mnoha mužům církve a katolíkům se tehdy a v mnoha následujících letech zdálo, že římská církev na ni rezignovat nesmí; hromadili historicky odůvodňované nároky na legitimnost jejího původu a nepostradatelnost její funkce. Mělo se zato, že světskou moc je třeba znovu získat a obnovit. Arcibiskup Montini připomněl názory těch, kdo byli přesvědčeni, že spolu s papežským státem se zhroutí rovněž papežství. Ve světle Boží Prozřetelnosti, se však události svázané s prolomením Porta Pia ukázaly v novém světle. “Prozřetelnost, jak dnes dobře vidíme - řekl dále Montini - rozvrhla věci jinak, takřka dramaticky vstupujíc do hry těchto událostí. I. vatikánský koncil jen o nemnoho dní dříve ohlásil svrchovanou a neomylnou duchovní autoritu právě toho papeže, který v oné osudové chvíli fakticky ztrácel svou světskou vládu. .. Jak známo, právě tehdy se papežství s nebývalou vervou ujalo své role být Učitelem života a svědkem Evangelia, že v duchovní správě církve a jejím morálním vyzařování do celého světa vystoupila do výšin, jakých (papežství) nikdy dříve nedosáhlo.” - Řekl tehdejší milánský arcibiskup Giovanni Battista Montini v roce 1962, krátce před zahájením II. Vatikánského koncilu.
Vraťme se však však ještě k formulaci dogmatu o papežské neomylnosti, kolem něhož stále krouží hejna falešných interpretací a neporozumění. Navzdory dějinným okamžikem podmíněné rétorice, vysvětlení dogmatu - vyhlášeného na posledním zasedání I. “Jelikož však právě v této chvíli, v níž pociťujeme obzvláštní potřebu zdůraznit přítomnost apoštolské služby, najdeme mnoho těch, kdo se staví proti její moci, považujeme za vskutku nezbytné slavnostním způsobem vyhlásit výsadu, kterou jednorozený Boží syn ráčil spojit s nejvyšším pastýřským úřadem. Zachovávajíce věrnost tradici obdržené na úsvitu křesťanské víry, tedy My, ke slávě Boha, našeho Spasitele (…), ohlašujeme a definujeme Bohem zjevené dogma, že římský Pontifex, promlouvá-li ex cathedra, a tedy vykonává-li svůj nejvyšší úřad Pastýře a Učitele všech křesťanů, a silou své nejvyšší apoštolské moci definuje učení ohledně víry a mravů, zavazuje celou Církev, díky Boží podpoře přislíbené v osobě blahoslaveného Petra, a těší se oné neomylnosti, jíž božský Vykupitel chce vybavit svoji Církev při definici učení ohledně víry a mravů. (job)
Snaha o sjednocení Itálie je dlouho trvající jev, který můžeme sledovat v jisté podobě již ve středověku. Roztrštěnost země byla silnou překážkou dalšího hospodářského a politického rozvoje. V druhé polovině devadesátých století toto úsilí vrcholí v rámci sjednocovacího hnutí s názvem risorgimento, současně s národně-emanicipačním hnutím v jiných evropských státech. 1. 2. Ze strany Sardinského království - v čele tohoto směru stál ministerský předseda Camillo Cavour (v úřadu od roku 1852). Oba směry bývají někdy rozlišovány jako sjednocení „zdola“ (Mazzini, Garibaldi) a „shora“ (Cavour).
Cavour se při hledání spojenců obrátil na francouzského panovníka, Napoleona III. Na tuto orientaci měla vliv i účast sardinské armády v Krymské válce po boku Francie, Británie a Osmanů. 1859 bylo Rakousko vyprovokováno k vyhlášení války Sardinii (to byla podmínka pro pomoc Francie). V bitvách u Magenty a Solferina byli Rakušané poraženi, ale díky nečekanému separátnímu míru Francie s Rakouskem ve Villafrance nebylo dosaženo všech územních cílů (Benátky bylo ponecháno Rakousku). Francouzi získali Savojsko a Nice; Victor Emmanuel II. přišel o Lombardii. Po revoluci na území papežského státu 1860 přišly pod sardinskou nadvládu další státy - Parma, Modena, Toskánsko, Romagna (o připojení rozhodl plebiscit). Roku 1860 vypuklo rolnické povstání v Království obojí Sicilie (proti Bourbonům) - s vědomím Viktora Emmanuela jej přijel podpořit Garibaldi se svými dobrovolníky („tažení tisícovky“). Ovládl Sicilii a jižní Itálii s Neapolí. Cavour ho přesvědčil, aby se tato území připojila k Sardinskému království a aby Garibaldi předal moc Viktoru Emanuelovi II. Roku 1866 Itálie, spojenec Pruska, využila porážky Rakouska v Prusko-rakouské válce a připojila Vídeňským mírem Benátsko. Italiští nacionalisté chtěli (zatím neúspěšně) připojit ještě Terst, Dalmácii, Savojsko a Nice (tzv. Italia Irredenta = neoosvobozená). Sjednocení Itálie však nepřijal papež. Tomu zůstal jen Vatikán (0,4 ha).
2. 10. Když se řekne Řím, většina z nás si vybaví Koloseum, baziliku svatého Petra nebo úzké uličky, kde se prolíná minulost s přítomností. Ale dnešní podoba města, které známe jako hlavní město Itálie, nebyla vždycky realitou. Ještě před rokem 1870 byl Řím součástí papežského státu. Po staletí zde sídlili papežové, kteří byli nejen hlavami katolické církve, ale také vládci rozsáhlého území. V průběhu 19. století probíhaly procesy, které měly vést ke sjednocení Apeninského poloostrova v jeden stát. Postupně se podařilo dobýt většinu papežského státu a nakonec, v roce 1870, padl i samotný Řím. Následující rok, 1871, byl pro dějiny Itálie i samotného Říma přelomový. Město se stalo hlavním městem sjednocené Itálie, čímž přebralo část někdejší moci městům jako je Florencie nebo Turín. Tento krok měl okamžitý dopad na podobu Říma. Začal prudký nárůst počtu obyvatel, který se do té doby držel na relativně nízkých hodnotách. Postupně se začala budovat infrastruktura odpovídající velkoměstu. Nové ulice, náměstí a administrativní budovy. Od té doby uplynulo přesně 155 let. Řím dnes známe jako největší italské město a třetí nejlidnatější metropoli Evropské Unie.
Historie Papežského státu a souvislosti s italským sjednocením
Název Vatikán je odvozen od jména pahorku Vaticanus Mons, na kterém se městský stát nachází. Někdy se tato část nazývá Campus Vaticanus neboli Vatikánská pole. V době starověkého Říma byly na Vatikánském pahorku zbudovány vily patriciů a později také amfiteátr a zahrady sloužící k zábavě Římanů. V r. 40 n. l. zde začal císař Caligula stavbu cirku, který dokončil až císař Nero. Byly sem přivezeny egyptské obelisky z Heliopole, které se dnes nacházejí ve středu Svatopetrského náměstí. Neronův cirk proslul po požáru Říma v r. 64 n. l., kdy se stal místem poprav pronásledovaných křesťanů, kteří byli obviněni, že požár způsobili. Podle legendy zde byl také ukřižován a pohřben sv. V r. 324 byla na pahorku zbudována bazilika čerstvě pokřtěným císařem Konstantinem. Bazilik stála na místě, kde měl být hrob sv. Petra. Dnešní Vatikán (celým názvem Městský stát Vatikán) nahradil papežský stát, což byl státní útvar, který existoval ve střední části Apeninského poloostrova přibližně od 8. století do r. 1870. Jeho hlavou byl papež neboli římský biskup a hlavním městem Řím. Území papežského státu se v průběhu staletí měnilo a v r. Dějiny papežského státu jsou spjaty s dějinami papežství a katolické církve. První římští biskupové neměli žádnou světskou moc nebo rozsáhlejší vlastnictví. Za první majetek papeže je označován Lateránský palác, který byl darem od císaře Konstantina I. Zásadní pro dějiny papežského státu byla tzv. Pipinova donace z r. 755. Jedná se o listinu, ve které francký král Pipin III. daroval papeži Štěpánu II. Trvalou papežskou rezidencí byl Vatikán vyhlášen až v r. 1377 papežem Řehořem XI. O rok později papež umírá a papežství se ocitá ve vážné krizi, která bývá označována jako papežské schizma. Nástupcem se stal papež Urban VI., který však svým hrubým chováním popudil většinu kardinálů, kteří se rozhodli Urbana VI. sesadit tím, že zvolí nového papeže - Klimenta VII. Papež Urban VI. se však odmítl vzdát svého pontifikátu a uchýlil se do Avignonu. Situaci papežského schizma řešil až Kostnický koncil v r. Největšího rozmachu dosáhl papežský stát v 16. století, kdy bylo město několikanásobně větší a zasahovalo až za hranice dnešního Říma. V r. 1798 byl papežský stát zrušen císařem Napoleonem Bonapartem a připojen k ostatním italským územím pod správou Francie. Během sjednocení italských městských států byl papežský stát anektován. Italský parlament sice v květnu 1871 navrhl zákony o zárukách papežské nezávislosti na italském státu, ale papež je odmítl podepsat. Stále sídlil na anektovaném území na Vatikánském pahorku, doufal v obnovení papežského státu a nechtěl proto na podobné dohody přistoupit. Během první světové války zachovával Vatikán neutralitu a stavěl se proti řešení konfliktů mezi národy násilím. V r. 1917 papež Benedikt XV. Nepříjemné napětí mezi papežským úřadem a Itálií zažehnal až podepsání tzv. Lateránských smluv r. 1929, které prohlásily Vatikán za samostatný a nezávislý stát s papežem jako svým nejvyšším představitelem. Smlouvy navrátili pahorek Vatikán a některá exteritoriální území zpět pod papežskou správu. Jako exteritoriální území jsou označovány čtyři papežské baziliky na území města Řím (sv. Jana v Lateránu, sv. Pavla za hradbami, sv. Během druhé světové války zachovával Vatikán opět neutralitu. Papež Pius XII. se v letech 1939-40 snažil zabránit válce zprostředkováním jednání. V r. 1943 se pokusil zorganizovat kontakt mezi Německem a Velkou Británií. V témže roce byl vydán biskupský list, v němž papež nabádal kláštery a konventy, aby poskytovaly útočiště židům. V r. 1961 byl svolán tzv. druhý vatikánský koncil, který zahájil reformu katolické církve a který trval několik let. Koncil např. v r. 1965 formuloval nový nekonfrontační vztah k ostatním křesťanským i nekřesťanským náboženstvím. Papež Pavel VI. V říjnu 1978 byl zvolen první neitalský papež, polský kardinál Karol Wojtyla, který přijal jméno Jan Pavel II. Za jeho pontifikátu byla i jeho zásluhou ukončena studená válka a docházelo k dalšímu sbližování různých náboženství a mnoha reformám uvnitř katolické církve. Papež Jan Pavel II. Snadné i jalové vítězství.
Sjednocená Itálie porazila papežský stát jasnou vojenskou převahou, s níž prorazila obranný val. Nikdy si však území dnešního Vatikánu nepodmanila. Letos si Itálii kdekdo bral do úst. Kvůli dramatickému jarnímu náporu koronavirové pandemie a za "export" prvních případů nákazy do Česka prostřednictvím návštěvníků alpských lyžařských středisek. Existují ovšem i lepší důvody, pro něž má smysl dnes zemi na Apeninském poloostrově připomínat. Vedle dobře zvládnutého podzimního návratu covidu-19 například i samotný vznik sjednocené Itálie právě před 150 lety − 6. Zaujal vás článek?
Okamžiky, které stvořily Mocný Řím...2.část Historický dokument CZ
tags: #revoluce #na #uzemi #papezskeho #statu