V současné době ožívají fundamentalistické pokusy o doslovný výklad Bible, zejména pokud jde o trvání existence lidstva na Zemi a o zpochybnění časové stupnice biologické evoluce. Náš (gregoriánský) kalendář je používán prakticky po celém světě. Počítá letopočet od údajného roku Kristova narození, ale v porovnání s dříve užívaným kalendáriem juliánským zavádí složitější pravidlo o přestupných rocích. Juliánský kalendář je založen na reformě vyhlášené Juliem Caesarem. Jelikož doba oběhu Země kolem Slunce není celistvým násobkem délky otočky Země kolem osy (vztažené ke Slunci), rozešel by se kalendář s délkou roku 365 dní poměrně rychle s nástupy ročních dob, což je velmi nepraktické. Juliánská reforma proto zavedla vložený (přestupný) den každý čtvrtý rok. Tím se docílilo "průměrné délky roku" 365,25 dne, což je jen o něco málo více než "přesná" délka roku 365,24220 dne. Za 13 století od koncilu nicejského (AD 325; AD = Anno Domini, léta Páně) tato diference narostla již na 10 dnů, což už bylo zcela zjevné při nástupu ročních dob, a proto papež Řehoř XIII. požádal astronoma Clavia, aby připravil návrh dokonalejšího kalendáře. Claviův návrh pak papež uzákonil bulou Inter gravissimas z 24. února 1582. V souladu s bulou bylo nejprve vynecháno 10 dnů juliánského kalendáře tak, že po čtvrtku 4. října 1582 následoval pak ihned pátek 15. října 1582. Tím se datum jarní rovnodennosti vrátilo na den 21. Aby však v budoucnosti nedocházelo opět k sezónním posuvům, bylo pravidlo juliánského kalendáře o přestupných rocích upraveno tak, že sekulární roky (jejichž letopočet končí dvojčíslím 00) nebudou přestupné (ač je letopočet dělitelný čtyřmi), pokud číslo letopočtu není dělitelné 400. Tím se průměrná délka gregoriánského roku upravila na hodnotu 365,2425 dnů, což je jen o 25 sekund více, než doba oběhu Země kolem Slunce. Tato gregoriánská reforma byla přijata ihned v katolické části Evropy. V Čechách a na Moravě byla zavedena r. 1584 dekretem císaře Rudolfa II. tak, že místo 7. ledna se psalo 17. ledna 1584. Protestantské země (včetně Německa) přijaly reformu až začátkem 18. stol., Anglie až r. 1752. Některé státy vzdorovaly mnohem déle: Bulharsko (1916), SSSR (1918), Řecko (1924), Turecko (1927) a Čína (1949). V řeckokatolické církvi po 1. říjnu 1923 následoval 14. říjen. Pravoslavná církev přijala jiné pravidlo o přestupnosti sekulárních let, takže místo 400-letého cyklu gregoriánského zavedla cyklus 900-letý. Užívá i jiného postupu pro určení data velikonoční neděle než církev římskokatolická.
Původní juliánský kalendář počítal letopočet od počátku vlády význačných panovníků římské říše. Teprve v 6. století našeho letopočtu (AD 532) navrhl opat římského kláštera Dionysius Exiguus, aby za základ letopočtu přijali křesťané rok Kristova narození. Návrh se ujal a tak vznikl křesťanský letopočet AD (Anno Domini); pro numerickou chybu se však jeho počátek zcela určitě nekryje se skutečným rokem Kristova narození - poněkud paradoxně se Kristus narodil nejspíš v r. 7 př.n.l. Zde je na místě připomenout, že zatímco astronomové uznávají na rozhraní BC/AD rok 0 jako "celý rok", v občanském počítání je číslo 0 pouhý okamžik, oddělující roky BC a AD. Aby vše bylo ještě zašmodrchanější, připadá toto občanské rozhraní na rok + 1,0 astronomického počítání. Následkem toho jsou občanské letopočty BC o jednotku menší (v absolutní hodnotě o jednotku větší) než interval astronomických letopočtů. Tak například rok 7 BC (kdy se asi narodil Kristus) se astronomicky označuje jako interval od - 6,0 do - 5,0 astronomického letopočtu. Ze stejného důvodu končí astronomům 2. tisíciletí již 31. prosince 1999, kdežto občansky tisíciletí skončí teprve 31. Zajisté nejstarší událostí, kterou bychom případně mohli kalendářně popsat, je okamžik stvoření světa. Jelikož v současné době se v astronomii všeobecně uznává teorie velkého třesku vesmíru (tzv. standardní kosmologický model), mohli bychom případně uvažovat o tom, že tento okamžik je totožný se stvořením světa. Vysvětlovali jsme už mnohokrát (viz např. série statí v Universu č. 2, 1990), že takové ztotožnění je zavádějící, ale bez ohledu na filozofické jemnosti lze říci, že svět existuje přibližně 15 miliard let. Jelikož sluneční soustava je podstatně mladší (vznikla před 4,5 miliardami let), užíváme tak vlastně časového intervalu (roku) pro údobí, kdy tento interval není definován.
To je ovšem jen technická nesnáz, snadno překlenutelná definováním délky roku jiným vhodným periodickým fyzikálním dějem (kmity molekul či atomů). Pro fundamentalisty jsou zmíněná dlouhá časová údobí, odvozovaná rozličnými metodami soudobé přírodovědy, nepřijatelná, neboť údajně neodpovídají biblické chronologii ze Starého zákona. Tam se prostě vypočítávají generace patriarchů a odtud se fundamentalisté snaží odvodit stáří světa. Tato snaha je odsouzena k nezdaru, i když historicky takto postupovali i velmi významní badatelé - přírodovědci. Astronom Johannes Kepler tak v r. 1598 vypočetl z biblických údajů, že svět byl stvořen v neděli 27. dubna 3877 BC. Anglikánský biskup Ussher v r. 1658 "zlepšil" tento údaj na neděli 23. října 4004 BC v 6 h ráno. Konečně Issac Newton v r. Teprve v 19. století se od této metody určení stáří světa upustilo, neboť přírodovědecké poznatky ukázaly, že trvání minulosti lze určovat prostředky přírodních věd. Lidé postupně pochopili, že stáří světa není článkem náboženské víry, nýbrž technickou záležitostí, zpřesňovanou pokroky poznání.
Některé významné události vylíčené v Bibli však lze docela dobře konfrontovat s astronomickými výpočty a poznatky. Mám na mysli zejména populární betlémskou hvězdu, popisovanou na počátku 2. kap. Matoušova evangelia. Navzdory zobrazování betlémské hvězdy jako "vlasatice" na našich lidových betlémech téměř určitě nešlo o kometu. Vlasatici nad Betlémem poprvé namaloval italský malíř Giotto di Bondone na základě skvělého zjevu komety, kterou pozoroval r. 1301. Dnes víme, že šlo o velmi realistický portrét periodicky se vracejícího tělesa, které nyní známe jako kometu Halleyovu. V uvažovaném období přelomu letopočtů byla tato kometa v přísluní v r. 12 BC, tedy řadu let před Kristovým narozením. Nicméně nelze zcela vyloučit, že šlo o jinou (neperiodickou ) kometu, jak se domnívá A.A. Poněkud pravděpodobnější je možnost, že by v té době vzplanula na obloze nová hvězda (nova nebo supernova). Tento názor zastává např. A.J. Proto se většina astronomů kloní k názoru, že šlo o konjunkci planet. Kepler vypočítal, že v r. 7 BC došlo dokonce k trojnásobné konjunkci Jupiteru a Saturnu v souhvězdí Ryb. Moderní výpočty Keplerovu studii v plném rozsahu potvrdily. K úhlovému přiblížení Jupiteru a Saturnu došlo 29. května, 30. září a 5. Podle těchto indicií se Kristus narodil koncem léta či na podzim r. 7 BC, ve shodě se zmíněnou "chybou" ve výpočtu opata Dionysia.
Pouze R.W. Sinnott nabízí alternativu betlémské hvězdy v podobě velmi těsné konjunkce Jupiteru a Venuše, k níž došlo 17. června r. 2 BC. Při úhlové vzdálenosti obou planet pouze 0,5 obl. minuty (lidské oko rozliší dva body na vzdálenosti 1 obl. minuty) tak pro pozemského pozorovatele obrazy obou planet splynuly a jevily se jako jediná velmi jasná "hvězda". Poznamenme, že v srpnu r. BC se všechny tehdy známé planety s výjimkou Saturnu "sešly" v souhvězdí Lva. Sinnottova alternativa však přináší více nesnází v synchronizaci ostatních historických reálií, což snižuje její věrohodnost. Konečně posledním astronomicky zařaditelným biblickým údajem je datum Kristova ukřižování. V té době se Židé řídili lunárním kalendářem a datum velikonoc určovali podle okamžiku prvního jarního úplňku. Začátek lunárních měsíců byl definován prvním zpozorováním Měsíce na večerním nebi. Tak lze rekonstruovat data velikonoc v letech panování Pontia Piláta (26 - 36 AD), přičemž nejpravděpodobněji ukřižování spadá do let 29 - 33 AD.
A tak se moderní astronomie postupně propracovává k poměrně souvislému chronologickému obrazu událostí, jež předznamenaly éru křesťanské civilizace. Borett A.A.: J. Roy, Astron. Soc.; Guth V. a kol.: Astronomie I, kap. Morehouse A.J.: J. Roy. Astron. Soc.; Pratt J.P.: Quart. J. Roy. Astron.; Schaefer B.E.: Quart. J. Roy, Astron. V chronologii, v historii a v běžném životě se rok nula nepoužívá. Tedy 31. prosinec 1 př. n. l. byl pátek a následující den, 1. ledna roku 1 n. l., byla sobota. V souvislosti s nástupem roku 2000 nás astronomové, historikové a jiní odborníci přesvědčovali, že 21. století ani 3. tisíciletí dosud nezačalo, protože od ledna roku 1 neuplynulo 2000 let, ale jen 1999. Je to logický důvod, ovšem jen za předpokladu, že 1. leden roku 1 je skutečně prvním dnem naší křesťanské éry.
Roku 1278 po založení Říma, za pontifikátu papeže Jana I., navrhl římský kněz Dionysius Exiguus, aby křesťané počítali letopočet od narození Ježíše Krista místo jiných tehdy užívaných způsobů. Oznámil, že podle jeho výpočtů se Kristus narodil před 525 lety (roku 753 od založení Říma), takže rok 1278 od založení Říma je rok 525 od narození Krista. Křesťanský letopočet nám říká, kolik let v určitém roce od Kristova narození uplynulo. Z toho vyplývá, že v roce 1 se Kristus nenarodil, nýbrž měl první narozeniny (viz Vesmír 77, 664, 1998/12). Skutečným začátkem křesťanské éry je proto rok předcházející roku 1, který by měl být označen jako rok 0. Počátek našeho letopočtu je tedy onen předěl mezi 31. prosincem r. -1 a 1. lednem r. +1.
Od tohoto okamžiku se pak dají počítat uběhlá desetiletí, století a tisíciletí. Odtud plyne, že první století našeho letopočtu skončilo 31. prosincem r. 100 a první tisíciletí 31. prosincem r. 1000 (tehdy také skončilo 10. století). Z téhož důvodu končí 20. století 31. prosincem r. 2000 a třetí tisíciletí stejně jako 21. století začíná až 1. ledna 2001. Brzy se ale přišlo na to, že se při počítání času kolem roku nebo přes rok narození Krista dojde k chybnému výsledku, protože v desítkové soustavě, ve které jsou naše chronologická data dnes zaznamenávána, chybí v období narození Krista nulový letopočet. Na tyto problémy jako první zareagovali astronomové a na popud Cassiniho bylo v roce 1740 rozhodnuto, že rok předcházející "prvnímu roku po Kristu", tedy rok "1 př.Kr.", bude označen za rok nulový, a v astronomickém i historickém počítání času budou letopočty „př.Kr.“ označovány znaménkem mínus tak, že se rok př.Kr. zmenší o jednu jednotku.
Vysvětlení: s naším letopočtem to není tak jednoduché, jak se může na první pohled zdát. Máme rok 2020, říkáme po Kristu, ale nikdy s jistotou nebudeme vědět, zda skutečně tolik let od jeho narození uplynulo. A to z prostého důvodu, protože křesťanský letopočet vznikl v 6. století. Lidé žijící třeba ve 4. století našeho letopočtu neříkali, že se narodili například v roce 312. Když už se někdo orientoval v letech, které uplynuly od nějaké události, jež započala epochu, používal olympijský, Diokleciánův nebo římský letopočet. Olympijský letopočet odkazoval na hry v Řecku a používal se mezi 4. stoletím před naším letopočtem do 4. století našeho letopočtu. Diokleciánův letopočet neměl dlouhého trvání. Užíval se od 3. do 7. století a postupně jej nahrazoval křesťanský letopočet. Římský letopočet jednoduše započal v den založení Říma, podle tradice v roce 753 př. n. l., začal se používat v roce 43 př. n. l. Jiné nekřesťanské národy užívaly své letopočty, z nichž nejznámější je židovský. Stanovení křesťanského letopočtu v 6. století za vznikem stojí opat Dionysius Exiguus, známý jako Diviš Skromný.
Jako zajímavost: Dionysiův výpočet se sice nezachoval, ale díky okolnostem historici jeho postup podrobně rekonstruovali. Vycházel z evangelií, kde se praví, že za působení Pontia Piláta v Judsku byl Kristus ukřižován v pátek před Velikonocemi. O Velikonoční neděli, 25. března na svátek Zvěstování Panny Marie, vstal Kristus z mrtvých. Jelikož Pontius Pilatus byl římským prefektem v Judsku v letech 779-790 po založení Říma, vypočetl Dionysius, že v tomto intervalu připadla Velikonoční neděle na 25. března pouze jednou, a to roku 784. Od tohoto roku pak odečetl ještě 31 let a obdržel rok 753 jako rok Kristova narození. Evangelia obsahují jen jednu informaci o Kristově stáří, a to v Lukášově evangeliu (Lk 3,23), kde je uvedeno, že Ježíš byl na začátku své veřejné činnosti (po křtu) asi třicetiletý. O délce Kristova veřejného působení nás evangelia informují jen nedostatečně, ale z různých náznaků můžeme tuto dobu odhadnout na 1-3 roky.
Až do konce 17. století historici datovali události křesťanské éry užitím jiných letopočtů, než je dnes obvyklé, a často vycházeli z ryze různých epoch - založení Říma, olympijský letopočet či od stvoření světa (ab orbe condito). Francouzský astronom Jacques Cassini si uvědomil, že vynecháním roku 0 vznikla závažná chyba, a proto navrhl změnu, že rok 1 před Kristem bude označován jako rok 0, čímž se zjednodušil chod času v astronomii i historii. Tehdy se tedy stala základní myšlenka, že počátek křesťanského letopočtu vzniká až na základě Dionysiových tabulek, nikoli výhradně z historických událostí Kristova života.
Podobně jako výše uvedeno, moderní data ukazují, že Ježíš se narodil nejspíše v roce 7 př. n. l. a že přesný začátek letopočtu 0 nejspíše neexistuje. Přesto se v těžišti historických studií ukazuje, že datum narození Ježíše a datum ukřižování jsou předmětem zkoumání a různých odhadů, které vycházejí z astronomických konjunkcí, lunárních cyklů a údajů uvedených v evangeliích. V celku tak vzniká komplexní obraz, který propojuje biblické výjevy s astronomickými výpočty a s historickými prameny, aniž by byl neomylný.
Od atomu vodíku k neutronové hvězdě | Astrofyzika
Zdroj: Volné dílo Dionysius Exiguus. Zdroj: Volné dílo Simulace konjunkce vesmírných těles v roce 7 př. n. l. Petr KutkaTvorbě online obsahu se věnuje už od roku 2005. Rád píše o dění ve světě či o zajímavých místech.