Základní kámen novogotického kostela sv. Prokopa, jehož plány vypracovali architekti Josef Mocker a František Mikš, byl položen 30. října 1898 u příležitosti 50. výročí panování císaře Františka Josefa I. Proto se mu v prvních letech existence také říkalo „Jubilejní“.
Stavba trvala téměř pět let a při vysvěcení 27. září 1903 zde byly uloženy ostatky sv. Prokopa.
Chrám je dlouhý přes 51 metrů, vejde se do něj až dva tisíce lidí; výška křížové klenby dosahuje 16 metrů, věž je vysoká 73 metrů.
Jeho šířka činí 17 metrů.
Do kostela lze vstoupit jedním ze dvou schodišť, nad západním (hlavním) vchodem je socha sv. Prokopa, který zve návštěvníky do chrámu a tympanon s reliéfem Dobrého Pastýře.
Nad severním (bočním) vchodem je tympanon s vyobrazením sv. biskupa Vojtěcha a Madony s Ježíškem, jemuž sv. Prokop podává model kostela.
Obě díla pocházejí od Josefa Pekárka, žáka Josefa V. Myslbeka.
Ze zařízení interiéru je nejproslulejší obraz Karla Škréty Svatý Václav, obránce Prahy proti Švédům z roku 1649, původně z kláštera v Emauzích.
Hlavní oltář je novogotický, projektovaný architektem Františkem Mikšem.
Osm deskových obrazů, věnovaných významnými českými šlechtickými rody, představuje výjevy ze života sv. Prokopa.
Společně s chrámem se na Žižkově rozvíjela farnost různými historickými názvy a strukturami.
Původně vznikla farnost u kostela sv. Prokopa v souvislosti s Olšany, Jindřichem a Pannou Marie; v roce 1909 byla zřízena farnost u kostela sv. Prokopa.
Od roku 1993 do roku 2001 byly spravovány obvodové duchovní správy spolu s farnostmi sv. Rocha a sv. Anny; v roce 2005 byla přisloučena farnost sv. Rocha a sv. Anny.
Matriky byly vedeny od roku 1883, předtím od roku 1784 ve farnostech Olšany (sv. Rocha) a sv. Jindřicha (Praha-Nové Město) a ve farnosti Prosek.
Starší názvy zde uvádějí Prahu jako „Praha XI-Žižkov“ a spojení s názvy Ad S. Procopium; Praha 3-Žižkov - sv.
Novogotický styl hlavního oltáře a celková architektura kostela vyjadřují tehdejší tendence české sakrální tvorby.
V interiéru vyniká nástěnné i deskové zdobení, spolu s malbami a skleněnými prvky, které dotvářejí prostor pro liturgii a bohoslužby.
V průběhu let se kostel stal důležitým místem pro žižkovskou farnost a její komunitu.
Ostatky sv. Prokopa, uložené při vysvěcení, a díla Josefa Pekárka nad západním vchodem i nad bočními dveřmi dodávají prostoru historickou hloubku a výtvarný kontext spojení regionálního dědictví s liturgickým životem farnosti.
Historie farnosti a její vývoj ukazují postupné formování farnosti a její správu, včetně změn v letech 1783-1843 a dalších období.
V rámci období konce 20. století a začátku 21. století došlo k reorganizacím a slaďování duchovní správy napříč souvisejícími farnostmi na Žižkově a v okolí.
Historie farnosti a její vývoj poskytují kontext pro význam kostela v životě žižkovské komunity a liturgického života v regionu.