Po krátké, i když trochu chaotické, diskuzi se vytvořilo několik skupinek, které se pak vydaly společně do hor nebo jen tak na procházku po okolí.
Druhý den po našem příjezdu byla neděle a tak, jakožto dobří křesťané, jsme se společně vydaly do místního kostela na mši sv. Jaké však bylo naše překvapení, když vešel pan farář. Přestali jsme si být jistí, zdali jsme opravdu v Rakousku, neboť byl celý černý, tedy černoch. Mše sv. byla vskutku slavností a mnohé ženy byly oděny v krojích. Přestože už to byly starší dámy, moc jim to slušelo. Po mši sv. nás čekalo milé překvapení ve formě malého občerstvení, které jsme rádi přijali.
Minula osmá hodina večerní, devátá, nikde nikdo. Teprve pak dorazili ze skupinky „ankogel“ první, zcela promočení Palečkovi. Kolem půlnoci pak dorazil zbytek. Dnes mělo být slunečno, ale předpověď na další dny nebyla valná. Proto někteří chtěli zdolat nejvyšší vrchol v okolí - ANKOGEL, 3 252m - hned dnes. Je sice pravda, že lanovka je vyvezla do výšky Gerlachu, ale to už bylo 12 hod. A potom ten sestup, více než 2 100 m (bez lanovky), darmo pomyslet. Kromě skupinky „Ankogel“ jsme se pak večer sešli u večeře, k modlitbě a k večernímu povídání (popíjení).
Večery probíhaly ve znamení vzájemného poznávání. Manžel měl představit svoji manželku a ona zase jeho. Aby nedocházelo k zbytečným depresím, tak jsme se domluvili, že budeme mluvit jen o dobrých vlastnostech a zálibách svého partnera (mnohým spadl kámen ze srdce), ale že to bude mít jeden háček, vsunout tam jednu nepravdu, kterou se budou snažit ostatní poznat. Nebylo to vždy snadné, ale bystré hlavy to většinou odhalily. I když jsme s sebou neměli pátera, tak duchovního vedení se velice hezky ujal náš jáhen, Roman Farion - díky Romane. Častokrát si poslední dobou říkám, jak mnoho může jeden člověk zmoci, mnoho dokázat, mnoho ovlivnit. Ano, některé věci se dějí jaksi samovolně, když to neudělá ten, udělá to onen. Když na to nepřijdu já, přijde na to jiný. Ale pak jsou mnohé věci, které když neudělám já, neudělá nikdo jiný. Které, když nerozhodnu já, nerozhodne nikdo jiný.
Krátce po svatbě v červnu 1975 mi salesián Benno Beneš nabídl, zda bych se nechtěl připojit ke skupince mužů, kteří začínají studovat teologii. Studium bylo tajné, zato přednášející byli opravdu kapacity. Na můj dotaz, proč mám teologii studovat já, mi Benno odpověděl, že je potřeba věnovat se studentům, kteří přijdou do Prahy a mají kromě svého studia zájem prohloubit své náboženské znalosti. Po poradě se svou ženou jsem souhlasil a tak začalo studium, které skončilo po více než deseti letech. Mezitím jsem začal aktivní činnost se studenty. Ta trvala cca 15 let a skončila až po r. 1990, kdy tuto funkci převzal JABOK, kde jsem také ze začátku učil.
Dle zásady „co může být vykonáváno řádně, nemá být vykonáváno mimořádně“, mi ještě v průběhu mého teologického studia bylo nabídnuto jáhenské svěcení. Po poradě s Evou, jsem souhlasil a tak jsem v Berlíně 8. června 1985 přijal jáhenské svěcení. Vysvětil mě kardinál Joachim Meisner ve své kapli. Moje jáhenství vyplynulo tak nějak samospádem. Shodou „náhod“ jsem se ocitl na místě sekretáře biskupa Lišky. Protože do té doby byl sekretářem biskupa vždy kněz, hodilo se, abych byl „alespoň“ jáhen. Jáhenství jsem si nevybral, k tomu si mě Pán dovedl.
Má cesta vedla přes objev jakýchsi pedagogických vloh právě na vojně, kde jsem učil techniku v kurzu řidičů OT-64, přes absolvování katechetického kurzu v Olomouci těsně po „sametu“ a pak přes následné vyučování náboženství, ještě při zaměstnání, na několika školách v Olomouci i v okolních vesnicích. O vlastním jáhenství jsem ovšem tehdy ještě vůbec neuvažoval, ba naopak, vzpomínám si živě na jeden rozhovor s přítelem ze spolča, kdy jsme si unisono notovali, jaká je to „blbost“. Až olomoucký salesián P. Pavel Strejček mě „donutil“ začít studovat teologickou fakultu. On už za tím to jáhenství viděl, já jsem se nechal přesvědčit jen proto, abych si rozšířil kvalifikaci a mohl náboženství učit na plný úvazek. I když mně osobně docela stačil již zmíněný katechetický kurz a část malé teologie s Josefem Zvěřinou a Otto Mádrem. Spíše ze zvědavosti jsem začal navštěvovat večerní setkání studentů teologie. Inspiroval mě okružní list kardinála Miloslava Vlka, který apeloval na mladé ženaté muže, aby se stali trvalými jáhny pro své farnosti. Už za komunismu jsem o jáhenství uvažoval, ale měli jsme malé děti a nějak to vyšumělo. Po revoluci byl v naší farnosti v Praze Hostivaři svěcen na jáhna Pavel Reumann a myšlenka na jáhenství se vrátila. Oslovil jsem pana biskupa Malého, ale ten řekl, že o celé věci lze uvažovat, až přinesu doklad o studiu teologie. Protože mi byl přes 40 let, tak jsem toto téma znovu odložil. Pak ale byly spolupracovnické sliby v Českých Budějovicích, tam učí salesiáni na teologické fakultě, tak jsem se poptal, co takové dálkové studium obnáší. A za několik dní mi přistála ve schránce přihláška ke studiu. Pět let jsem tedy jezdil každý druhý víkend do Českých Budějovic. A byl to od Pána veliký dar. Při cestě tam a někdy i zpět jsem se stavovat ve Strakonicích, odkud pocházím, a mohl jsem tak být poslední roky často se svým otcem. Tatínek mi umřel prakticky v náručí, když jsem byl zrovna ve Strakonicích.
Já jsem se věnoval hlavně studentům tak zvané „malé teologie“. Po roce 1990 a po dohodě s provinciálem (já jsem totiž neskládal slib biskupovi, ale provinciálovi salesiánů) jsem zůstal v exponovaném zaměstnání, jáhenskou službu jsem vykonával jen nahodile. Nyní vypomáhám v českobudějovické diecézi bohoslužbou slova, hlavně přes léto. Dále již řadu let vedu různé kurzy u sv. Terezičky v Kobylisích (katechismus s dospělými, kurzy dogmatiky a v současné době sekávání nad texty papeže Františka). Já jsem nikdy na práci s mládeží příliš šikovný nebyl. Rozuměl jsem si spíš s dětmi, co ještě nepobrali moc rozumu, a pak se seniory, kteří už na rozumu tolik nelpěli. Proto jsem se později věnoval sociální práci jako ředitel domova důchodců nebo ředitel Charity. Postupně jsem administroval dvě farnosti, ale nakonec, když jsem měl už větší zdravotní potíže, jsem si vytvořil „farnost virtuální“. Později jsem přešel především na každotýdenní mini-kázání na nedělní evangelium (takové spíš mírně drzé, provokativní).
Alespoň jeden příklad: „Až se ti bude zdát, že jsi s Ježíšem vystoupal na horu a prožil proměnu v blažené extázi, tak zase klidně slez dolů k lidem a mlč o tom. Pokud nešlo jen o tvé vytoužené náboženské halucinace, tak to na tobě ostatní poznají i bez zbytečných zbožných řečí“.
Před vysvěcením jsem řešil dvě dilemata. První bylo, že Olomouc už je „přejáhnovaná“, a druhé, že nechci být jáhen při zaměstnání. Tak padlo rozhodnutí, být jáhnem na plný úvazek, a to v Prostějově ve farnosti Povýšení sv. Kříže, kterou spravovali salesiáni. Vydržel jsem tam dvacet tři a půl roku. Mojí oblastí působení bylo, kromě vyučování náboženství, především přípravy snoubenců, rodičů dětí na jejich křest, pohřby jaksi samozřejmě, a vůbec veškerá farní agenda a administrativa. Tady musím zmínit salesiána otce Stanislava Paláska, který mě takříkajíc vyučil v oboru. Salesiánští faráři se střídali, já zůstával, oni řešili revize kotlů, hasičáků, podvojné účetnictví a o víkendech se věnovali mládeži, já jsem své připravené křtil a oddával. To, že se přicházející lidé na chodbě často ptali faráře, jehož neznali, zdali je v kanceláři pan farář, bývalo úsměvné pro mě, nevím jak pro něj.
Letos ovšem nastala radikální změna. I Prostějov se stal „přejáhnovaným“, já navíc důchodcem, tedy jsem se dohodl na přeložení do několika farností v okolí naší chalupy. Myslel jsem si, že už budu jen tak „ozdobou“ při liturgii nebo že sem tam navštívím nějakého nemocného. Ale člověk míní… Na přání mého současného faráře jsem v září vstoupil do budovy, ze které jsem před čtyřiceti devíti lety jako absolvent ZŠ vyšel, abych tam učil náboženství. Mohlo by se říci, že trvalý jáhen je něco jako most mezi kněžími a laiky. Zná dobře běžný život, ví, co jsou nároky zaměstnání a setkává se také víc se životem církve. Já trávím mnoho času na faře, kde dokončujeme rekonstrukci starých farních chlívků na komunitní centrum Farní dvůr. Nejvíc dělám papíry a organizaci grantu, ale už začínáme i s programy. Připravuji také na manželství - to nejraději spolu s Ivanou, nebo na křest dětí nebo dospělých. Připravoval jsem i kolegu v zaměstnání. Na každý pátek jsme si na devátou hodinu zarezervovali zasedačku a měli pravidelnou „poradu“. Podílím se aktivně na akcích farnosti - např. kurzech Alfa, společenství nad Písmem. Modlím se za lidi, se kterými pracuji v práci, v kostele, doma a prosím o požehnání. Nepociťuji žádné újmy způsobené vykonáváním jáhenské služby. Dává hlubokou vnitřní radost ze služby Bohu a bližnímu, zkušenost s radostmi a bolestmi bližních. Jáhenské svěcení mi přineslo mnoho požehnání. Jáhnem nejsem jen v kostele, ale i v zaměstnání, doma, před sousedy. Ten dar požehnání můžu nosit dál k ostatním. Ne vždycky se mi to daří, ale vím, že jsem k tomu od Pána pozván. Prožívám hodně radosti. Naprostá vydanost službě, ke které jsem byl povolán, důvěra v pomoc P. Marie, láska a obětavost pro nejchudší a nejpotřebnější. Don Bosco dělal to, co bylo potřeba.
