Rorát je prastarý modlitební zvyk Adventu, který se v českých kancionálech a liturgických publikacích objevuje od 18. století a později. Počátky se vázají k praxi, kdy lid při varhanách zpíval hlavně česky antifony a verše, jak ukazují zdroje z 19. století a dřívější. Ejhle součástí doplňku z r. 1847 (podle vročení na s. Mladoboleslavský rorátník) a záznamy z řady katalogů a tisků ukazují integraci rorátů do liturgického ročního rytmu a do veřejných bohoslužeb katedrál, farností a klášterů.
Rorátní repertoár byl postupně zařazován do různých vydání a katalogů: srov. v Jednotném kancionálu u č. Miscellanea musicologica XXXVII, Praha 2003, s. ověřil. rychle. a která dnes figuruje v Jednotném kancionálu jako č. počínaje polovinou 19. Úplný kancionál arcidiecese olomúcké (Olomouc 1888), s. Svatojanský kancionál (sv. 1, 1863), s. Katolický zpěvník (Drbohlavův, Praha 1855), s. Katolický kancionál (Bečákův, Olomouc 1852 a pozdější vydání).
Existují i historiografické poznámky o tom, jak roráty zpívaly lidové sbory a jak se měnily v průběhu 19. století. Srov. Pešina Václav: Roráte, neboli, radostné zpěvy adventní z času císaře a krále Karla IV. (Praha 1839), s. 1843 a 1846 zprávy o praxi rorátů nově zavedených ve svatovítské katedrále (ČKD 1843/4, s. 747; ČKD 1846/4, s. 1837).
Další důležité poznámky se týkají uvedení rorátů ve farnostech a jejich literárních pramenů: Pešinaova zpráva naznačuje, jak r. 1823 zavedl roráty ve své tehdejší farnosti v Blučině u Brna (1837/3, s. 526: "... počal veškeren lid při varhanách česky Ecce Dominus zpívati") s pomocí tehdy nového Pospíšilova vydání hradeckých rorátů (Hradec Králové 1823).
Roráty byly a jsou spojovány s antifonami a veršíky, které často odpovídají oficiím a antifonám liturgického období. V průběhu 19. století se objevují rozšíření a doplňky, například doplňky k antifonám z r. 1847 a dále; konkrétní rukopisy a katalogy dokládají kontinuitu a variaci repertoáru. Ejhle na s. 17, antifony před Rorate s. Ejhle na s. 252, antifony před Rorate s. 238, veršíky s. Po stránkách Pešina Václav: O Roráte, zvláště Králohradeckém, ČKD 1837/3.
V době přelomu 18. a 19. století se objevují nové zpěvy a možnosti, jak zapřáhnout lidový zpěv do liturgické praxe. Jako byla na počátku, i nyní i vždycky / a na věky věků. (antifona) Rosu dejte ... (Praha 1858), s. z antifonáře Arnošta z Pardubic. a v průběhu 19. století se objevují moderní formy, které doprovázely roráty.?
V kontextu adventního období dnes roráty nabývají nových rozměrů: první adventní nedělí vstupujeme do nového církevního roku a čtyři adventní neděle nabízejí přípravu na oslavu vtělení Boží lásky. Toho se dotýká i vysílání bohoslužeb a programů, kde se věřící mohou připravovat prostřednictvím adventních textů a meditací. Kalkulace a programy veřejné správy církví zdůrazňují roli rorátů jako prostředku duchovní přípravy během Adventu a přípravy na Vánoce. Proglasu a dalších médií se věnovala pozornost jako způsobu, jak rozšířit povědomí o rorátech. Na oslavu Vánoc se mohou věřící i veřejnost připravit i dalšími způsoby. V Olomouci bratři kapucíni nabízejí ztišení a rozjímání nad svátostí křtu; v Plzni adventní půlhodinky v katedrále svatého Bartoloměje. V pražském dominikánském klášteře výstava Hic sunt domini canes a doprovodná dílna pro děti i dospělé. Stejně tak Rakousko i jiné země využívají moderní technologie k šíření myšlenky Adventu a rorátů, například zasílání textových zamyšlení elektronicky. Proglas a další programy v médiích zůstávají významnými kanály pro šíření myšlenek adventního období. Vatikán a Řím dodnes slaví významné adventní tradice, včetně slavnostního rozsvícení vánočního stromu a dalších symbolů.
Roráty představují významnou součást české liturgické historie i současnosti, spojující bohoslužebnou praxi s kulturními a mediálními reakcemi na Advent a Vánoce.