Ruiny minoritského kláštera v Benešově: historie, architektura a osudy

Při pohledu na dvě zbylá okna vrcholně gotického presbytáře, nevelkého zbytku zříceniny velkolepého kláštera minoritů v Benešově, na nás skutečně dýchne hloubka minulých věků. Do dnešní doby se dochoval zbytek pětibokého kněžiště v podobě tří opěráků a dvou vysokých hrotitých oken. Dnes už jen vysoké torzo presbytáře se dvěma hrotitými okny a zbytky kružeb s opěrnými pilíři připomíná jeho tehdejší velikost.

Zakládání kláštera a jeho raná historie

Počátky minoritského kláštera v Benešově u Prahy souvisí podle nejnovějších monasteriologických encyklopedií, zejména od Milana M. Bubna, se šlechticem Tobiášem z Bechyně z rodu Benešoviců. Minoritský klášter založil mezi lety 1243 - 1247 staroboleslavský probošt Tobiáš z Benešova, jeden ze synů Beneše z Benešova, který je považován za prvního doloženého předka tohoto rodu. Na vyvýšenině zvané Karlov v Benešově byla Benediktem Benešem založena malá osada s kostelíkem. Na místě možná ještě staršího kostela při benešovské pevnosti vznikl tak klášterní chrám zasvěcený Nanebevzetí Panny Marie, podle něhož se pravděpodobně datovala i první benešovská pouť. Kostel Nanebevzetí P. Marie vysvětil roku 1257 pražský biskup Mikuláš z Reisenburgu, chrám se údajně svou velikostí rovnal sv. Jakubu v Praze.

Středověké přestavby a rozkvět

V roce 1294 klášter vyhořel i s přilehlým městečkem. V roce 1294 vyhořel, ale byl znovu vystavěn a rozšířen Milotou z Dědic. Tehdy vznikl nový refektář, dormitář a kapitulní síň. Ten definitivně upravil stavbu kláštera. Rozšířil klášterní budovu, postavil refektář a dormitář. Stavba probíhala možná i za jeho syna Tobiáše, který byl arcijáhnem královéhradeckým, a nakonec asi v době, kdy benešovské panství patřilo Šternberkům, jimž bylo postupně předáváno. V roce 1327, kdy tato přestavba byla dokončena, zbývalo ještě zhruba přes 90 let do zlomové katastrofy, kdy se osudy tohoto objektu zcela změnily.

Majetkové vztahy, nadace a kulturní činnost

Během 14. až do počátku 15. století obdržel minoritský klášter v Benešově různé nadace od majitelů panství Šternberků i další okolní, často i nižší, lokální šlechty. Rozvíjela se škola i duchovní a kulturní činnost kláštera. Klášter byl přijat mezi řeholní domy za provinciála Bohuslava (1247-1251). Před svou smrtí v roce 1261 sám vstoupil do kláštera, který bohatě nadal, jako konventuál. Nechal zde pro své poměrně rozvětvené příbuzenstvo, které se uplatňovalo v politice např. Po jeho smrti přešlo panství na jeho synovce, ještě o něco významnějšího Benešovice. Ten byl rovněž církevním hodnostářem. Je pokládán za jednoho z nejvýznamnějších šlechticů své doby. Známe dokonce i jeho dobové vyobrazení z kostela v Kyjích u Prahy.

Vypálení husity a bezprostřední následky

Dne 19. května 1420 táhlo přes Benešov do Prahy husitské vojsko pod vedením hejtmana Jana Žižky z Trocnova. Velitel Jan Žižka vydal rozkaz k zapálení kláštera i přilehlého města Benešova. Vzhledem k rychlosti, s jakou bylo provedeno vypálení benešovského minoritského kláštera, se husité asi nezabývali pronásledováním jednotlivých řeholníků, kteří se tedy rozutekli. Jejich nejčastějším cílem byl minoritský klášter u svatého Jakuba v Praze nebo minoritský klášter v Českém Krumlově. Po čase se asi někteří vrátili do Benešova a zde v skrytu přežívali. Vydrželi až do následujícího 16. století, často i s uvolněnou morálkou a někdy dokonce prý i se ženami a dětmi. Opravit zničené střechy a klenby však v jejich silách nebylo.

Funkce ruin ve 15.-16. století: shromáždění a sněmy

Bez střechy i kleneb zůstal také konventní kostel, který představoval stavbu vskutku impozantní. Svědčí o tom také fakt, že mohl své zdi nabídnout pro konání zemských sněmů a sjezdů. První z nich se konal 13. 7. 1451. Původně byl svolán do Prahy na 8. 7., avšak když se zde začal šířit mor, byl narychlo přeložen do Benešova. Měla zde proběhnout jednání mezi zástupci habsburského panovníka Fridricha III., poručníkem Ladislava Pohrobka a Jiřím z Poděbrad, který byl tehdy nejmocnějším mužem v Čechách. Tehdy římského krále Fridricha zastupoval jako jeho legát biskup sienský Aeneas Silvius Piccolomini, pozdější papež Pius II. Další sněm se zde konal až roku 1473. Mělo na něm dojít k prodloužení příměří mezi králem Vladislavem Jagellonským a Matyášem Korvínem, králem uherským. Zahájila ho královna Johana 28. 5. Příměří bylo prodlouženo. Bylo určeno datum jednání nového sněmu do Opavy. Na počátku 16. století se pak konaly ještě 3 sjezdy a sněmy.

Třicetiletá válka, švédské plenění a definitivní pád

To také znamenalo úplný konec nadějí na obnovení klášterních ruin velkolepého kláštera benešovských minoritů. Mnohá zajímavá fakta pro toto období dějin kláštera benešovských minoritů najdeme ve starší historické literatuře, např. v díle Karla Vladimíra Zapa (nakreslil dokonce i kresby), Antonína Podlahy (znalce památek a reálií, pomocného biskupa pražského), Josefa Růžičky (středoškolského pedagoga a vědce) a jiných někdy i místních badatelů. Až do konce 18. století se v minoritském řádu zachovávala volba kvadriánů pro benešovský konvent. Vzhledem k marnosti svých snah však nakonec minorité rezignovali.

Poválečné snahy o obnovu a spor s piaristy

Ačkoliv po třicetileté válce vše nasvědčovalo tomu, že benešovský klášter zanikl definitivně, přesto se našlo ještě několik příznivců, kteří zoufale hledali poslední možnosti, jak minoritský konvent v Benešově obnovit, případně zajistit i jeho přiměřenou prosperitu také v budoucnu. Již dne 22. 10. 1659, tedy 11 let po osudovém švédském plenění, se na minoritské řádové provinciální kapitule ve slezské Svídnici ustanovilo, že bude jmenován alespoň titulární kvadrián benešovský. Také na dalších provinciálních kapitulách v Pardubicích (21.-24. 6. 1660) a v Praze 1665 (30. 8. - 2. 9.) a 1704 (7. - 9. 9.) bylo doporučeno jednání s majiteli konopišťského panství, hrabaty Jiřím Ludvíkem ze Sinzensorfu, Františkem Karlem Přehořovským a Janem Josefem z Vrtby. Ve 3. čtvrtině 17. století a počátkem 18. století viděli minorité velké ohrožení zbytků zříceniny svého kláštera v aktivitách spojených s povoláním piaristického řádu do Benešova kvůli povznesení zdejšího školství. Na začátku 18. století povolal hrabě František Karel Přehořovský piaristy do Benešova znovu. Tentokrát byla jednání v roce 1703 zdárná a od roku 1704, zejména pak v roce 1705 a v dalších letech byla úspěšně realizována. Piaristům bylo totiž od vrchnosti dovoleno používat na stavbu nové piaristické koleje zdivo a další materiál ze zříceniny. Postupně se objevovaly protesty minoritů proti tomuto jednání, které trvaly až do třicátých let 18. století. Jejich vrcholem bylo přednostní sepsání spisu významného historiografa minoritského řádu Matyáše Kollenbergera o dějinách minoritského kláštera v Benešově. Dosáhlo se toho, že náhrada za použitý materiál byla za piaristického rektora P. Eugenia Sebastianiho z Častolovic a Matre Dei a jeho následníka P. Lamberta Agadoniho a S. Theodoro byla proplacena, případně i jinak vrácena minoritům do Jílového u Prahy. Ti zde v roce 1623 založili nevelkou rezidenci pražských staroměstských minoritů s kaplí Panny Marie Loretánské a byli v městečku velmi oblíbeni.

Archeologické nálezy a památková ochrana

V roce 1941 byly při archeologickém výzkumu severně od stávajícího presbytáře odkryty základy původního kostela ze 13. století, sakristie a vedle ní schody, západně od nich pak nejspíše kapitulní síň. U torza stojí kostel sv. Mikuláše z 2. poloviny 13. století a zvonice s malými zazděnými fragmenty architektonických článků kláštera. Klášter minoritů je zřícenina kláštera v Benešově u Prahy. Od roku 1958 je i se zvonicí zapsán na seznamu kulturních památek České republiky.

Vybrané zdroje a místní badatelé

• Historií a archeologickými vykopávkami z tohoto období se především zabývali naši drazí kolegové a spolufarníci pan prof. Petr Kubín a paní PhDr. Libuše Váňová a jsou částečně zpřístupněny i na internetových stránkách města Benešova.
• Později se minoritským klášterem v Benešově zabýval také významný moravský monasteriolog Josef Svátek, čestný člen řádu piaristů. Další poznatky pak shrnul a upřesnil na konci 20. století.
• Mnohá zajímavá fakta pro toto období dějin kláštera benešovských minoritů najdeme ve starší historické literatuře, např. v díle Karla Vladimíra Zapa, Antonína Podlahy a Josefa Růžičky.

Historická tabulka: hlavní data

Význam v místní kulturní tradici

Na závěr si tedy můžeme uvědomit, že založení minoritského kláštera v Benešově bylo velmi dlouhodobou duchovní investicí, která měla i hluboké duchovní kořeny, jež dodnes v benešovské kulturní tradici přetrvávají. Je to především v datech současného benešovského posvícení, původně vlastně poutě. Nelze však ani vyloučit, že s minoritskými obnovnými plány a programy nesouhlasily tehdejší státní a možná i církevní orgány.

tags: #ruiny #minoritniho #klastera #benesov