Mezi řeckými městskými státy v době Antiky vyčnívaly dva, které znají opravdu všichni- Athény a Sparta. Téměř každý si jistě vzpomene, že základní charakteristika těchto dvou „rivalů“ byla navzájem zásadně odlišná. Zatímco v Athénách kvetla filosofie, umění a hlavně demokracie, Sparta byla zaměřena zejména na vojenství, krutý přírodní výběr a vládu respektu, autority a tvrdé ruky. Bohužel, o Spartě toho rozhodně víme prozatím mnohem méně, než o jiných řeckých městských státech. Ale i to málo bohatě stačí k tomu, abychom si byli schopni udělat alespoň základní představu o tomto starověkém městském státě, plném tvrdých mužů, celoživotně trénovaných jen a pouze pro boj a život strávený ve válce.
Tvrdost života ve Spartě se projevovala již ve chvíli, kdy některá ze spartských žen přivedla na svět potomka. Syn byl většinou toužebně očekáván, zatímco novorozeňata opačného pohlaví byla spíše zklamáním, ačkoliv nebyla zcela zatracována. Z dnešního pohledu se nám takový přístup může jevit jako nelidský, ovšem v dávných antických dobách mělo takové jednání své opodstatnění. Slabší jedinci stát pouze stáli výdaje navíc a naděje, že by snad někdy měli šanci úspěšně projít tvrdým výcvikem a náročnými zkouškami byla v podstatě nulová.
Služba v armádě byla alfou a omegou celé spartské společnosti. S výcvikem se začínalo v 7 letech - a od té doby v podstatě Spartský muž žil jen a pouze pro armádu. Mladíci byli vystavováni všelijakým ústrkům a byli nuceni snášet rozličná utrpení, včetně bolestivých trestů. Jenom tak se z nich mohli stát zocelení bojovníci, ochotní kdykoliv bez váhání zaútočit na cokoliv či kohokoliv. Spartský voják tak nikdy nedopustil narušení formace, nikdy v boji neupřednostnil sebe před spolubojovníky a nikdy by mu nepřišlo na mysl, že by boj měl vzdát, stáhnout se, či snad utéct, dokud k takovému jednání nebude vydán rozkaz.
Je to možná lehce udivující, ale tak, jako byla Sparta tvrdá ke svým mužům, dokázala být více než vstřícná ke svým ženám. Postavení ženy ve Spartě nemělo v jiných řeckých státech nejmenší obdoby. Spartská žena byla naprosto svobodná, plnoprávná a požívala různých drobných výhod, které jí ženy z jiných řeckých polis mohly jenom závidět. Na druhou stranu to bylo asi tak všechno, co mohla od života očekávat. Nějaká láska či snad dokonce romantika byla naprosto vyloučená. Tento způsob myšlení krásně dokresluje i život dospělých, ženatých bojovníků. I ti totiž trávili většinu svého času se svými druhy ve zbrani, stravovali se a přespávali v kasárnách, zatímco se jim jejich ženy staraly o dorůstající ratolesti.
Úplně jinak tomu ve Spartě však bylo s láskou mezi samotnými muži. Homosexualita byla naprosto běžná v celém antickém světě, ovšem ve Spartě se jednalo takřka o pravidlo. A zdaleka nešlo pouze o sex, ale opravdu o vzájemné vztahy mezi staršími a mladšími bojovníky. Takové jednání mělo zřejmě hned několik praktických důvodů, z nichž nejdůležitějším nejspíše byla podpora vzájemné soudružnosti mezi bojovníky. Mimo jiné i homosexuálním vztahům vděčilo Spartské vojsko za svou pověstnou neporazitelnost.
Samozřejmě, všechny starověké státy si udržovaly ve svých armádách muže, kteří měli boj a války jako své řemeslo, ovšem Spartský muž ani jiné řemeslo na výběr neměl. Od dovršení plné dospělosti, tedy zhruba od nějakých 20-ti let pro spartské muže byla armáda jediným zaměstnáním a opustit zdi kasáren mohli až v 60-ti letech. Armáda, služba ve zbrani a války - to byla celoživotní náplň všech Spartských mužů. Jak moc silné vojsko Sparty dokázalo být, si můžeme představit na základě dochovaných záznamů a informací z bitev, kterých se tito bojovníci účastnili. Tou naprosto nejslavnější a dnes díky filmovému zpracování i masově známou nejspíše byla bitva u Thermopyl. Zde opravdu dokázala hrstka Spartských bojovníků v čele s králem Léonidem neskutečné - dokázala zastavit a pozdržet Perská vojska, nepředstavitelnou lavinu bojovníků ze všech možných koutů země, v té době největší armádu světa.
Detaily netřeba zmiňovat, pro základní představu jistě postačí, že Spartská falanga držela nápor čtvrtmiliónové armády včetně slavných Nesmrtelných více než tři dny a nebýt zrady, zřejmě by jej udržela úplně. Spartské vojsko neoplývalo žádnou speciální taktikou ani výzbrojí. V oblasti vojenství se drželi zaběhnutých strategických pravidel a odzkoušených zbraní. Veškerá síla Sparty pramenila z celkové filosofie celého tohoto polis - každý Spartský bojovník neznal nic jiného než boj, ale ten ovládal na špičkové úrovni. Z pohledu obyčejného bojovníka, žoldáka, či jen dobrodružství hledajícího rváče ve službách jiné armády bylo Spartské vojsko prostě neporazitelné. Protivníci se svým způsobem, až na výjimky, třásli hrůzou při pomyšlení, že proti nim stojí Sparťané. Naopak spartské bojovníky jejich vlastní matky vyprovázely k rozhodujícím bojům se slovy „Vrať se buď se štítem, nebo na něm.“
Mimochodem slavná hláška, kdy se spartský bojovník u Thermopyl vyjadřuje k námitce, že Peršané mají desítky tisíc lučištníků, stylem: „Výborně! Alespoň budeme bojovat ve stínu.“ není výmyslem autorů filmu, ale opravdu byla dle dobových svědků před bojem vyřčena. Tohle spíše dopomohlo k image, která přežila dodnes. Z pohledu geografie, Sparta leží v jižní části Peloponéského poloostrova. Jižní Peloponnésos, kde leželo srdce staré Sparty, zabírají dvě roviny - Lakónská a Messénská - oddělené horským hřbetem Táygéton. Východní Lakónská kotlina zavlažovaná řekou Eurótem byla základem spartského území.
Samotná úrodná kotlina měla rozměry asi 30 x 10 kilometrů a byla známá jako oblast bohatých pastvin a výnosného zemědělství. Lakónskou kotlinu pak z jihu uzavíraly bažiny a na severu se tyčily hřbety hor. Tyto podmínky utvořily ze Sparty relativně uzavřený stát, který se snažil expandovat především do západní Messénské kotliny a dále i směrem k moři, ke kterému původní Sparta neměla vůbec přístup. Nejstarší dějiny Sparty (jinak také Lakedaimonu) se jako u většiny měst tají v šeru. Angličtí archeologové však provedli vykopávky, které naznačují, že Sparta byla těsně spjata s mykénskou kulturou. Stejně jako i jinde i ve Spartě se postupem času rozpadlo rodové zřízení a vznikl otrokářský stát.
Velké množství institucí a zvyků se ve Spartě spojuje se jménem pololegendárního mudrce Lýkurga, v jehož osobě je pravděpodobně smíšen osud skutečného člověka a boha světla Lýkurga, který byl ve Spartě uctíván už v dřívější době. Z husté mlhy, která obklopuje tohoto člověka vystupují některé pravděpodobné údaje. Pokud tedy Lýkurgos žil, jako že je to pravděpodobné, působil někdy na začátku osmého století před n.l. Po této reformě prý Lýkurgos považoval svůj životní úkol za splněný, zavázal občany, že budou ústavu dodržovat a odešel ze Sparty na vrcholu své slávy.
Jak již bylo řečeno, bylo srdce Sparty relativně územně malé, a proto se museli Sparťané snažit o anexe cizích území. V polovině 8.století před n.l. se Sparta zapletla do vleklé války se sousední Messénií (první messénská válka v letech 740 - 720 před n.l.), která skončila vítězstvím Sparty a podrobením messénského obyvatelstva. V průběhu století sedmého vznikla druhá messénská válka (asi 630 - 613 před n.l.), neboť porobené obyvatelstvo Sparťané ovládali velmi tvrdě a vznikla proti nim vzpoura. Za těchto válek se definitivně ustálila sociální podoba spartského státu, která pak zůstala tři století prakticky nezměněna.
Veškeré obyvatelstvo se rozdělilo na tři třídy - Sparťany, perioiky a heilóty. Vládnoucí vrstvou byli samozřejmě Sparťané. Všichni obyvatelé Sparty, kteří byli v době vzniku ústavy schopni nosit zbraň a opatřit si na své náklady zbroj, tvořili "společenstvo rovných". Každý Sparťan si tedy byl v podstatě roven a měl stejná práva a povinnosti. Počet příslušníků této třídy byl vždy velmi malý, vezmeme-li v úvahu množství zotročovaných příslušníků nižších tříd - ze začátku jich bylo asi 9000, v pátém století před n.l. se však jejich počet snížil na cca 6000 mužů a ve třetím století před n.l. na asi 700, hlavně pak v důsledku válečných ztrát, neboť jediným povoláním plnoprávných Sparťanů byla válka. Všichni Sparťané se ze začátku dělili na tři rodové fýly. Toto dělení však brzy vytlačilo dělení územní. Sparta se tak dělila na pět územních jednotek zvaných óby.
Sparta proslula jako militaristický stát. Oprávněně. Nebyli v ní skoro básníci ani mudrci. I za míru trvala ve Spartě podobná situace jako na výpravě. Tedy muži žili po většinu času společně v opevněném táboře, trávili svůj čas vojenským cvičením, gymnastikou, šermem, zápasem, cvičením v běhu atp. Na noc se mohli muži vrátit ke svým rodinám, avšak Sparťané se stejně obyčejně ženili až po třicátém roku. Nastálo mohli žít v domech pouze muži, jichž se už netýkala vojenská služba, tedy starší než 60 let. Celý život Sparťana tak patřil obci a jejím zájmům. Dokonce i novorozeňata patřila zcela obci. Každé nově narozené dítě museli rodiče donést úředníkům, kteří rozhodli, je-li zdravé. Vojenský charakter měl nejen život mužů ve Spartě, ale i výchova mladých Sparťanů. Základem této výchovy byla zásada: "Zvítězit v boji a poslouchat". Mladí Sparťané tak byli celé mládí připravováni hlavně na vojenské úkoly. Chodili celý rok bosi a v oděvu z hrubé látky. Většinu času strávili ve vojenských oddílech (agelách), kde se zabývali tělesným cvičením, sportem a učili se číst a psát. Sparťan byl povinen mluvit prostě a stručně. Zkrátka lakonicky. Xenofón k tomu poznamenal:"Ve Spartě uslyšíš spíše promluvit kamennou sochu než chlapce". Takto vychovával stát své mladíky až do dovršení 20 let.
Tato zvláštní pozornost věnovaná vojenskému výcviku byla zřejmě vyvolána tím, že Sparta byla jakýmsi táborem uprostřed porobeného obyvatelstva připraveného permanentně ke vzpouře. Navíc porážka ve válce s Argem roku 668 před n.l. a těžkosti za druhé messénské války tento militarismus ještě podpořil. Tak mohla vzniknout příslovečně kvalitní, ukázněná a motivovaná spartská armáda, dlouho považovaná za lidmi neporazitelnou. Důležité také bylo, že Sparťané odmítali v boji ustupovat, což při tehdejší úrovni vojenství založené na srážce prvních řad znamenalo neobyčejně mnoho.
Spartské vojsko se dělilo na oddíly po pěti stech mužích (lochoi, později morai). Menší bojovou jednotkou byla enómotiá, jež se skládala asi ze čtyřiceti mužů. Jádrem armády byli pochopitelně stejně jako jinde těžkoodění pěšáci zvaní hoplítai. Výzbroj všech Sparťanů byla jednotná, což ještě zdůrazňovalo rovnost obyvatel obce. Velkou pozornost věnovali Sparťané také výchově žen, nikoli ale z demokratických, ale z ryze pragmatických důvodů, neboť zdatné ženy měly rodit zdatné vojáky, budoucí obránce vlasti. Tak se Sparťanky věnovaly stejným tělesným cvičením jako dospívající vojáci, běhaly, zápasily, házely diskem, sváděly pěstní zápasy atd.
Nejbědnější vrstvou byli heilóti, otroci. Byli to příslušníci podrobených národů a původního obyvatelstva, kteří se věnovali především práci na polích plnoprávných Sparťanů. Dávali svým pánům naturální dávky ve formě vína, oleje, ječmene, masa apod. Nebyli oproštěni vojenské služby, spartské bitvy obvykle začínaly právě útokem heilótů. Hrozné postavení heilótů se projevilo na celé řadě jejich povstání, která se táhnou skrz naskrz spartskými dějinami. Sparťané se k heilótům chovali surově a hrubě, vědomi si své převahy v tělesné síle. Není tedy divu, že otroci čas od času povstali proti mnohem méně početným pánům. Není ovšem také divu, že Sparťané je vždy porazili a zanechali za sebou hromady mrtvých.
K spartské politice patřily i tzv. krypteie, neboli preventivní vojenské výpravy spartských vojáků proti otrockým vesnicím, které měly zabíjet nejnebezpečnější - vojensky nejzdatnější heilóty. Tato malá tažení měla prý často za následek zmizení až 2000 heilótů. Zavedena byla po velkých bouřích heilótů za messénské války, kdy byla spartská armáda poprvé mimo domov.
Po vítězství ve druhé messénské válce se Sparťané pokusili získat Arkádii, ale odpor místních horských kmenů jim to znemožnil. Sparťané se tedy dali do zakládání spolku, který měl sjednotit moc států na Peloponésu. V šestém století před n.l. (kolem roku 550 před n.l.) pak válkami i smlouvami spolek skutečně vytvořili. Členy peloponéského spolku byla většina států na Peloponésu s výjimkou autonomní Achaje, severní Arkádie a okolí Argosu. Spolek si zachoval autonomii, ale musel Spartě na požádání poslat svá vojska. Vzniklý peloponéský spolek byl nejsilnější mocností v Řecku do vzniku athénského námořního spolku. A spolu s nimi se v lokální supervelmoc změnila i Sparta.
O výchově ve Spartě viz. Starověké Řecko, známé svou bohatou historií a vlivnou filozofií, oslavovalo také lásku mezi osobami stejného pohlaví. V období, kdy byla homosexualita akceptovanou součástí života, vznikla jedinečná vojenská jednotka, která ztělesňovala sílu lásky a oddanosti. Jednotka zvaná Svatý oddíl z Théb, elitní bojová jednotka složená výhradně z homosexuálních párů, zanechala v análech řecké historie trvalý odkaz. Příběh této výjimečné armády a jejích odvážných bojovníků je velmi pozoruhodný.
Proslulý filozof Platón kdysi přišel s myšlenkou vytvořit vojenskou jednotku složenou výhradně z homosexuálních milenců. Ve svém díle "Symposion" Platónova postava Faidra tvrdila, že taková armáda by byla neporazitelná. Jen několik let po Platónově vizionářské myšlence, kolem roku 378 př. n. l., se mimořádná bojová síla stala skutečností - vznikla jednotka Svatý oddíl z Théb. Eitní armáda, složená ze 150 párů homosexuálních milenců, vznikla jako odnož thébského vojska. Generál Gorgidas, její tvůrce, pověřil nově zformovanou jednotku pochodem do první linie během klíčového střetu mezi Chabriasem a Agesilaem II.
Vytvoření jednotky Svatý oddíl z Théb však nebylo pouhým divadlem pro veřejnost. Jedinečná armáda prokázala své schopnosti v mnoha bitvách a sehrála klíčovou roli při vyzdvižení Théb na výsluní. Nejstarší zaznamenané střetnutí se odehrálo v roce 371 př. n. l. v bitvě u Leuktry. Pod vedením dvou generálů, Pelopida a Epaminonda, kteří byli pravděpodobně sami milenci, vyšla jednotka Svatý oddíl jako vítěz proti mocným Sparťanům.
Do posvátné thébské skupiny nemohl být přijat jen tak někdo. Generál Gorgidas pečlivě vybíral 300 členů na základě jejich atletické zdatnosti a vojenských zkušeností. Každý pár se držel tradičního řeckého modelu homosexuálních vztahů - starší, dominantní partner a mladší, pasivní. Tyto páry byly vázány vzájemnými závazky lásky, přičemž posvátný slib skládaly před Iolaovou svatyní v Thébách.
Aby si jednotka udržovala svou zdatnost, věnovala se přísnému výcviku. Jejich trénink zahrnoval zápasnické soutěže a tělesná cvičení, která zajišťovala jejich špičkovou fyzickou kondici. Nepochybně se rozvíjely i jezdecké dovednosti díky Gorgidově minulosti v jezdecké službě. Jejich výcvik byl považován za rovnocenný s elitními jednotkami Sparty.
V roce 338 př. n. l. potkal oddíl Svatý oddíl z Théb tragický konec během bitvy u Chaeronea. Tváří v tvář hrozivým silám Filipa II. Makedonského a jeho syna Alexandra bojovala armáda statečně, ale nakonec byla přemožena. Všech 300 vojáků v bitvě zahynulo, což zanechalo hluboký dojem i na jejich nepřátelích. Filip II. se údajně dojal k slzám, když byl svědkem statečnosti těchto milenců, z nichž se stali bojovníci.
Jednotka Svatý oddíl z Théb zůstává díky své neochvějné oddanosti a odvaze symbolem lásky a statečnosti ve starověkém Řecku. „Jdi, poutníče, a zvěstuj Lakedaimonským, že my zde ležíme mrtvi, jak zákony kázaly nám.“ Tahle věta, tahle zvláštní výzva, je zapsána na jedné desce v místě zvaném Teplé brány - Thermopyly. Odkazuje samozřejmě na slavnou bitvu a ještě slavnější smrt tří set spartských vojáků. Co tou větou chtěl ale básník říci? Především, Lakedaimon je název státu, jehož hlavním městem byla Sparta. A zákon nad zákony spartské armády se nesl v duchu: Vítězství, nebo smrt.
Ostatně, celý fenomén spartské kultury lze shrnout jako militaristické, izolované a nekompromisní. Dětství odevzdané státu, život bez svobody, a smrt jako největší čest - to nejsou romantické obrazy, ale realita, která formovala jeden z nejvlivnějších vojenských systémů starověkého světa. Sparta změnila dějiny, ale nezměnila svět. Nezanechala po sobě umění, filozofii ani poezii. Zanechala strach, respekt a varování.
tags: #spartansti #valecnici #v #celibatu