Čeští archeologové se v Izraeli podíleli na odkrytí zbytků starověkého chrámu, o kterém neexistují písemné zmínky. Je podobný takzvanému Šalamounovu chrámu, o kterém se píše v Bibli a který měl ležet zhruba sedm kilometrů od lokality Tel Moca, kde vědci objevili základy historické stavby. Jedná se o jedinou budovu svého druhu v oblasti Jižního Kanaánu z doby železné, tedy období desátého až šestého století před naším letopočtem. Lokalita Tel Moca leží nedaleko Jeruzaléma a výzkum se zde koná od roku 2019 v projektu, jehož se účastní badatelé z Evangelické teologické fakulty Univerzity Karlovy, Univerzity v Tel Avivu a Univerzity v Osnabrücku.
Nyní se jim podařilo odkrýt ojedinělou strukturu. „Je to chrám, který odpovídá takzvanému prvnímu, nebo také Šalamounovu chrámu, který je znám pouze z biblických textů. A je to první chrám a jediný chrám, který byl odkryt v oblasti jižního Kanaánu,“ popisují zástupci pražské univerzity. Podle vědců je objev důkazem, že biblické příběhy mohou mít věcný základ, ale lišit se svým popisem. Základy totiž archeologové odkryli asi sedm kilometrů od dnešního centra Jeruzaléma, kde měl stát podle Bible v 9. a 8. století před letopočtem Šalamounův chrám. Svatyně v lokalitě Tel Moca ale podle archeologů prokazatelně fungovala jako náboženské centrum ve stejné době, a je proto nepravděpodobné, že by sedm kilometrů daleko paralelně existoval svatostánek popisovaný v Bibli. Nad místem objevu vede nyní most dálnice, která spojuje pobřeží Izraele s Jeruzalémem.
Kromě základů chrámu jsou tam zbytky nádvoří a odpadních jam, popela u oltáře či obětního stolu. V blízkosti stavby se nacházela starověká sila. Vědci zatím nemají jasno, jak souvisela s funkcí svatyně. Některé stavební prvky podle nich naznačují, že v místech možná byla dříve ještě starší svatyně. Výzkum pokračuje a dál budou archeologové zkoumat také funkci řady nalezených sošek z konce 10. či začátku 9. století před naším letopočtem. Jde podle nich o nejstarší nalezené sošky tohoto typu v Judsku, za nejvýznamnější z nich považují zobrazení koníka. Na některých stavebních kamenech zůstala také zobrazení starších božstev.
„Ukazuje nám to, že pohled, který jsme dosud měli na judský kult, se bude postupně měnit. Doposud jsme pracovali s teorií, že tento chrám byl zasvěcen Hospodinu, ale můžeme říct, že není vyloučeno, že na počátku té doby železné byla ve svatyni uctívána i starší božstva,“ řekl člen expedice z Evangelické teologické fakulty Univerzity Karlovy David Rafael Moulis. Dalšího zkoumání se budou účastnit vedle archeologů také odborníci na starověké texty a ikonografii. První chrám v Jeruzalémě nechal vystavět již král Šalamoun. Zničili jej Babylóňané při dobytí Jeruzaléma a část obyvatelstva byla deportována do Babylóna. Po jejich návratu domů povolili nyní vládnoucí Peršané rekonstrukci chrámu. Tento „druhý chrám“ byl dokončen v roce 515 př. n. l. Stál na stejném místě, jako původní Šalamounův chrám. O několik století později rekonstruoval chrám král Herodes (37 - 4 př. n. l.), nazdobený a rozšířený chrámový komplex se rozkládal na ploše 500 x 300 metrů. Byly nashromážděny obrovské masy země. Řadová atria byla vystavěna do terasy, aby budova chrámu stála uprostřed a byla vyvýšena. Podle zprávy římského historika Flavia Josepha byla budova chrámu 45 - 50 metrů dlouhá a 54 - 60 metrů vysoká. Na západní straně chrámu se nacházel hrad Baris, který byl postaven Herodem a přejmenován na „Hrad Antonia“. Odtud mohli římští vojáci sledovat chrám (Skutky 21, 27 - 40).
Hlavní vchod na západ od chrámu vedl do Soudní síně pohanů, která byla obklopena ze všech stran sloupcovými arkádami. Nacházely se zde také sály, ve kterých se učilo a cvičilo obchodování. Právě zde naslouchal dvanáctiletý Ježíš (Lukáš 2). Velké náměstí mimo chrám bylo otevřeno nežidovským návštěvníkům. Pouze Židům bylo dovoleno projít branou na krásné náměstí přímo uvnitř chrámu. Krásnou bránou (Sk. 3.2) se vstupovalo na nádvoří žen. Zde Ježíš učil a pozoroval chudou vdovu při pokládání mincí do obětní truhly (Marek 12. 41 - 44).
Bylo to také na tomto místě, kde se muž, kterého Ježíš vyléčil z malomocenství, musel ukázat kněžím (Marek 1). Z nádvoří žen se branou Nicanor přešlo do dalšího nádvoří, na které mohli vstoupit pouze muži. Toto nádvoří bylo rozděleno na vnější prostor, kam měli přístup všichni lidé, a vnitřní prostor, oddělený zídkou vysokou do pasu, ve kterém stál samotný chrám. Vnitřní prostor byl vyhrazen pouze kněžím a právě zde, na devítimetrovém oltáři, byl spalován obětní skot, kozy, ovce a holubi.
V blízkosti oltáře bylo postaveno šest kotlů s kolečky, obsahujících vodu na očištění obětního masa. Dále byla na Nádvoří kněží velká nádrž z bronzu, která měla 4,5 metrů v průměru a obsahovala až 75 000 litrů. Do samotného chrámu byl povolen vstup samozřejmě pouze kněžím. Skrz otevřený vchod z Nádvoří kněžím vstupovali do posvátného prostoru velkými dveřmi. U nich stál velký sedmiramenný svícen vyrobený ze zlata a tabulka, na které bylo položeno každou sobotu Sabatu dvakrát šest bochníků chleba. Na Oltáři kněžích hořelo každé ráno a večer kadidlo. Velesvatyně byla oddělena od posvátného prostoru závěsem. Lidé stojící v popředí mohli vidět, že brána chrámu byla otevřena dokořán.
Byla to právě tato opona, rozdělená na dvě části, kdy Ježíš zemřel (Matouš 27. 51). Ve Velesvatyni byla naprostá tma a byla prázdná, neboť archa úmluvy ze Šalamounova chrámu již neexistovala. Byla ztracena při zničení chrámu Babylóňany 586 př. n. l. Velesvatyně byla považována za místo, kde byl Bůh přítomen mezi svými lidmi. Pouze velekněz směl vstoupit do této místnosti jednou za rok, v Den smíření (Yom Kippur).
Chrám byl bohatě zdoben bílým zlatem. Stavba na něm pokračovala až do roku 64 n. l., avšak o šest let později byl zničen Římany po židovském povstání. Římané všechny chrámové poklady, včetně sedmiramenného svícna, vzali zpátky do Říma. Po této události židovské zvyky obětování ustaly. Zůstaly pouze chrámové základy na západní straně, které nyní tvoří tzv. Většina lidí tady na vykopávkách nejsou archeologové, ale teologové. Tyto vykopávky mají velký biblický aspekt, vysvětluje Oded Lipšic, archeolog z telavivské univerzity. Vykopávkám v Tel Moca šéfuje od svého stolu s dobrým výhledem na všechny práce.
Možná přepis biblické historie
Můžou být tyto vykopávky citlivé třeba pro některé křesťanské nebo židovské teology? „Ano. To, co jsme tu našli, je chrám z doby Davida a Šalamouna, jen sedm kilometrů od Jeruzaléma. A vypadá úplně přesně jako chrám, který byl podle Bible postavený Šalamounem v Jeruzalémě. Stejná orientace, stejný půdorys, stejné rozměry. Narativ nároku na Izrael a Chrámovou horu by samozřejmě byl trochu oslabený, kdyby se ukázalo, že původ celého systému bohoslužby má své kořeny osm kilometrů mimo centrum, a není proto o co se prát. Podle Petra Slámy svědčí pro to, že tu stál chrám, rozměry a tvary jednotlivých zdí. Ne všichni jsou ale o tomto vysvětlení přesvědčení: „Je tady jeden hodně konzervativní izraelský archeolog Abraham Faust, který popírá, že to je chrám. Trochu ho podezíráme, že mu záleží na exkluzivitě Jeruzaléma a tahle věc ho ruší,“ říká Sláma.
Under dálníčním mostem se odehrává rutinní vojně lidmi ověřovaná činnost. Pod novým dálničním mostem na hlavním tahu z Tel Avivu do Jeruzaléma panuje obrovské hemžení několika desítek lidí. Plazí se po kolenou, kopají, zametají, vybírají kamínky do kýblů. Co tady ale všichni v izraelském létě oceňují, je stín, který estakáda vrhá na vykopávky a místo, kde se pracuje.
Amatérští archeologové pomáhají odborníkům. Dalit Vajnblatová vybírá lopatkou materiál mezi kameny a pečlivě dává stranou střepy. „Mám to blízko z domova, je tu dobrá společnost, potkávám tu lidi z celého světa, z České republiky, z Německa, z Kanady... Je tu dobré jídlo, je to zajímavé a já se potřebuju trochu hýbat po tom roce a půl bez práce.“
Šalamoun začal stavět chrám poté, co byl králem už čtyři roky. Stovky mužů lámaly kámen v lomech na horách a opracovávali ho do správných tvarů pro stavbu základů a zdí. Šalamoun si přál, aby stěny chrámu byly obloženy cedrovým dřevem. Král Šalamoun uzavřel s králem Chíramem smlouvu. Chíram mu dal svolení, že smí pokácet cedry a odplavit je podél pobřeží až k chrámu. Na stavbě chrámu pracovaly tisíce dělníků. Měl dva prostory. Ta vnitřní byla čtvercová, bez oken. To byla svatyně. Do ní směl jedinkrát za rok vstoupit pouze velekněz, a to během svátku zvaného Den smíření. V obrovské vnější prostoře se nacházel oltář a deset stojanů s lampami. Všechny stěny chrámu byly obloženy cedrovým dřevem, v němž byly řezby květin, stromů a okřídlených tvorů. Všechno, dokonce i podlaha, bylo pokryto zlatem. Po sedmi letech byl chrám konečně hotov. Šalamoun svolal všechny kněze a lidi k slavnostnímu a důstojnému obřadu. Venku se král Šalamoun postavil před lidmi a pomodlil se k Bohu. Nakonec oslovil shromáždění: „Kéž je Bůh vždy s námi. Kéž jsme mu vždy věrní a řídíme se jeho přikázáními.“
Na závěr se zmiňuje, že chrám byl v Jeruzalémě z části dokončen, a že po zničení Babylóňany bylo dovoleno obnovit chrám a že Herodes jej následně rozšířil. Uveďme, že tato kapitola z dějin má svůj původ v textu Starého zákona a je součástí biblického narativu, který se objevuje v různých verzích a překladech.
tags: #salomounuv #chram #omalovanky