Ježíš (asi mezi 7 a 1 př. n. l.) Betlém - asi mezi 30 a 33 n. l. Jeruzalém), známý také jako Ježíš Nazaretský či Ježíš z Nazareta, byl židovský pocestný kazatel, zakladatel křesťanství. Hlásal brzký příchod Božího království, vyzýval k obrácení či pokání a byl popraven kvůli svým názorům. Křesťané Ježíše obvykle nazývají Kristus (Pomazaný, Mesiáš) a považují jej za Božího syna a Spasitele světa. Jako proroka či významnou duchovní postavu ho uznává i islám a některá další náboženství. Ježíšova postava také hluboce ovlivnila kulturu křesťanských zemí.
Historické a teologické výchozí body pro poznání Ježíše
Základním pramenem pro poznání Ježíšova života jsou spisy Nového zákona, zejména čtyři evangelia, jež byla po staletí považována za náboženská dogmata a přesná líčení událostí. Počínaje 18. stoletím však začala i bible být čtena textové kritiky, jež se zase naopak obohacovala biblickým bádáním. Přitom se postupně ukázalo, že novozákonní vyprávění o Ježíšovi jsou z nemalé části záznamem ústně předávaných zpráv, které obsahují nepřesnosti, rozpory a legendární přídavky. Navíc tyto zprávy prošly redakcí konečných pisatelů, kteří do nich vložili svá specifická teologická poselství.
V 19. století tak mohla být položena otázka Ježíšovy existence, jež byla pak většinou badatelů zodpovězena kladně, a otázka oddělení „historického Ježíše“ od přídavků a legend, což se ukázalo být jako možné jen zčásti. Křesťanství se od počátku, již od samotných novozákonních záznamů, tázalo především na duchovní význam Ježíšova života, působení a smrti. Teologická nauka o Ježíši se označuje jako christologie a vychází i za hranice historicky ověřitelných faktů, například ve víře, že Ježíš byl v lůně jeho matky Marie počat přímo Duchem božím bez přítomnosti fyzického otce anebo že Ježíš byl po smrti třetího dne vzkříšen a poté vystoupil na nebesa, aby tak své následovníky předešel k Bohu.
Ježíš Kristus je většinou křesťanů považován za Boha a zároveň člověka, za vzor a nebeského ochránce křesťanů a zároveň za budoucího soudce všech. Christologie se zejména v období christologických sporů v antické církvi rozvinula do řady dogmat, z nichž ta nejdůležitější jsou shrnuta v různých vyznáních víry.
Jméno Ježíš a jeho význam
Jméno Ježíš je česká podoba řeckého Ίησοῦς (Iésús), které vzniklo helenizací židovského vlastního jména יְשׁוּ Ješua, kratší podoba jména יְהוֹשֻׁע Jehošua. Celé jméno tedy znamená „Bůh je záchrana“, překládá se také jako „záchrana přichází od Boha“. Přívlastek „Kristus“ pochází z řeckého χριστός christos a je doslovným překladem hebrejského מָשִׁיחַ mašíach, jež znamená „pomazaný“, „mesiáš“, tedy židy očekávaný vykupitel Izraele. Přívlastek Nazaretský, který se tradičně vykládá jako „z Nazaretu“, se v řeckém originále vyskytuje ve tvaru Ναζαρηνός Nazarénos a Ναζωραῖος Nazóraios a jejich původní význam je nejasný.
Tvar Nazóraios snad etymologicky souvisí s aramejským Nasuraia od semitského kořene NSR, „hledět“ nebo „hlídat“, jako nazarénci byli označováni členové křesťanské sekty a v hebrejských textech jako označení křesťanů. Podle Matouše Ježíšův původ z Nazaretu splňuje údajné proroctví „bude nazýván Nazaretský“, které se ve Starém zákoně přímo nevyskytuje.
Historické i literární prameny o Ježíšově životě
Pro zkoumání historické osobnosti Ježíše Nazaretského se využívá textové, historické a literární kritiky biblických a souvisejících textů. Kromě toho se zkoumají další prameny, jako mimokřesťanské texty pocházející buď ze židovského (Flavius Iosephus, Talmud) nebo z římského prostředí (Plinius mladší, Tacitus, Suetonius), a biblická archeologie. Většina badatelů předpokládá, že Ježíš byl reálně existující historickou osobnost. Zřejmě šlo o galilejského rabína a židovského náboženského reformátora, který se narodil krátce před začátkem letopočtu. Většina údajů o jeho životě však zůstává nejistá a hypotetická.
Mezi kritiky historické existence postavy Ježíše patří např. Křesťanský příběh Ježíše Krista popisuje Nový zákon v evangeliích, ve třech synoptických a poněkud odlišném Janově. O Ježíšově narození píší pouze Matoušovo a Lukášovo evangelium. Evangelia označují Ježíše jako „syna Josefova“, „syna Josefova z Nazareta“ a jako „syna Mariina“. Josef byl tesařem a nedochovalo se o něm mnoho dalších spolehlivých údajů, je možné, že se nedožil Ježíšova veřejného působení.
Obě evangelia líčí, že Ježíše počala Maria jako panna z Ducha svatého, nikoli s Josefem, a že narození i jméno Ježíš bylo oznámeno božím poslem - andělem. Podle Matouše se zjevil Josefovi, podle Lukáše se anděl Gabriel zjevil Marii (zvěstování Panny Marie) a označil jej za Syna Božího. Vlastní narození líčí Lukáš tak, že Josef s Marií kvůli sčítání lidu nařízeném císařem Augustem odešli z Nazaretu do Betléma, kde Maria porodila a novorozené dítě uložila do jeslí, protože nenašli místo pod střechou. Evangelia líčí narození Ježíše jako splnění očekávaného příchodu Mesiáše.
Narození, rodokmen a božský původ Ježíše
Ježíšovy rodokmeny mají Krista skrz otce Josefa zapojit do linie krále Davida a patriarchy Abraháma, příběh o početí z Ducha svatého a narození z panny ukazuje Ježíšův božský původ. Historická svědectví, která jsou k dispozici, neumožňují určit přesně datum Ježíšova narození a smrti. Biblická datace Ježíšova narození není jednoznačná: Evangelium podle Matouše klade Ježíšovo narození před smrt Heroda Velikého, k níž došlo roku 4 př. n. l., zatímco Evangelium podle Lukáše je klade do souvislosti s římským sčítáním lidu, které se událo za působení syrského místodržitele P. Sulpicia Quirinia. Doklady o censu hovoří o roku 6 n. l., avšak je možné, že šlo o druhé sčítání.
Další indicii může představovat betlémská hvězda, snad neobvyklá konjunkce planet, již bylo možné v Judeji pozorovat roku 7 př. n. l. Porovnáním údajů o vystoupení Ježíšova předchůdce Jana Křtitele v 15. roce vlády císaře Tiberia (rok 28 n. l.) a samotného Ježíše, jemuž tehdy bylo asi třicet let, vychází rok Ježíšova narození někdy kolem přelomu letopočtu. Většina historiků dnes klade Ježíšovo narození mezi roky 7 a 4 př. n. l. Rok Ježíšova narození se pokusil vypočítat jako první na základě historických záznamů mnich Dionysius Exiguus, který však tento rok neurčil přesně. Na základě Dionysiova výpočtu se přesto začal užívat křesťanský letopočet, který je dnes celosvětově nejběžněji používaným.
Narození, dětství a křest
Kromě narození a navazujících událostí, zejména útěku do Egypta, popisuje Nový zákon jen jednu další událost z Ježíšova dětství: příběh z Lukášova evangelia o dvanáctiletém Ježíši v jeruzalémském chrámě, kde diskutoval s učiteli po pesachu. Další události a zázraky konané chlapcem Ježíšem popisují apokryfní evangelia dětství. Zda Ježíš sám patřil po nějakou dobu k okruhu Jana Křtitele, není jisté; sdíleli však radikální etiku spojenou s vizemi konce světa.
Křest v Jordánu je historiky považován za věrohodně doložený, pro shodu všech čtyř evangelií a především proto, že pozdější křesťané neměli důvod vymýšlet si událost, která staví Jana do pozice autority vůči Ježíšovi. Křest je zároveň Biblí líčen jako začátek Ježíšova veřejného vystoupení.
Veřejné působení a zázraky
Ježíš strávil většinu svého života v Galileji pod vládou Heroda Antipy. Až někdy ve věku třiceti let začal kázat a působit jako thaumaturg a vykladač Zákona. Mnohým jednáním Ježíš narušoval dobové a náboženské konvence. Porušoval některá židovská pravidla (uzdravování nebo sbírání klasů v sobotu).
Navzdory tehdejší vysoké hodnotě rodinných vazeb vyjádřil vícekrát, že vztah s Bohem překonává i rodinné vazby: např. opuštění rodičů ve dvanácti letech v chrámu, oslovení matky při svatbě v Káni a další. Ježíš učedníkům vyzýval k opuštění všeho pro hlásání evangelia. Zázraky zahrnují uzdravení tělesné i duševní povahy, včetně chromých, slepých a malomocných, a navrácení života mrtvému.
Při uzdravení dochází k obrácení dotyčného. Ježíš uzdravoval často pouhým dotykem či modlitbou. Od počátku veřejného působení se kolem něj formoval okruh přívrženců: běžní posluchači, kteří ho navštěvovali, a nejbližší učedníci; Lukášovo evangelium popisuje i širší okruh sedmdesáti či dvaasedmdesáti učedníků, vyslaných jako hlasatelé božího království. Především však Ježíše následovalo „Dvanáct“, apoštolové v čele se Šimonem Petrem, Janem a Jakubem Starším.
Vztah k ženám byl v té době poměrně neobvyklý v porovnání s tehdejšími zvyklostmi; Marie Magdalská a další ženy ho podporovaly a doprovázely ho na cestách. Ženy poskytovaly směrem k jeho učedníkům pohostinnost a finanční podporu.
Vznik křesťanské víry a ukřižování
Všechna kanonická evangelia se shodují na skutečnosti, že Ježíš byl popraven ukřižováním v Jeruzalémě při nebo před židovským svátkem Pesach. K popravě došlo za působení Pontia Piláta, prefekta judské provincie v letech 26 až 36. V evangeliích se dramaticky liší čas ukřižování: Markovo evangelium uvádí den začátku Pesachu, pátek 15. nisanu, Janovo evangelium popisuje odpoledne 14. nisanu. Historicky bývá vnímáno, že Janovo vyprávění je přesnější.
Po ukřižování následovalo zmrtvýchvstání a zjevení učedníkům. I když vznikly teoretické alternativy vysvětlení zjevení jako halucinace či podvod, tyto teorie zůstávají méně přesvědčivé vzhledem k tomu, že apoštolové museli za obhajobu svého tvrzení čelit smrti. Následně popisuje evangelia i nanebevstoupení a předání velkého poslání: jít do celého světa a zvěstovat evangelium, vedení Duchem svatým, na jehož seslání měli počkat.
Apokryfní a alternativní evangelia
Kromě Nového zákona existují i apokryfní a pseudepigrafní texty, které pojednávají o Ježíšově životě mimo kanonické spisy. Známá jsou evangelia dětství (např. Tomášovo evangelium dětství) a logia (např. Filipovo či Tomášovo evangelium). V pravoslavných církvích je diskutováno alternativní evangelium o Ježíšově narození a další texty; jejich historická hodnota je předmětem debat. Tyto texty často zobrazují radikálnější nebo alternativní pohled na Ježíšovo mládí a poselství.
Ježíšovo poselství zdůrazňuje etické principy: odpovědnost a smýšlení jednotlivců, lásku k bližnímu, milosrdenství, odpuštění a odpovědnost za aktivní využití života. Kázání a podobenství, včetně podobenství o hřivnách, podporovalo racionální uvažování a rozeznávání znamení doby.
Marie - transformace historického obrazu
Některé současné práce navrhují, že Marie nebyla jen pasivní matkou, ale významnou zakladatelkou křesťanství, která mohla být původní matriarchou dynastie a klíčovou postavou v Jeruzalémské komunitě po ukřižování. Argumenty zahrnují možné genealogické spojení Marie s Davidovou a kněžskou linií Leviho, a spekulují o tom, že Marie a Jakub sehráli ústřední roli v rané církvi. Ochránce a nositelka poselství, která byla postupně vymazávána z řady raných textů a interpretací, byla potom spojována s „vírem“ Panny Marie a teologickým důrazem na Kristovo božství a universální poselství spásy.
Archeologické a textové studie navrhují, že Marie mohla být významnou židovskou ženou 1. století, která vychovávala děti pod tíhou římské vlády a náboženského napětí, a že její příběh byl v průběhu času zjednodušen a změněn v rámci teologie a liturgie. Některé práce uvádějí hypotézy o dvojité královské linii, která by Marii dávala nárok na vedení jak trůnu, tak chrámu, a že původ Ježíšova rodokmenu je komplementární k její linii.
Diskuse o Marii ukazuje, že její role byla složitá a překračovala tradiční interpretace. Znovuobjevení Mariiny historické postavy vyzývá k pohledu na křesťanství nejen jako na teologickou nauku, ale i na sociální a genderové kontexty rané Judeje a Jeruzaléma.
Stručný závěr k historii a významu
Po staletí křesťanská tradice oslavovala Marii jako Pannu Matku a zároveň ji často umísťovala na okraj. Obnovené pojetí Mariina významu ukazuje ji jako zakladatelku, matriarchu, vizionářku a přeživší, která svým utrpením a vírou formovala počátky hnutí. Marie nás vyzývá k vnímání žen jako klíčových aktérek historických změn, jejichž hlasy byly a jsou často umlčovány, ale jejich vliv je nadále důležitý pro pochopení historie Ježíše a raného křesťanství.
