7. Nepokradeš. 10. Jak jsou přesně zapsána ve 2. Nebudeš dychtit po domu svého bližního. Nebudeš dychtit po ženě svého bližního, ani po jeho služebníkovi, ani po jeho služce, ani po jeho býku, ani po jeho oslu, po ničem z toho, co patří tvému bližnímu. Podle 5. Čtení z 1. listu sv. Zbožnost, která se spokojí s tím, co má, je už sama velké bohatství. Nic jsme si totiž na svět nepřinesli, a také si nic nemůžeme odnést. Máme-li jídlo a oděv, spokojme se s tím. Kdo chce být bohatý, upadá do osidel pokušení a do mnoha nerozumných a škodlivých tužeb, které strhují lidi do zkázy a záhuby, Kořenem všeho toho zla je láska k penězům.
Co od nás - podle Krátkého katechismu katolické církve - požaduje Bůh v 7. a 10. přikázání: (čl. Vyhlašuje určení, všeobecné rozdělení, soukromé vlastnění osob a respektování jejich majetku a celistvosti stvoření. Sedmé přikázání předpisuje uznávat majetek druhých uplatňováním spravedlnosti a lásky, umírněnosti a solidarity. Co vyžaduje a co zakazuje desáté přikázání? (čl. Co žádá Ježíš, když vyžaduje chudobu srdce? (čl. Od svých učedníků Ježíš požaduje, aby mu dávali přednost přede všemi a před vším. Jaká je největší touha člověka? (čl. Největší touha člověka je vidět Boha. Tak volá celé jeho bytí: „Chci vidět Boha!“ Člověk uskuteční své opravdové a plné štěstí v patření a blaženosti toho, který ho stvořil z lásky a přitahuje ho k sobě do nekonečné Lásky. „Kdo vidí Boha, dosáhl všechna dobra, která lze pojmout“ (sv.
„Sedmé přikázání hájí právní jistotu člověka proti svévoli silnějšího a to je věc nemalá. Ježíšův Nový zákon je prohloubil: nezůstává u pouhého nekradení - míří k darování v lásce, jak to chápe svatý Pavel: „Pracuj, abys měl z čeho obdarovat nuzného.“ (Ef 4,28) Lid Starého zákona absolutní vlastnické právo neznal: všechny věci patří Bohu, člověku jsou jen propůjčeny. Pán Ježíš mluví ve svých řečech znovu a znovu varuje před otročením majetku: „Neshromažďujte si poklady na zemi, kde je kazí mol a rez... „ (Mt 6,19) - „Nikdo nemůže sloužit dvěma pánům... Bohu i mamonu.“ (Mt 6,25) - „Hledejte nejprve Boží království a jeho spravedlnost, a vše ostatní bude vám přidáno.“ (Mt 6,26.34) Dnes vede nesprávný vztah k majetku buď k přeceňování a hromadění, nebo k podceňování a rušení soukromého majetku. Postoj bible je v rovnováze uprostřed: „Bože, neprosím tě ani o chudobu ani o bohatství. Prosím tě o to, co k životu potřebuji“ - čteme v knize Přísloví (30,8-9).
Jestli se z člověka stane poctivec nebo zloděj, to se rozhoduje už v raném dětství. Když se doma děcku trpí drobné krádeže, - když je větší klučina pochválen za to, že donesl domů něco, co šikovně „otočil“ v samoobsluze nebo v dílně, - když stále slyší, že i „ti nahoře“ se obohacují na úkor lidu, - co jiného z něho může vyrůst, než zloděj. Vyprávějí se legendy o Jánošíkovi, Robinu Holcovi a dalších, že to byli hrdinové, kteří bohatým brali a chudým rozdávali. Jsou to však báje. Skutečný Jánošík bral hodně, ale nikomu nic nedal, jen pár prstýnků holkám ze své rodné obce. Takovéhle báje přivedly do kriminálu už mnohé mladistvé „Jánošíky“, kteří také došli k názoru, že mají právo si vzít, co jim - chudým - ti majetní po dobrém sami nedávají.
Základem poctivosti křesťana i občana je správný postoj k majetku. Není to tak, že něco mít, vlastnit, je už zločin, který se má trestat tím, že se to majiteli sebere. Zločinný, zlý, je majetek nespravedlivý, nakradený, našizený na druhých. Člověk potřebuje vlastnit, něco mít. Teprve, když má víc, než potřebuje k udržení prosté existence, teprve potom si může s potěšením zařizovat byt, pořídit slušný oblek, jít do společnosti, zkrátka žít kulturně - jako člověk.
Ježíšovo „běda boháčům“ se někdy vykládá tak, že Pán Ježíš zavrhl všechny lidi, co mají majetek. Tak to není. Pán Ježíš se s majetnými lidmi stýkal, přátelil. Bohatý muž mu směl připravit hrob. Jeho přáteli byli nejen chudí, ale i bohatí, kteří si tím bohatstvím - štědrým pomáháním - činili přátele v nebi. Ježíšovo běda patřilo boháčům utlačovatelům, vykořisťovatelům, jejichž srdce zatvrdlo a oko osleplo pro nouzi bližního. Ovšem je nepochybné, že sympatie našeho Pána patřily především těm chudým, malým, zneužívaným a vykořisťovaným.
Náš Pán nežádá od každého člověka, aby rozdal vše, co má a zůstal chudý jako svatý František z Assisi. To je cesta dobrovolníků. Ale náš Pán žádá od každého bez výjimky chudobu duchovní - vědomí, že jsme jen správci, ne vlastníky toho, co máme. Že budeme skládat účty z toho, jak jsme majetku užívali. Že štěstí není v hromadění, braní, ale v srdci otevřeném pro nouzi bližního.
„Nebudeš toužit po domě svého bližního, ani po jeho poli, ani po jeho otroku, ani po jeho otrokyni, ani po jeho býku, ani po jeho oslu, vůbec po ničem, co patří tvému bližnímu.“ (5 Mojž 5,21) Desáté přikázání vyhlašuje zákaz žádostivosti cizího, závisti a chamtivosti, které bývají kořenem zlých činů. Závist je spojena s malomyslností; kdo závistí trpí, často mluví o spravedlnosti jen v rovině vene. Desáté přikázání a jeho vykládka tak uzavírá desatero a spojuje ho s obecnou láskou k bližnímu.

V rámci židovské tradice se Noachidská přikázání považují za základ etiky pro všechny lidi, bez ohledu na vyznání. Noachidská pravidla definují základní morální rámec: monoteismus, zákaz modloslužby, respekt k životu a svobodě, sexuální zdrženlivost, ochrana cizího majetku, zákaz konzumace krve a krutosti ke zvířatům, a ustanovení spravedlivého soudu. Tato pravidla mají stejně platit pro každého člověka a slouží jako univerzální kodex, který překračuje náboženské rozdíly.
V historickém rámci jsou Noachidská přikázání často rozšiřována a diskutována v talmudických textech a laterních právních kodifikacích. Přehled rabínských škol ukazuje odlišnosti v pořadí a výkladu, ale jádro zůstává: modloslužba, rouhání, vražda, smilstvo, znesvěcení manželství, krádež a porušení integrity živého tvora - to vše má své místo v etickém horizontu, který má chránit lidskou důstojnost a spravedlnost napříč národy.
Desáté přikázání je pak vykládáno i jako pozvání k askezi a sebeovládání, ke cvičení v dávání a ve vnitřní svobodě před touhou po majetku. Významně se zdůrazňuje, že skutečné štěstí spočívá v duchovní bohatosti a v ochotě posloužit bližním. Modlitba, vzdělávání, dobročinnost a zlepšování povahových vlastností jsou součástí širšího obrazu, který Noachidská přikázání nabízejí v kontextu obecného lidského rozvoje.
tags: #sedm #noachickych #prikazani