Já osobně bych si dovolil říci, že označení "katolické" je pro tyto stránky poněkud silné slovo. "Katolický" mimo jiné znamená v jednotě s římským biskupem a biskupy vůbec. Zvláště tento poslední prvek tam dost postrádám. Jen bych zmínil, kde vlastně hledat počátek těchto názorů. Je neoddiskutovatelným faktem, že během 19. a 20. století se církev dostala do situace, ve které předtím nikdy nebyla. Za celou dobu její existence nebyl svět tak sekularizovaný, příslušnost k církvi nebyla viděna tak negativně jako za posledních 100 let.
I. vatikánský koncil byl takovým pokusem zachránit stávající struktury, proto tam byl kladen důraz na hierarchii, pozici papeže, jeho neomylnost atd. II. vatikánský koncil se již k problematice postavil jinak. Vzal vážně námitky okolního světa a snažil se na ně novým způsobem odpovědět. Neuzavřít se v ghettu, ale více se otevřít. Je pravda, že někteří tak trochu naivně očekávali, že hned po koncilu přijde vytoužená změna pozice církve jako mávnutím proutku. Ovšem to se nestalo.
Naproti tomu některé nešťastně praktikované "otevření se světu" jako třeba v Holandsku přineslo značné rozčarování. A tak se část katolictva upnulo k minulosti: "II. Vatikán byl omyl, pokus, který nikam nevedl, je třeba se vrátit před něj a nastolit to, co tu bylo dříve." Druhá, ta větší část katolictva, říká: "II. Vatikán je přelomem v chápání víry a křesťanství, který otevřel cestu k novým pohledům. Teď záleží na nás, jak se myšlenek, které naznačil, dokážeme chytit, rozpracovat je a uvést do života. A k tomu je zapotřebí delší doby a skutečného poctivého nasazení."
Já osobně jsem stoupencem tohoto druhého směru, protože pokládám za nemožný "návrat do minulosti". Těch 40 let po koncilu nelze vymazat, patří do historie církve a my z nich žijeme. Kromě toho si myslím, že není až tak velký rodíl mezi počtem věřích před koncilem a po koncilu. Možná je procento zápisů v křestních matrikách nižší, ale to ještě bohužel nic nevypovídá o skutečné víře populace.
Současná katolická církev má velmi široký záběr, jsou v ní jak ti, kdo se odvolávají na starou tradici, tak ti, kteří hledají nové cesty. A tito v žádném případě nechtějí škrtnout, co tu bylo, ale na tom pozitivním stavět dál, ne jen konzervovat. I když zastánci těchto dvou kupin mají odlišné názory, ještě to neznamená, že by vedle sebe nemohli pokojně koexistovat. Alespoň naše kolej v Římě hostí několik Američanů a Němců, kteří jsou zastánci starého ritu. A žijeme vedle sebe pokojně ve vzájemném respektu, ač se naše názory v některých věcech liší.
Je ale zřejmě českým specifikem, že se každá rozdílnost bere jako záminka k bojům. Alespoň stránky www.katolikrevue.cz, posbírané z nejrůznějších zdrojů, se tváří dosti agresivně. Najdete tam toho málo, co by bylo pouze klidným výkladem názorů a nebylo zároveň filipikou proti stávající praxi většiny církve. Je to zřejmě dědictví z dob minulých, alespoň si to nedokážu jinak vysvětlit, že cítíme potřebu neustále bojovat proti vnějšímu nepříteli.
Abychom si udrželi svou identitu, je třeba nějakého "nepřítele" najít. Má to totiž jeden "příjemný" efekt: když se zabývám tím, co ti druzí dělají špatně, nezbude mi čas zabývat se sebou, bojovat sám se sebou. A z jakého důvodu by třeba tridenský ritus mše byl tím jediným platným? Z Písma? Tam se o něm nepíše. Z rozhodnutí Magisteria? To neskončilo Tridentským koncilem. Z Tradice? Ta není Památkový úřad, že by měla jen konzervovat a uchovávat v nezměněné podobě. Tradice je něco živého, co roste, prohlubuje se. Mše existovala a byla platná i před Tridenstkým koncilem a nepoužívali při tom tridenský ritus.
Osobně se mi zdá, že i zastánci "starých tradic" na www.katolikrevue.cz z pokoncilního vývoje těží daleko víc, než se domnívají. Nebo si myslíte, že by dříve mohli takto "beztrestně" zveřejňovat své názory rozcházející se s oficiálním učením? Obávám se, že ne. Autoři www.katolikrevue.cz se sami definují jako "tradičně smýšlející katolíci, kteří nejsou spojeni se žádným církevním hnutím". Rád bych tomu věřil. Ovšem podle obsahu a odkazů mám bohužel pocit, že se jedná o myšlenkové spojení s Kněžským bratrstvem sv. Pia X., které není ve společenství s Katolickou církví. Proto jsem zapochyboval označit je jako katolické... Ale čtenáři to mohou posoudit sami.
Je mi jasné, že budu prohlášen za "nebezpečného bludaře", a někteří by mě nejraději viděli na hranici. Byl jsem požádán, abych se k této problematice vyjádřil, tak jsem tak učinil... S tímto názorem se ztotožňují i ostatní členové teamu www.katolik.cz.
Historie Lefebvrovského schizmatu a jeho důsledky
Vysvětlení: Většině katolíků bude zřejmě známá osobnost francouzského arcibiskupa mons. Marcela Lefebvra, který je znám svou kritikou a nesouhlasem se závěry II. vatikánského koncilu. Důvod shrnul mons. Lefebvre těmito slovy: „Abychom zachovali neporušenou víru nám předanou křtem, musíme se postavit proti duchu II. vatikánského koncilu a reformám, které inspiroval. Falešný ekumenismus v liturgii, v nových vztazích církve a světa, v pojetí církve samotné, jež je počátkem všech inovací koncilu, přivádí církev k vlastní zkáze a katolíky k odpadu ve víře…“ (citováno z dopisu mons. Lefebvra adresovaného Svatému otci z 2. června 1988).
Mons. Lefebvre založil v r. 1970 Kněžské bratrstvo sv. Pia X., jež se vracelo k „tradičnímu učení“ před koncilem a shromažďovalo kněze a řeholníky odmítající reformy. Pro neustále odmítavý postoj byl mons. Lefebvre papežem Pavlem VI. r. 1976 zbaven úřadu. Ačkoli mezi mons. Lefebvrem a Bratrstvem na jedné straně a Svatým stolcem na straně druhé byly názorové rozdíly, přesto zůstávali stále ve společenství katolické církve.
3. října 1984 bylo Kongregací pro liturgii povoleno za jistých podmínek používání tridentského ritu. Mons. Lefebvre spolu se svými přívrženci však nepřestal proti II. vatikánskému koncilu ostře vystupovat. Ve dnech 12.-15. dubna 1988 se setkali teologové a právníci z Kongregace pro nauku víry a Bratrstva, aby společně zpracovali dohodu mezi Svatým stolcem a Bratrstvem. Dokument podepsali 5. června kardinál Ratzinger a mons. Lefebvre.
Tento poslední jménem Bratrstva vyjádřil věrnost Katolické církvi a Římskému biskupovi, prohlásil, že přijímá nauku 2. vatikánského koncilu obsaženou v Lumen Gentium 25, zavázal se, že se vyhne polemice vůči II. vatikánskému koncilu a na něj navazujícím reformám, uznal platnost mše a svátostí slavených podle ritu obnovené liturgie II. vatikánského koncilu a slíbil, že se podřídí disciplíně dané kodexem církevního práva z r. 1983, kromě výjimek, které jsou Bratrstvu uděleny. Zároveň měla být pro Bratrstvo zřízena v Římě komise, kde by Bratrstvo mělo dva členy.
Jakkoli slibně tato dohoda vypadala, následující vývoj všechnu snahu o smíření a jednotu zhatil. Hned druhý den po podpisu dohody zaslal mons. Lefebvre dopis kardinálu Ratzingerovi, ve kterém naléhal, aby byl nový biskup pro Bratrstvo vysvěcen 30. června.
Následovala série dopisů, nové setkání kardinála Ratzingera a mons. Lefebvra. Svatý otec byl ochotný podle návrhu Bratrstva jmenovat nového biskupa s tím, že by se biskupské svěcení mělo konat 15. srpna 1988. Mons. Lefebvre znovu trval na 30. červnu a požadoval vysvěcení dalších tří biskupů a nadpoloviční většinu členů Bratrstva v budoucí římské komisi. Následovala další série dopisů, ovšem k dohodě nedošlo. Prohlášení mons. Lefebvra o věrnosti katolické církvi a římskému biskupovi z 5. května nebyla zřejmě než planá slova.
Problém se vyostřil ve středu 15. června 1988, když mons. Lefebvre veřejně oznámil svůj úmysl vysvětit 30. června čtyři biskupy bez svolení papeže. Na druhý den předsedové Biskupských konferencí Německa, Francie a Švýcarska prosí svého spolubratra v biskupské službě, aby odstoupil od svého rozhodnutí a nezpůsobil nenapravitelné škody. 17. června napsal prefekt Kongregace pro biskupy monitum mons. Lefebvrovi, ve kterém jej upozorňuje, že by v případě takového svěcení propadl spolu s nově vysvěcenými biskupy exkomunikaci podle kán. 1382 CIC 1983. Zároveň jej naléhavě žádá a zapřísahá, aby znovu zvážil svůj úmysl.
Veškerá snaha však byla marná. 30. června 1988 vysvětil mons. Marcel Lefebvre spolu s mons. Antoniem de Castro Mayer bez souhlasu Apoštolského stolce čtyři biskupy - byli to Bernard Fellay, Bernard Tissir de Mallerais, Richard Williamson a Alfonso de Galarreta. Následující den 1. července je vyhlášena exkomunikace nad všemi čtyřmi nově vysvěcenými biskupy i nad oběma světiteli podle kán. 1364 §1 a kán. 1382 CIC. Zároveň je postoj mons. Lefebvra označen jako schizma - rozkol - a kněží a věřící jsou vybízeni, aby se k rozkolu nepřidávali, jinak by sami upadli do exkomunikace.
2. července píše Jan Pavel II. apoštolský list Ecclesia Dei, ve kterém s bolestí hodnotí nezdar snahy najít s Mons. Lefebvrem společnou řeč. Tímto listem je ustanovena i papežská komise Ecclesia Dei. Ta má ve spolupráci s biskupy umožnit, aby kněží, seminaristé a společenství, kteří byli nějakým způsobem vázáni na Bratrstvo založené mons. Lefebvrem a kteří chtějí zůstat ve společenství s katolickou církví, měli možnost se do církve začlenit a zároveň si uchovat staré duchovní a liturgické tradice. Protože Bratrstvo sv. Pia X. se po exkomunikaci a schizmatu mons. Lefebvra ocitá samo mimo společenství Katolické církve, zakládá komise Ecclesia Dei kněžskou společnost apoštolského života papežského práva Kněžské bratrstvo sv. Petra, které si uchovává výsady dané původně Bratrstvu sv. Pia X. a zároveň je v plném společenství s Katolickou církví.
Všechny další instituty diecézního práva, jež chtějí zachovat tradiční ritus, spadají pod pravomoc této komise. Stručně se dá tedy říci, že zatímco Kněžské bratrstvo sv. Petra je součástí Katolické církve, Kněžské bratrstvo sv. Pia X. založené mons. Marcelem Lefebvrem do společenství církve nepatří a veškerá sebehodnocení jako „pravá katolická církev“ jsou nepravdivá.
Interpretace tradičního katolicismu
V posuzování „pravověrnosti“ laických hnutí tradičních katolíků je třeba zkoumat, ke kterému Bratrstvu se myšlenkově hlásí. Pozn.: Velkou část historických dokumentů týkajících se schizmatu a exkomunikace mons. Lefebvra včetně dopisů mezi ním a Svatým stolcem najdete: Enchidirion Vaticanum. Documenti ufficiali della Santa Sede, sv. 11. (1988-1989), EDB Bologna 1991 nebo v Acta Apostolicae Sedis (příslušných ročníků), Libreria editrice Vaticana.
Tradiční katolicismus je označení pro proud katolicismu, který klade důraz na kontinuitu katolické víry a Magisteria a věrnost katolické Tradici, v důsledku čehož se staví odmítavě k mnoha liturgickým, zvykovým a hodnotovým změnám, které se začaly v Římskokatolické církvi šířit v období kolem druhého vatikánského koncilu (1962-1965) a po něm. Typickým rysem tzv. tradičních katolíků je upřednostňování či výhradní navštěvování (vysluhování) tradiční liturgie (tridentská mše, dominikánský ritus, tradiční formy udělování svátostí etc.), pozitivní náhled na tradiční formy zbožnosti, odmítání řady pokoncilních změn a výhrady proti celé řadě posledních papežů a jejich aktivit a pojetí výkonu papežského úřadu.
Samotné termíny tradiční katolicismus a tradiční katolíci jsou poněkud sporné, řada samotných tradičních katolíků je odmítá a označují se buďto prostě jako katolíci, nebo hledají jiné výrazy, jako integrální katolicismus či integrismus. Odpůrci tradičních katolíků vyloženě upřednostňují jiné termíny, často přitom jde o dehonestační či věcně nesprávné.
Kněžské bratrstvo sv. Petra - Kněžské bratrstvo sv. Pia X. Užití termínu katolický tradicionalismus je vyloženě zlomyslné, protože termín tradicionalismus byl v rámci Katolické církve tradičně používán jako označení pro jednu z explicitně odsouzených herezí.
Setkání ekumenických rozměrů a současné debaty o tradici
V závěrečných pasážích textu se uvádí, že setkání a dialog mezi lidmi různých tradic může mít podobu výměny pohledů a vzájemného respektu v komunitě. Příkladem může být popsané setkání mezi katolickou a anglikánskou tradicí v rámci IARCCUM, které ukazovalo snahu o růst v jednotném svědectví a misii ve světě. Papež František při ekumenických setkáních připomínal, že rozdělení nikdy nepochází od Boha, a že je to dílo Božího nepřítele.
Stejně důležitá byla duchovní a historická pouta, která vedla účastníky k návštěvám svatých míst a k modlitbám podle obou tradic. Setkání v Canterbury a v dalších svatyních ilustrují, jak ekumenické snahy mohou obohatit náboženský život i mimo konkrétní liturgické rámce.
Tradice jako součást identity katolické církve zahrnuje i reflexi o poměru mezi tradicí a moderními změnami, mezi duchovností Východu a praktičností Západu, a o tom, jak integrovat moudrost Písma s požadavky současného světa.
tags: #setkani #tradicnich #katoliku