Jednou se Pán Ježíš o samotě modlil.
Otče náš - modlíme se s dětmi (Články).
Milé děti, milí rodiče, přinášíme malou pomůcku pro pravidelnou společnou modlitbu - "modlitbu s obrázkem".
Při pravidelné ranní nebo večerní modlitbě se s dětmi můžeme modlit jejich…
Otče náš - odpusť nám, jako i my odpouštíme (Články).
Knížka Otčenáš, modlitba, kterou nám daroval Ježíš, nabízí text modlitby a ke každému verši krátký příběh, který pomůe dětem této modlitbě lépe porozumět.
Další díl "popleteného evangelia" je tu!
Učíte děti modlit se Otče náš?
Moje modlitba Otče náš (Články).
Osmnácté číslo časopisu DUHA se věnuje modlitbě, kterou určitě dobře znáte a určitě ji umíte i odříkat.
Je to modlitba OTČE NÁŠ a je to modlitba velice vzácná.
Víte proč?
Jak jsme se měli o prázdninách? Prožili jsme toho hodně?
Svatá Monika - 27. (23. 8. Pro Boha nejsem nikdy ztracený!
Přemýšlel jsi někdy, jak poznáš, kam opravdu patříš?
Ježíš o tom mluví v příběhu o pastýři a ovečkách.
Liturgie využila této poklidné neděle liturgického mezidobí, aby nám ukázala jednu z nejcennějších perel evangelia, modlitbu „Otče náš“.
Ve starověkých dobách patřila modlitba „Otče náš“ k tajným věcem křesťanské víry, které byly chráněny zákonem skrytosti: byla „předávána“ katechumenům až na konci jejich přípravy ke křtu, v předvečer křtu, spolu s výkladem eucharistie (srov. Cyril Jeruzalémský, Mystagogické katecheze V,11).
Ten, kdo ji přijal, uchovával její slova jako cennou relikvii a s touhou očekával okamžik, kdy po vystoupení z očistné koupele křtu, „obklopený bratřími a představený Matkou (církví)“, pozvedne své paže k nebi a poprvé zvolá: „Otče!“, a tak se přede všemi nechá uznat za nového syna Božího (srov. Tertulián, Bapt. 20,5).
Je důležité tyto věci připomenout, protože nám modlitba Páně zevšedněla častým opakováním, mnohdy v celých sériích, bezmyšlenkovitě, jako by to byl kolovrátek otáčející se v nouzi nebo ve strachu.
Vytratil se nám smysl onoho „hrozného mystéria“, které se ukrývá v těchto slovech, ve slovech vzešlých z Božích úst a směřujících k Božímu sluchu!
Je zapotřebí vysvobodit „Otče náš“ ze zvykovosti, která ho pokrývá jako izolační vrstva, jako vrstva prachu, která mu brání zazářit uprostřed nás, a nám zabraňuje zachvět se už při vyslovení nebo uslyšení jeho prvních slov.
„Otče náš“ už s námi nijak neotřese, jenže to by právě měl!
Přijměme znovu „Otče náš“ z Ježíšových rukou jako apoštolové toho dne, kdy ho viděli modlit se a prosili ho: „Pane, nauč nás modlit se... A on jim odpověděl: "Když se modlíte, říkejte...“
Lukáš nám odhalil pravý vznik a původ této modlitby: „Otče náš“ se zrodil z Ježíšovy modlitby.
Když učedníci viděli Ježíše modlit se tímto způsobem, byli přesvědčeni, že se vlastně ještě nikdy v životě skutečně nemodlili, a pojali velkou touhu naučit se modlit.
Ježíš vyslyšel jejich přání a daroval jim svou modlitbu.
Proto se „Otče náš“ vnímá právě takto: jako modlitba Hlavy, která se rozlévá do všech údů a stává se modlitbou celého Těla, kterým je církev.
„Otče náš“ je vlnou Ježíšovy modlitby, která se šíří skrze staletí a postupně se stále zvětšuje a rozrůstá, přibírá k sobě každý hlas, každý vzdech, každou prosbu a výkřik, které lidé vyslovují při pohledu na nebesa, i když neví ke komu.
Existuje velká podobnost mezi „Otčenášem“ a eucharistií.
V eucharistii se zvěčňuje Ježíš, který se dává Otci a lidem, kterým „slouží“: „Já však jsem mezi vámi jako ten, kdo slouží“ (Lk 22,27).
V „Otčenáši“ se zvěčňuje přítomnost Ježíše, který se modlí: Já však jsem mezi vámi jako ten, kdo se modlí (Žid 7,25: „Neboť je stále živ, aby se za ně přimlouval“).
V eucharistii existuje společenství na základě Kristova Těla; v „Otčenáši“ zase společenství v Kristově modlitbě: a právě v ní se nachází skutečné „duchovní společenství“, do kterého můžeme vstoupit, i když jsme právě sami, v každém okamžiku, i když zrovna nemáme přístup ke svátostem.
„Otče náš“ je zkrácenou formou evangelia, mohli bychom říci „evangelium v modlitbě“, živý proud evangelia, který vychází z úst toho, kdo je sám osobně evangeliem.
Pokusme se na tuto modlitbu tedy podívat právě v tomto duchu.
Otče! (Lukáš vynechává zájmeno „náš“, které je pravděpodobně upřesňujícím Matoušovým dodatkem).
Právě tímto zvoláním (Abba!) byl Ježíš uvyklý zahajovat každou svou modlitbu: „Děkuji ti, Otče... Ano, Otče... Otče svatý... Otče, do tvých rukou... Jedná se o ten nejvlastnější Ježíšův hlas (ipsissima vox), o jeho živoucí památku.
Proto se křesťané ani neodvážili přeložit toto slovo do řečtiny, ale ponechali je zaznívat v aramejském originále (srov. Gal 4,6).
V tomto slově je zahrnutý obraz dobrého otce, otce, „který měl dva syny“, Otce, který odívá i polní lilie, Otce, „který tolik miloval svět“.
Je v něm obsažené také celé povědomí, které měl Ježíš o svém bytí jednorozeného Syna tohoto Otce.
Tento obraz a toto vědomí byly předány také nám: od staršího Syna, mladším synům; od jednorozeného Syna, adoptivním synům.
Slovo, které posloužilo Ježíšovi k vyjádření jeho synovského cítění, nám nyní slouží pro vyslovení našeho synovského cítění jeho učedníků.
Přesto se ale v tomto „otcovském“ obraze Boha nenachází nic sentimentálního anebo nudného.
Je „v nebesích“; je Svrchovaný, naprosto Jiný, Svatý; jak je vzdálené nebe od země, tak jsou i jeho myšlenky a cesty vzdálené od našich (srov. Iz 55,9).
Co nového nám tedy v tomto vyjádření Ježíš přináší?
Zvláště to, že nyní je nám tento Bůh - i když zůstává Svrchovaným, Svatým a Hrozným - darován jak otec!
Veškerá jeho síla se k nám sklání, staví se v náš prospěch, „zpřístupňuje se“.
Stává se skutečností prorocké slovo, které nechává vyslovit Boha: „Byl jsem k nim jako ti, kdo zdvihají dítě ke svým tvářím“ (Oz 11,4).
Celý „Otče náš“ je skrytý v tomto slově jako klíček, jako mohutný strom skrytý v malém semeni.
Pak je možné pochopit světce, který byl po dlouhých hodinách svého rozjímání nad „Otčenášem“ dotazován, k jakému bodu se dostal, a on odpověděl, že zůstal stát u prvního slova.
Veškerá křesťanská modlitba je osvěcovaná světlem tohoto úvodního výkřiku, který vychází z Ježíšova srdce, je to hlas syna, který ví, s kým mluví.
Kromě hlasu je to však také pohyb, protože každý, kdo ho vyslovuje, jako by se vrhal do náruče Boží, jak to udělal i svatý František z Assisi, který, když opouštěl tento svět, zvolal: „Od tohoto okamžiku chci už říkat jenom: Otče náš, jenž jsi na nebesích!“
Musíme jít ale dál: druhé slovo „Otčenáše“ říká: „Posvěť se jméno tvé.“
I toto je podstatou Ježíšovy modlitby, vždyť on sám říkal: Dal jsem zazářit tvému jménu mezi lidmi (srov. Jan 17,6).
Co vlastně říkáme skrze tato slova?
Že by snad Bůh nebyl dostatečně Svatý a potřeboval by být od nás ještě více posvěcený?
Ale vždyť on je pramenem svatosti, on je „třikrát Svatý“, to přece všichni víme!
To, o co žádáme, je prosbou, aby Boží svatost, která nachází v hříchu překážku svého zjevení v člověku, zvláště v lidech, kteří se označují jako „jeho lid“, překonala tuto překážku, aby ji zahnala stejně jako slunce rozptyluje mlhu, a aby se zjevila ve svém plném světle.
Žádáme o to, aby se o jeho jménu naší vinou nemluvilo rouhavě (srov. Řím 2,24); „Žádáme o to, abychom my, kteří jsme byli ve křtu posvěceni, vytrvali v tom, kým jsme začali být“ (sv. Cyprián, Or. 12).
Jako bychom žádali o to, aby církev byla skutečně tou, kterou má být: svatou církví, církví svatých, církví, která hlásá svatost Boží, tedy jeho spravedlnost, jeho odpouštějící lásku, jeho „jinakost“.
Nezádáme tedy, aby byl Bůh posvěcen „od“ nás, ale aby byl posvěcen „v“ nás: „V celém svém chování buďte svatí, jako je svatý ten, který vás povolal. Stojí přece v Písmu: Buďte svatí, neboť já jsem svatý.“ (1 Petr 1,15n).
V první prosbě „Otčenáše“ tudíž prosíme o mimořádně velkou věc: abychom se stali svatými!
Přijď království tvé. Matouš k tomu dodává: „Buď vůle tvá.“
Tyto dvě prosby se vzájemně doplňují.
Mohli bychom říci: Přijď tvé království, tedy: Buď vůle tvá!
Protože čím jiným je Boží království, než univerzální spásnou vůlí Boží, která se nám ukázala a projevila v Ježíši Kristu.
Království je vším krásným, svatým a mimořádným, co Bůh vytvořil pro člověka.
Je to onen oheň lásky, o němž Ježíš říká, že ho přišel vrhnout na zem, a už se nemůže dočkat, kdy vzplane.
Království je vnitřní touhou a tajemstvím Ježíše, dílem, jehož naplněním ho Otec pověřil (srov. Jan 17,4).
Sdílet společně s Ježíšem tuto jeho touhu a modlitbu znamená být mu „bratrem, sestrou i matkou“ (srov. Mt 12,50).
Znamená to odhalit novou rovinu „Otčenáše“ a v návalu radosti moci zvolat: Přijď naše království!
Kéž se stane naše vůle!
Jak mylné by bylo tedy říkat „buď vůle tvá“ a myslet si, že jsme to my, kdo Bohu něčím přispíváme a obdarováváme ho (když se vlastně vůbec neobejdeme bez „fiat voluntas tua“!), a neuvědomit si přitom, že to jednoduše znamená: Ať se na nás naplní tvá láskyplná vůle!
Jako v nebi, tak i na zemi, tedy: jak v Ježíši, tak i na nás!
Kéž se naplní tento nekonečný plán, který máš ve svém srdci od věčnosti, kéž překoná překážky našeho strachu, naší zatvrzelosti a kéž se v nás obnoví pokoj tvého království.
Dante měl naprostou pravdu, když napsal: „V jeho vůli je náš pokoj“ (Dante Alighieri, Ráj III, 85).
„Přijď království tvé“: když vyslovujeme tato slova, tak by v nás mohla vyvstat pochybnost nebo smutek: Jak vzdálené je ještě od nás tvé království, Bože!
Ježíš však již na tuto pochybnost odpověděl, když se ho farizeové zeptali: „Kdy přijde Boží království?“ odpověděl jim: „Boží království nepřichází tak, že by se to dalo pozorovat. Ani se nedá říci: Hle, tady je! nebo tam je! Neboť Boží království je mezi vámi“ (Lk 17,20n).
Lidé neustále očekávají království odlišné od toho, které jim chce Bůh dát, a proto ho nevidí, ani když ho mají přímo před očima.
Království bylo před nimi. Byl to ten, ke kterému hovořili; poněvadž po Velikonocích není Královstvím nikdo jiný než on, Ježíš Kristus, ukřižovaný a vzkříšený, přítomný uprostřed svých učedníků až do konce světa.
Stejně tak to platí i pro dnešní den: Království je „uprostřed nás“.
Roste, poněvadž rostou také ti, kteří věří v Krista, kteří naplňují na svém těle to, co zbývá vytrpět do plné míry Kristových útrap (a také jeho vzkříšení), i když o tom všem nevědí nic.
Jistě, toto království zatím nedošlo svého konečného naplnění, je stále ještě na cestě, v pohybu, stejně jako kvas v těstě, dokud se celé neprokvasí.
Takové jsou jeho podmínky zde na zemi; jeho konečné „naplnění“ nastane v ten den, kdy On předá vládu do rukou Boha Otce (srov. 1 Kor 15,24).
„Přijď království tvé“ pro nás tedy znamená velmi konkrétní prosbu: Kéž přijde zesnulý a vzkříšený Ježíš Kristus!
Kéž je vyhlášena jeho vláda nad celým stvořením!
Kéž se jeho slovo dostane ke všem lidem a je jimi přijato; především ať se šíří bratrská láska, která je „jeho“ přikázáním.
A toto všechno kéž se nejprve projeví v našem srdci.
Ať nad naším tělem už nevládne hřích, ale Kristus (srov. Řím 6,12).
Protože Boží království je ve své podstatě: „Kristus ve vás, naděje na věčnou spásu“ (Kol 1,27).
„Otče náš“ je zrcadlem evangelia také ve své celkové podobě; nejen v jednotlivých prosbách, ale v celé své struktuře: Ježíš řekl: „Hledejte nejprve Boží království a jeho spravedlnost a všechno ostatní vám bude přidáno.“ (Mt 6,33).
Nejprve nás tedy nechal Ježíš prosit za Boží království, potom za „všechno ostatní“: na prvním místě mezi tím ostatním jmenuje „chléb náš vezdejší“ (jiné výklady uvádějí také potřebný denní chléb anebo chléb pro zítřek).
Modlitba opět odráží Ježíšovo jednání: zástupům, kterým hlásal Boží království a které ho následovaly až do pouště, rozmnožil také hmotný chléb, takže se „všichni dosyta najedli“.
Co však znamená „vezdejší chléb“?
Chléb byl pro Ježíšovy současníky (jako ostatně i pro nás) zástupným obecným výrazem pro pokrm, pro zachování života.
Jelikož je člověk v Bibli chápán jako společná jednota těla a duše, chléb zde označuje všechno, co je potřebné pro lidský život: „Nejen z chleba žije člověk, ale z každého slova, které vychází z Božích úst.“ (Mt 4,4).
Není tedy nutné volit mezi starším výkladem Otců (chléb duše, eucharistie, Boží slovo) nebo moderním výkladem (pokrm pro tělo): Ježíšovo slovo v sobě zahrnuje obě dvě interpretace.
Jedná se o „otevřenou strukturu“, do které je možné doplnit celou řadu různých skutečností, které jsou bezesporu vhodné.
Tou prosbou tedy můžeme zcela oprávněně podle daných potřeb žádat o chléb, oděv, bydlení, zdraví nebo práci (práce je způsob, kterým dospíváme k získání chleba důstojnou a lidskou cestou!).
A protože říkáme „dej nám“ (a ne: dej mi), můžeme prosit rovněž za to, aby nás Bůh naučil se dělit a rozdělovat chléb, který je skrze zemi a práci určený všem lidem.
V naší situaci by dokonce bylo potřebné modlit se právě v tomto smyslu: Dej nám, abychom uměli lépe rozdělovat náš vezdejší chléb!
Pokud se taková myšlenka vysloví před jídlem nebo po jídle, může se stát prosbou anebo také poděkováním: Děkujeme za chléb, který jsi nám dal!
Řekli jsme, že skrze tuto prosbu můžeme žádat i o chléb, který sestupuje z nebe, chléb života, chléb, kterým je Ježíš (srov. Jan 6,32n); prostě o eucharistii, Boží slovo a Ducha Svatého.
Dnešní evangelium to upřesňuje: „Je mezi vámi takový otec, že když ho syn poprosí o chléb, on mu dá kámen? ... Jestliže tedy vy, třebaže jste zlí, umíte dávat svým dětem dobré dary, čím spíše nebeský Otec dá Ducha svatého těm, kdo ho prosí!“
Chléb, o který žádáme, je tedy také obrazem Ducha Svatého!
Předposlední prosba „Otčenáše“ zaznívá u Lukáše takto: „A odpusť nám naše hříchy, neboť i my odpouštíme každému, kdo se proviňuje proti nám.“
Je to jediná prosba, ve které nejen o něco žádáme, ale také něco slibujeme: odpouštět bratřím.
Je to také jediná prosba (v Matoušově textové verzi), kterou se Ježíš po zakončení modlitby snaží komentovat: „Jestliže totiž odpustíte lidem jejich poklesky, odpustí také vám váš nebeský Otec; ale když lidem neodpustíte, ani váš Otec vám neodpustí vaše poklesky“ (Mt 6,14n).
Je to tedy jasné, existuje naprosto zřejmá a jasná podmínka.
Není možné recitovat „Otče náš“ s roztrpčením a nevolí v srdci, bez odpuštění, bez vlastního odsouzení takového postoje.
V takovém případě je zapotřebí obrátit prosby a modlit se následovně: Pomoz nám odpustit těm, kdo se na nás provinili, stejně jako ty sám odpouštíš naše hříchy!
(Svatý Pavel ve druhém čtení vysvětluje, jak velkodušné a naprosto totální bylo toto odpuštění Boží: „Odpustil nám všecky hříchy, zrušil dlužní úpis, který svědčil proti nám svými předpisy, a nadobro ho zničil tím, že ho přibil na kříž.“).
Samotná touha odpustit je již odpuštěním a dostačuje k tomu, abychom mohli pokračovat v modlitbě v očekávání, že se i my staneme „milosrdní, stejně jako Otec je milosrdný“ (Lk 6,36).
A neuved' nás v pokušení.
Matouš navíc upřesňuje, o jaký typ pokušení se jedná, a dodává: „ale zbav nás od zlého“.
Jde o takový typ pokušení, který podstoupil Ježíš na poušti, o „objektivní“ pokušení, které nevychází z nás („Jako je nemožné, aby byl Bůh pokoušen ke zlému, tak ani on sám nikoho nepokouší.“ Jak 1,13),
ale od nepřítele a různých věcí (nejde tedy o „subjektivní“ pokušení vycházející z naší špatné náklonnosti).
Jedná se o pokušení, které na nás může svrhnout stín pochybností o Božím otcovství a jeho dobrotě, a tudíž usilovat o to, abychom se od něj odloučili, případně abychom o něj ztratili zájem.
Možná, že se zde naráží také na velké eschatologické pokušení „peirasmos“, které vždycky doprovází velké příchody Božího království v dějinách, o němž Ježíš prohlásil: „Modlete se, abyste nepřišli do pokušení“ (Lk 22,40).
Bůh nás „neuvádí“ ani do takového „objektivního“ pokušení, poněvadž stále zůstává tím, o kom jsme hovořili na začátku - Otcem -, ale právě vzhledem ke svému otcovství může být přinucen nechat nás vstoupit do zkoušky, „aby poznal, co je v našem srdci“, aby nám umožnil další růst a prořezával a oklesťoval všechno, co je v nás a celé církvi povrchní (srov. Jan 15,2).
Večerní modlitba. Otčenáš
Rozepne ruce a spolu s lidem pokračuje: Otče náš, jenž jsi na nebesích, posvěť se jméno tvé. Přijď království tvé. Buď vůle tvá jako v nebi, tak i na zemi. Chléb náš vezdejší dej nám dnes. A odpusť nám naše viny, jako i my odpouštíme našim viníkům.
Extendit manus a spolu s lidem pokračuje: Pater noster, qui es in cælis: sanctificétur nomen tuum; advéniat regnum tuum; fiat volúntas tua, sicut in cælo, et in terra. Dále pokračuje kněz sám a s rozpjatýma rukama říká: Vysvoboď nás ode všeho zlého, Bože, a dej našim dnům svůj mír.
Sepne ruce. Iungit manus. Když kliknete na obrázek, zobrazí se vám samostatně v prohlížeči a pak si jej můžete vytisknout.
Bože, fakt už nevim, jak s Tebou mluvit
Naučit se k Bohu přicházet bez příkras. Boží slovo může zavlažovat a měnit i tvůj život
Bůh se každého z nás dotýká originálním způsobem.
Ku**a, co kdybys mi, Bože, už pomohl?!
Hněv, smutek, zklamání i roztrpčení patří do modlitby.
Modli se tak, jak umíš, ne jak neumíš
Navzdory všemu, co bylo o modlitbě řečeno a různým radám, jež jsme slyšeli, nic z toho vám nemusí pomoci.
Bůh Otec - Bůh není ani muž, ani žena...
Ježíš praví: “Což by někdo z vás dal svému synu kámen, když ho prosí o chléb? ... Má Bůh každou ruku jinou?!
Bůh se nás dotýká mužskou i ženskou rukou, jako otec i jako matka.
Nebeský Otec mi nahradil tátu...
Vedl jsem kurz pro uzdravení vztahů.
Slovo otec mnohdy láme srdce
V těch dnech přišel Ježíš a dal se v Jordáně pokřtít od Jana Křtitele.
Věřím . . . v Boha . . . Otce .
Stránky o víře pro děti a jejich rodiče.