Historie a význam sochařství Panny Marie Immaculaty propojuje lokální památky s obecnou mariánskou ikonografií a vývojem evropského sochařství.
Socha Neposkvrněného početí Panny Marie (Immaculata) se nachází na východním okraji obce Rváčov, po pravé straně silnice ve směru Lomnice nad Popelkou - Rváčov, u domu č. p. 31, pod vzrostlými stromy.
Socha vysoká 3,55 m vytesaná z šedohnědého jemno až hrubozrnného křemenného pískovce stojí na cca 2 m vysokém podstavci.
Nízký kvadratický sokl, který nasedá na hranolový pískovcový stupeň, přechází v zúžený hranolový dřík zakončený mohutnou profilovanou římsou s nástavcem sloužícím jako podnož pro sochu Panny Marie.
Dřík je ze tří stran opatřený hlubšími nikami, které zdobí nízké reliéfy světců, na čelní jihovýchodní straně je umístěn reliéf sv. Josefa.
Svatý Josef je s vousem, prostovlasý, s hlavou mírně skloněnou k pravému rameni, oděný ve splývavém mírně zřaseném rouchu s ležatým límcem.
V rukou drží knihu (?) a po pravé straně se nalézá reliéf zobrazující křest Ježíše Krista sv. Janem Křtitelem.
Jan Křtitel stojí ve vodě a pravou rukou křtí - polévá vodou hlavu klečícího Krista, který má zkřížené ruce na prsou a Jan v levé ruce svírá tenký rákosový kříž.
Po levé straně je umístěn reliéf sv. Antonína Paduánského.
Světec je oděný ve splývavém františkánském rouchu a v rukou drží lilii.
Panna Marie v mírně podživotní velikosti je zobrazena v obvyklém ikonografickém pojetí jako stojící na zeměkouli s obtočeným hadem.
Je oděna v jednoduchém splývavém rouchu, ruce má sepjaté v modlitbě, je prostovlasá a kolem hlavy má pozlacenou kovovou svatozář s devíti hvězdami.
Na plastice jsou patrné zbytky polychromií - bílá a červená.
Na čelní straně dříku pod nikou je vyryta datace 1825 odkazující na rok vzniku sochy.
Na zadní straně římsy jsou vyryté špatně čitelné zbytky nápisu: „…opravil Jozef Jína 1862“.
Počátky sochařství v Českých Budějovicích souvisí se stavbou dominikánského konventu, klášterního kostela Obětování Panny Marie a přilehlého ambitu.
Sochy jsou zde zastoupeny v širokém tvarovém a námětovém rejstříku.
V exteriéru kostela, v rohu mezi příčnou lodí a presbytářem, je chrlič v podobě kamenné žáby, mezi příčnou a severní lodí chrlič v podobě draka.
V interiéru kostela se nachází kromě rostlinných ornamentů a masek na hlavicích přípor v presbytáři, na konzolách příčné a severní lodi nebo na konzolách a příporách ambitu, také reliéf lvíčka a opice a reliéf poprsí Krista.
V tomto umělecky pojatém architektonickém článkování dosáhlo zdejší kamenictví jednoho ze svých vrcholů.
Gotické kořeny a renesance v regionu
Těžiště sochařství období gotiky však tkví především v oblasti řezbářství.
V kostele Obětování Panny Marie byla původně socha Panny Marie Rudolfovské, z dominikánského konventu rovněž pochází Kristus z Božího hrobu z Českých Budějovic.
Řada gotických plastik, jejichž původní umístění není známo, byla na konci 19. a v 1. pol. 20. století odkoupena ze soukromého majetku v Českých Budějovicích a okolních obcích do sbírek Městského a Diecézního muzea a posléze přešla do sbírek Alšovy jihočeské galerie.
Jedná se o Kalvárii z Českých Budějovic, Světici z jižních Čech, Madonu s děckem z Třebotovic a dalších, které se staly součástí regionálního dědictví.
Renesance do místního sochařství téměř nezasáhla, pouze ve spojení s architekturou nalezneme několik plastik, a čtyři terakotové masky na štítech solnice patří duchem ještě gotice.
Ve sbírkách Alšovy jihočeské galerie se nachází Madona s děckem, darovaná J. V. Jirsíkem domácí kapli jím založeného chlapeckého semináře v Českých Budějovicích.
Baroko a 18. století v regionu
Nástup sochařství baroka souvisí se stavbou kostela svatého Mikuláše po požáru 1641.
Autorem plastik svatého Václava, svatého Mikuláše a svatého Auratiana ve výklencích nad portály kostela svatého Mikuláše je Thomas Zeissel, který stojí rovněž za bohatým geometrickým štukovým dekorem.
Při tvorbě plastik pro kostel jsou doloženi sochaři Giovanni Battista Spezza a Wolf Eder z Lince.
G. B. Spezza vytesal sochu Panny Marie pro štít kostela, která byla 1688 nahrazena sochou od neznámého sochaře z Lince podle návrhu budějovického malíře Karla Bonanelly.
V 1. pol. 18. století je barokní sochařství reprezentováno dílem J. Dietricha a jeho dílem v souvislosti s množstvím barokních plastik v provedení i výzdobě sakrálních prostorů.
Kromě řady známých děl je mu připisována socha Panny Marie Immaculaty z 1727 v Nových Hodějovicích a další barokní plastiky.
Socha Krista klesajícího pod křížem, původně součást křížové cesty, bývá mylně připisována Josefu Pablovi.
U řady barokních plastik zůstávají autoři anonymní a baroko se uplatnilo i při výzdobě profánní architektury.
Moderní období a osobnosti
V 1. pol. 19. století sochařská tvorba z města mizí, obrat nastává až po polovině století.
V roce 1854 vytvořil pražský sochař Emanuel Max náhrobek biskupa Lindauera a tím otevřel kapitolu funerální plastiky, která vyvrcholila v 1. pol. 20. století.
Od 1879, kdy byl v městských sadech odhalen pomník A. Lanny, představovaly pomníky a pamětní desky jednu z hlavních oblastí plastiky ve městě.
Pomníky a busty doplňovaly i další plastiky, jako sochařské dílo Františka Bílka a další významné autory 20. století.
V 20. století dominovala plastika i v sakrálních prostorech a veřejném prostoru; uvedené práce tvořily součást bohaté řady děl z období historismu a secese.
Socha Panny Marie Immaculaty pochází ze 2. poloviny 18. století a byla po restaurování v roce 2001 umístěna v regionálním kontextu jako významný příklad archaické i kulturní hodnoty.
Mariánská úcta a její dopad na kulturu regionu
Křesťané prvních staletí si velmi vážili Panny Marie Matky Boží pro její výjimečné postavení v životě Ježíše Krista a tuto víru odráží i barokní a renesanční madony a pietní plastiky.
Panna Maria byla vysoce uctívána a Vatikán uznalla mariánská dogmata, která formovala liturgii a umělecké vyjádření již od 4. století.
Historie ukazuje, že mariánská úcta zahrnovala nejen náboženskou praxi, ale i rozsáhlou tvorbu v architektuře, sochařství, malířství a užitém umění regionu.
Představena bude především nejrozšířenější mariánská úcta, která je v plzeňské diecézi ikonograficky velmi rozmanitá a čerpá z období středověku až po 20. století.
Mezi zvláštní fenomény patří samostatně stojící sloupy se sochou Panny Marie, morové sloupy a regionální plastiky, které připomínají historické události a zázraky.
V regionu se vykládají i legendy o zázracích a zjeveních, které posilují poutní tradice a Mariinu úctu mezi současnými věřícími i návštěvníky muzeí a kostelů.
Historické průřezy ukazují, že Madona a její ikonografie překročily hranice jedné komunity a staly se mezinárodně uznávaným tématem umění a kultury.
Madona v umění a ikonografii
Madona je výtvarné zobrazení Panny Marie, nejčastěji s malým dítětem, a pochází z italského ma donna, tedy „má paní“.
V dějinách umění se madona často pojí s ikonografií a symbolikou, která vychází z byzantského umění a evropské renesance.
Rozlišujeme hlavní typy madony a jejich významy, od Hodégétrie po Maestà a další varianty, včetně českých krásných madon.
Symbolika barev, květin a atributů v rukou dítěte předávala tehdejším divákům skrytý význam a poselství víry.
Modrý plášť symbolizuje nebe a královskou důstojnost Marie; červené šaty odkazují na lidskou přirozenost a utrpení; lilie vyjadřuje panenskou nevinnost; hvězda na rameni připomíná titul Stella Maris.
Barokní madona je dramatická a okázalá, zatímco gotické madony vynikají elegancí a esovitým prohnutím postavy; renesanční madona klade důraz na realističnost a lidskost.
Pietu neboli Marii s mrtvým Kristem na klíně najdeme i v českém prostředí a je považována za vrchol křesťanského vyobrazení bolesti a soucitu.
Madona také vstupuje do světa šperků - medailonky a přívěsky nese po staletí duchovní význam a nosí symboliku ochrany a víry.
Nejslavnější díla zahrnují Leonarda da Vinciho Madonu ve skalách, Krumlovskou Madonu a černé madony různých regionů, které demonstrují rozmanitost evropského výtvarného dědictví.