Na Staroměstském náměstí v Praze stojí replika mariánského sloupu, který na tomto místě stával od roku 1648 do roku 1918. Původní sloup ze 17. století svrhl dav v čele s Františkem Sauerem v roce 1918, protože v něm viděl symbol habsburské monarchie. Zastánci obnovy jej považují za symbol obrany Prahy za třicetileté války a významné barokní umělecké dílo. Kopie původního díla se skládá z desítek opracovaných dílů o celkové váze 118 tun. Šestimetrový a 22 tun vážící dřík sloupu je z pískovce, pro který si sochař Petr Váňa dojel do Indie; i další části pocházejí ze zahraničí, sokl opracovali z pískovcového bloku darovaného italským městem Vitorchiano. Před vytvořením kopie sochy Panny Marie byla pod vedením akademického sochaře a restaurátora Jana Bradny provedena hluboká a poctivá analýza pramenů a podkladů, přičemž v závěru měl ak. sochař Petr Váňa k dispozici sádrový odlitek fragmentů originálu, 10 kvalitních fotografií sochy, zaměřené a odlité části jiných soch Panny Marie od J. J. Bendla, podle kterých mohl domodelovat nezachovanou část (nezachovaly se pouze sepjaté ruce a část roucha) a samotný originál. Pomocí tečkovacího stroje byly pak originální části přeneseny na sekanou kopii a zbytek Petr Váňa dotvořil podle fotografií a analogických soch J. J. Bendla.
Architektura sloupu byla vypočtena ing. arch. Sloup byl vztyčen na památku obrany před Švédy v roce 1648. Sloup byl projevem vděčnosti obyvatel Prahy, kteří se v průběhu obléhání chodili modlit k obrazu Panny Marie Rynecké, která pak našla svůj domov v sanktuáriu Sloupu. Výstavbu ale hradil císař Ferdinand III., čímž demonstroval své smíření s městem a děkoval mu za věrnost. Na čtrnáctimetrovém korintském sloupu stála pozlacená socha Panny Marie, ke které se Pražané během švédského obléhání společně modlili. Vztyčen byl v roce 1650 a šlo o vůbec první barokní sochu v Čechách. Později mu byla připisována jiná symbolika - měl znázorňovat vítězství habsburské monarchie ve třicetileté válce.
Čeští vlastenci jej vnímali jako symbol nadvlády a útlaku národa. V roce 1918 byl sloup stržen davem Žižkováků, kteří ve sloupu spatřovali symbol habsburského režimu; jako hlavní původce činu se uvádí Franta Sauer. Sloup padl šestého dne existence samostatné republiky. O znovuvztyčení se dlouho uvažovalo; k záměrům patřilo propojení s pomníkem Jana Husa Ladislava Šalouna, který měl být nízký a protikladný vůči vysokému sloupu. Sloup se sochou Panny Marie je umístěn zhruba uprostřed Dolního náměstí a jeho architektura kombinuje masivní základnu, postament a vysoký štíhlý sloup s hlavicí.
Problematika znovupostavení tzv. „mariánského sloupu“ je dnes živým tématem. Dopis VERITAS a petice ukazují, že snaha o obnovu pokračuje i dnes. Významné svědectví o úloze sloupu poskytuje Škrétův obraz z roku 1661, který znázorňuje sloup jako budoucí duchovní střed Evropy. Nápis na podstavci a symbolické sochy podstavce popisují jak duchovní, tak světskou moc. Na podstavci sloupu jsou sochy světců a světic s ikonografií boje proti moru a kacířství.
Sloup stojí na západní části náměstí uprostřed travnatého prostoru a orientuje se čelem na východ. Dojem dokresluje balustráda, která vyrůstá ze schodiště, a řada detailů sochařské výzdoby, včetně kryptogramu MTRA na kartuších. Před zahájením obnovy byl proveden rozsáhlý výzkum a rekonstrukce, včetně sádrových odlitků a pečlivé dokumentace.
Podle názoru historiků a odborníků by znovuvztyčení sloupu mohlo být symbolem spojení a vzájemného porozumění mezi různými proudy české společnosti. Koexistence symbolu víry a národního sebeurčení se jeví jako důležitá hodnota; znovuvztyčení by nebylo jen památkou, ale i příležitostí k reflexi historie a současnosti. Debata o sloupu zahrnuje také urbanistické a architektonické úvahy: náměstí by mělo i nadále zachovat svou původní rovnováhu a harmonii mezi dominantami Husovým pomníkem a Mariánským sloupem.
Významný podnět k diskusi představuje skutečnost, že v současnosti je možné uvažovat o znovuvybudování sloupu buď jako kopie raně barokního díla, nebo jako novotvar inspirovaný historickým odkazem. Podle některých názorů by měl být nový sloup vytvořen tak, aby respektoval autentičnost i současné estetické a kulturní vnímání; jiní by prosazovali konzervativnější přístup s důrazem na historickou věrnost. Konečný postoj zatím zůstává otevřený, ale debata pokračuje s ohledem na urbanistickou kompatibilitu a respekt k různým názorům komunit.
V rámci projektu jsou již hotovy části: spodní schodiště a balustráda, skoro 6 m vysoký dřík a socha Panny Marie, která je nyní dočasně umístěna vedle Týnského chrámu. Instalací chtějí tvůrci napravit pohanu P. Marie a vrátit náměstí vysoce hodnotné umělecké dílo. Předpokládané výdaje i vznik nového díla mají být řešeny bez zatížení veřejných financí, ačkoli některé návrhy vyžadují citlivý přístup k urbanistickým a architektonickým faktorům Staroměstského náměstí.
O největších tématech a jejich nuance svědčí i vyjádření odborníků: někteří upozorňují na nutnost komplexní trojrozměrné dokumentace původního sloupu, zatímco jiní zdůrazňují, že rekonstrukce může být realizována prostřednictvím rekonstruovaných prvků podle originálu Bendla a podle souvisejících Struktur. Kritici varují před vznikem „hybridního“ díla bez historického ducha, avšak příznivci projektu vidí v rekonstrukci příležitost znovu posílit vztah mezi historií a současností.
Současná debata zdůrazňuje, že Mariánský sloup nebyl jen náboženským symbolem, ale i politickým památníkem s důležitým odkazem pro českou identitu. Proti němu stojí názory na historickou citlivost a respekt k náboženským komunitám, což je klíčová součást moderní diskuse o památkové péči.
Mariánský sloup ze Staroměstského náměstí v Lapidáriu Národního muzea
Celkově zůstává hlavní myšlenkou, že Staroměstské náměstí by mělo nadále fungovat jako prostor kulturního dialogu, kde by opět mohlo vzniknout vyvážené spojení horizontálního husovského pomníku s vertikálním mariánským sloupem. Moderní realizace by měla respektovat historické kořeny a zároveň zohlednit současné estetické a urbanistické hodnoty.