Na počátku naší úvahy je třeba zdůraznit, že starozákonní obraz etického chování je neoddělitelný od celého poselství Starého zákona vztahujícího se na Izrael. Neexistuje něco jako autonomní, tedy nezávislá, etika ve Starém zákoně. Starozákonní etika nemůže být zúžena na tzv. „etické perikopy“ Písma. Na druhou stranu je zřejmé, že Hospodin, který se zjevil Izraeli tím, že zjevil své jméno, rovněž ukázal vlastní vůli. Smyslem Božího jednání bylo, aby jeho lid svým životem odrážel Boží vůli před celým stvořením a aby skrze svou poslušnost vůči Bohu měl podíl na jeho svatosti.
Ve Starém zákoně není Zákon, Tóra, předpisem bez života s autoritou sama o sobě bez závislosti na Božském zákonodárci. Biblická vyprávění nejsou sbírkou vyučování o ctnostech či o morálních principech. Písmo svaté nás uvádí v úžas pro svou překvapující lhostejnost vůči našim pojetím dobra a zla. Ústředním zájmem Písma není to, co dělá člověk, nýbrž to, co dělá Bůh. Nejúplnějším výrazem Božího plánu spásy pro Izrael je zjevení Tory na Sinaji.
Tora obsahuje zákon a zároveň objímá mnohem širší horizont, který obsahuje instrukce a vyučování. V pravém slova smyslu První kniha Mojžíšova tvoří předmluvu a pátá doslov, zatímco srdcem Tory jsou tři ústřední knihy. Velká rozmanitost, s kterou se setkáváme uvnitř zákonodárné části, ukazuje na tvárnost Tory. Přikázání Desatera jsou úzce spojena s Božím zjevením na Sinaji a vyjadřují ve své nejklasičtější formě, v rozkazovacím způsobu, přímé a bezprostřední Hospodinovo slovo.
O formě Desatera a o jeho významu v Izraeli se mnoho diskutovalo. Skutečnost, že jeho rozkazy jsou z větší části vyjádřeny jako zákazy, nepochybně dává najevo, že úlohou Desatera je vymezit oblast morálního života, do které je Izrael volán, aby žil. Vně této oblasti převládá urážka vůči společenství víry. To, že Desatero bylo umístěno na začátek zákonů smlouvy a jako jejich úvod, ukazuje jeho zvláštní význam jako shrnutí celé sinajské tradice. Celý podrobný systém zákonů, který pak následuje, je podřízen deseti přikázáním a je interpretován srdcem zákona, které obsahuje toto Desatero.
Desatero není chápáno jako výčet věčných božských principů. Jsou i další způsoby, jak byl u Božích přikázání převeden dimenzní vztah člověka k Bohu do mezilidské roviny, do příkazu určeného k tomu, aby utvářel každodenní život Izraele. V Písmu se právní materiál objevuje systematicky umístěn ve vyprávěních, které poskytují jistý druh komentáře o tom, jak se tyto směrnice mohly používat. Rovněž starozákonní předpisy vzniklé v různých historických obdobích byly pevně spojeny s událostí na Sinaji nezávisle na době vzniku ani na své konkrétní minulosti. Takto např. zákony ve Třetí knize Mojžíšově, které mají původ v odlišných historických a společenských prostředích, byly podřízeny jediné souhrnné teologické myšlence, že Bůh zjevil svou vůli Mojžíšovi pro všechny generace.
Ať jedny, tak druhé mají sloužit k utváření života komunity, jež žije v poslušnosti. Ukazují odpověď Izraele Bohu jako odraz Boží svatosti (Lv 19,1nn) a zvláštní zákony, které následují, vyplývají z tohoto základního požadavku (Lv 10,3nn). Pokud jde o etické svědectví proroků, jejich poselství se zakládá na Boží vůli, která byla již dříve zjevena Izraeli. Poselství proroků nicméně nemůžeme chápat jako komentář k Zákonu, ale jako přímé setkání s přesažností samotného Boha, který je Soudcem a Vykupitelem.
Požadavek spravedlnosti a pravdy, který byl neustále zdůrazňován proroky, zpochybňuje celou náboženskou a kultovní praxi Izraele (Iz 1,4nn). V protikladu k Boží svatosti je Izrael viděn jako lid nečistý a kontaminovaný (Iz 6,1-13). Proroci odvolávají na konečnou vůli Boha, který přichází, aby život zničil a rovněž aby ho znovu daroval. Tím vnáší do celého života a historie Izraele nový výhled směrem k události nového stvoření, k novému zasnoubení a k obnovené smlouvě.
Žaltář představuje nejjasnější svědectví odpovědi Izraele na Boží iniciativu. Žalmista posuzuje svůj život ne podle bezduchých příkazů, avšak v přímém setkání s živým Bohem. Tam, kde jsou zmíněny normy a směrnice, jsou považovány za návod. Žalm 1 jako úvod k celému žaltáři vyjadřuje požehnání pro toho, kdo má zalíbení v Božím zákonu a uvažuje o něm ve dne v noci (v. 2).
Mudroslovná literatura byla tradičně považována za shrnutí židovské etiky. Oba svazky, Pět knih Mojžíšových i mudroslovné knihy, vyzývají k úsilí ve vztahu k Bohu a k plnění jeho božských nařízení. Mudroslovná literatura má formu spíše návodu než příkazu či předpisu a často pozoruje podobnost mezi světem přírody a světem lidského jednání. Avšak nikdy nejde o vyjádření jednotného systému etických pravidel; spíše vybízí k etickému rozlišování a hledání moudrosti.
Tradice moudrých v Izraeli slouží k dosažení cíle - obrazu spravedlivého a věrného života před Bohem a ve společenství s bližním. Jak Přísloví, tak Pět knih Mojžíšových zvou k úsilí ve vztahu k Bohu a v plnění jeho božských nařízení. V tom spočívá spojení mezi klasickou teologií a každodenním jednáním.
Pokud se ptáte, jaké sociální témata starozákonní etika pokrývá, lze shrnout jejich hlavní linie: spravedlnost ve vztazích v rámci komunity, práva vůči slabým (VD), poctivost v obchodních vztazích, úcta k cizincům a ochrana chudých, stařích a vdov. Texty ukazují, že etická norma není izolovaná, ale proniká celou komunitní existenci a Boží vůli.
Struktura starozákonního kánonu a její význam pro výklad etiky
Většina odborníků chápe Tóru jako ukazatel, který ukazuje cestu, a řadí ji mezi Pentateuch, tedy pět knih Mojžíšových. Druhou částí jsou spisy prorocké a třetí část, Spisy, které zahrnují Žalmy, Přísloví a další texty. Křesťané v prvních stoletích přijali do svého kánonu hebrejské posvátné spisy a nazvali je Starým zákonem, nebo Prvním zákonem. Pořadí knih vychází z alexandrijského kánonu v řecké Septuagintě, zatímco židovský palestinský kánon má odlišné uspořádání.
V kontextu výuky starozákonní etiky je důležité pochopit, že historická uspořádání textů neovlivňují samotné neomylné tvrzení o Boží vůli, která se zjevuje skrze Tóru, prorocké poselství a mudroslovné texty. Pojetí Desatera jako úvodu k zákonům smlouvy ukazuje, že jeho význam je ústřední a konzistentní napříč různými částmi Tory i po staletí.
Prorocké poselství pak přichází s důrazem na spravedlnost a pravdu a často zpochybňuje i samotnou náboženskou tradici, pokud ji Izrael neumí praktikovat v životě. Žalm a žalmisté ukazují, že Boží slovo se neomezuje na suché dodržování přikázání, ale má živý a osobní rozměr v modlitbě a hledání smyslu při čelní konfrontaci s životními těžkostmi.
V této souvislosti obsahuje studium Starého zákona důležitý úkol: naučit se číst první díl křesťanské Bible - Starý zákon - se chápatím o jeho poslání, struktuře a spojných principech. Předmět se zaměřuje na historické, literární a teologické aspekty jednotlivých knih a poskytuje rámec pro kurzy Teologie Starého zákona a Exegeze Starého zákona.
Do studia se také zahrnují ukázky z úvodu obecného a ukázky z učebnice Dillard; Longman III. (2003), aby se studenti naučili číst a interpretovat texty původně zaměřené na izraelskou komunitu a jejich kontext. Cílem je rozvíjet schopnost kvalifikovaně číst, pracovat se sekundární literaturou a tvořit si vlastní názor s obhajobou.
Na závěr je důležité připomenout: „Písmo svaté” nás vede k úžasu nad Boží vůlí a k pochopení, že Bohu nejde o lidské vyznání dobra a zla, ale o to, jak se lidé vyjadřují v životě poslušnosti a ve vztahu k bližnímu. Tento rámec umožňuje aplikovat starozákonní etiku i na současné posluchače a hledat v ní nosné principy sociálního chování pro dnešní dobu.