V této epizodě dojde na soudničku s pořadovým číslem 500 a to je okolnost, která si žádá něco speciálního. A speciální tato epizoda Soudní síně také je, protože se věnuje jednomu procesu, který v sobě ale shrnuje množství případů menších a je to tedy vlastně několik soudniček v jednom. Hlavními hrdinkami jsou sestry Teigeovy. Proces s nimi v lednu 1924 byl jedním z velkých soudních případů první republiky, dnes je ale úplně zapomenutý. Doufám, že mi potvrdíte, že neprávem.
Hnidopišská poznámka na okraj: V tisku byla sice častěji užívána varianta sestry Teigeovy, což jsem respektoval i v názvu epizody a v tomto popisku, z jazykového citu (a také úspory vašeho času) ale v podcastu volím kratší variantu "Teigovy".
Obsah epizody i kontext samotného projektu představují způsob, jakým Soudní síň nahlíží na dramatické prvky soudních procesů jako prostředek k interpretaci společnosti a jejích hodnot. Prostředí soudu je divadlu odedávna velmi blízké, neboť tvůrcům nabízí takřka ideální podmínky k tvorbě; každý soud - nebo proces - se totiž odehrává v přirozeně dramatické atmosféře, v níž není nouze o konflikt ani o jasně vymezené role. Soudní drama tak rázem získá rozměr angažovaného divadla.
Hlavní linie epizody sleduje soubor soudniček z tehdejší doby a ukazuje, jak procesy s tehdejšími ženami bývaly zároveň morálními a právními zkouškami společnosti. Soudní proces je tedy poměrně častým dramatickým prvkem divadelních her, jejichž obliba je zřejmá i z repertoárové historie Městských divadel pražských. Začneme u Čarodějek ze Salemu (1953; v češtině též Hrdelní pře nebo Zkouška ohněm), jedné z nejúspěšnějších her amerického dramatika Arthura Millera, jež pojednává o čarodějnických procesech v Salemu v 17. století.
Tuto hru na studoval jako velkolelou a nervy drásající podívanou v divadle Rokoko (2000) režisér Ondřej Zajíc. Do rolí žen obviněných ze spolčení s ďáblem a ostatních aktérů obsadil celý tehdejší soubor divadla. Vytvořil tak dosud neprověřenou výzvu v podobě celosouborové inscenace, avšak nezáměrně poukázal i na řadu limitů, jež toto rozhodnutí přineslo.
Ve stejném roce jako Čarodějky ze Salemu napsal Jean Anouilh Skřivánka, dramatickou adaptaci legendárního příběhu Johanky z Arku lišící se od běžných interpretací Johančina osudu. Hru koncepce jako inkviziční proces s Janou, jež je obžalována z kacířství, a v průběhu procesu se setkává s lidmi, které potkala na své cestě za záchranou Francie. Anouilhova Jana je hrdinkou ryzího charakteru, jejíž přesvědčení nezlomí ani hrozba smrti. V autorově pojetí také Janin život nekončí smrtí na hranici, ale jejím triumfem.
Nejinak tomu bylo i v inscenaci Zdeňka Potužila v divadle Rokoko (2002), který volbou tohoto titulu patrně reagoval na tehdejší filmově-muzikálový boom okolo historické Johanky. Podobný osud pro Johanku nachystal i George Bernard Shaw v historické hře Svatá Jana, již napsal s ironií sobě vlastní v reakci na její svatořečení, k němuž došlo v roce 1920. Ani v jeho pojetí Janin život nekončí smrtí upálením, protože dívka žije jako hrdinka v srdcích a myslích Francouzů. V závěrečném obraze se dokonce zjevuje ve snu krále Karla VII., v němž najde své místo i postava směšného pána z 20. století, který oznamuje, že Jana byla prohlášena za svatou a všichni před ní poklekají.
Když se jich však Jana zeptá, zda by si přáli její zmrtvýchvstání, zdvořile odmítají. Jana je sice svatá, ale její genialita a emancipace nejsou ani ve dvacátých letech 20. století žádoucí. Po tomto titulu sáhla dramaturgie Městských divadel pražských v roce 1986 a ujal se ho hostující režisér Antonín Dvořák. V čistě konvenčně pojaté inscenaci alternovala titulní roli Naďa Konvalinková se Zlatou Adamovskou. Přesně o deset let později (1996) uvedlo divadlo ABC v české premiéře hru Jmenovala jsem se Marie Antoinetta, která je rekonstrukcí procesu s Marií Antoinettou v roce 1793 během Velké francouzské revoluce, do níž ovšem vstupují i osoby, které se procesu nemohly reálně zúčastnit. Její autor, dramatik a režisér Robert Hossein, hru ve Francii zinscenoval u příležitosti výročí revoluce. Porotu tehdy zastupovalo obecenstvo, které o přestávce hlasovalo o královně osudu. Stejnou možnost dostali i diváci Schejbalovy inscenace v divadle ABC, když si mohli zvolit alternativní konec (přičemž rozsudek smrti byl po sehrání odhlasované varianty stejně vykonán).
Rozhodnout o osudu obžalovaného mohli diváci znovu v roce 2017, když jeviště divadla ABC ovládl divácký hit Teror německého autora Ferdinanda von Schiracha. V režii Ondřeje Zajíce pilot Lars Koch čelil morálnímu dilematu, zda sestřelit unesené letadlo mířící na přeplněný fotbalový stadion, aby se tak zabránilo větším ztrátám na životech. S motivem soudního procesu se lze setkat i v řadě dalších her. Za všechny můžeme ještě zmínit Dürrenmattovu Návštěvu staré dámy, v níž je hrdinka souzena svým okolím, jež se symbolicky proměňuje v „soudní síň“.
Ve všech výše uvedených případech divák zpravidla sleduje dramatickou konfrontaci mezi postavami a vyhodnocuje, která ze stran je v právu. Aktivista Zítka vykázala soudkyně ze síně, protože vyrušoval. Aktivista Pavel Zítko stanul před Okresním soudem v Chomutově, je podezřelý z šíření poplašné zprávy. Soudkyně Iva Dvořáková jej však ihned po předvedení eskortou ze soudní síně vykázala. Uvedla, že je to na nezbytně nutnou dobu, protože podezřelý při jednání vyrušoval. Hlavní líčení zahájila v jeho nepřítomnosti. Když byl předvolán, Zítko řekl, že se cítí být nevinen. Do soudní síně se dostalo třináct lidí z veřejnosti, dostali vstupenky. Budovu hlídala policie. Jednání bude pokračovat 27. září, soudkyně ho naplánovala až do prosince.
30. 8. 2024 - Aktualizováno. Jak jsem avizoval minulý týden, v některých letních epizodách opustím dosavadní klasický koncept pěti šesti různých soudniček na díl a budu se soustředit spíše na delší texty, na které by se v normálních epizodách ne vždy našel prostor. Dnešního dílu se to týká tak napůl, zazní dvě soudničky a jedna arabeska, které spolu více či trochu méně souvisí. Právě na ty souvislosti jsem se tentokrát soustředil více než na datum vydání.
Reakce na tuto epizodu, jakožto na celý pořad a vše ostatní uvítám na webu soudnisin.com. Zde najdete také možnosti finanční podpory tohoto pořadu (a je tu také síň slávy, ve které jsou zvěčněni ti, kteří se cestou mecenášství vydali). Díky! Stejný název má i podcast, ve které čtu z nesoudničkových děl prvorepublikových autorů. Kdo stojí za podcasty, které si pouštíme cestou do práce, při běžných činnostech nebo když hledáme inspiraci. V rozhovorech s tvůrci české podcastové scény nahlížíme do jejich světa. Zajímá nás, jak přemýšlejí o zvuku, tématech i publiku. Co je žene dopředu, co je na tom baví a co jim dává zabrat. Soudní síň je true crime pro ty, kteří tomuto žánru úplně neholdují. Nestojí totiž na příbězích sériových vrahů, ale na řádově banálnějších (a humornějších) zločinech a přestupcích. Obsahem pořadu jsou totiž rakousko-uherské a prvorepublikové novinové soudničky, nezřídka od známých autorů jako byli Karel Poláček, Rudolf Těsnohlídek nebo Ignát Herrmann.
Faktory, které mě na projektu drží, zahrnují pečlivé rešerše nad digitalizovanými i tištěnými periodiky a snahu vracet do oběhu staré novinové texty prostřednictvím současného vyprávění. Název vznikl dvakrát. Pořad se nejprve jmenoval Soudničky, protože to je jeho hlavní náplň. Takto pojmenovaný podcast u nás už ale existoval, a tak došlo po první epizodě k přejmenování na Soudní síň. To je totiž dějiště všech případů, zároveň se tak jmenovala novinová rubrika, ve které soudničky vycházely a Soudní síň byl i název týdeníku, který před sto lety vycházel a ze kterého při přípravě pořadu čerpám.
Podstatnou částí života jsem tak byl roztěkaný člověk, a proto mi dlouhodobá pravidelnost vydávání připadá jako důkaz, že práce dává smysl a má dopad na životy dalších lidí. Časově nejnáročnější je ta úplně první fáze, tedy rešerše. Procházení zdigitalizovaných i tištěných zdrojů bývá prakticky celodenní práce. Následuje tvorba scénáře, načtení a střih. Tato část je klíčová pro spojení jednotlivých soudniček do souvislého příběhu epizody.
Rovněž zmiňuji, že jsem si vybudoval nahrávací kout, který preferuji i z hlediska zvuku, a že technologie, bez které si nahrávání nedokážu představit, je často klíčovým nástrojem pro korekce a vylepšování audiozáznamů. Když se ke mně dostane ohlas a vidím, že to opravdu někdo poslouchá, potěší mě to a posílí motivaci. Důležitá je i motivace z čtenářských ohlasů, stejně jako samotná radost z nacházení zajímavých textů a spojování jejich kontextu.
Jakou roli hraje podcast ve vašich financích? I pokud bychom se nebavili o čase, ale pouze o těch financích, jsem s podcastem v lehkém mínusu. Navzdory vžité představě pro mě Soudní síň není zlatý důl. Zaprvé co do posluchačské základny patřím spíše mezi malé píva a zadruhé se vyhýbám publikováním části epizod zdarma a zpoplatněné. Všechny díly dávám tedy k dispozici v plné délce. QR kód na webu umožňuje posluchačům podpořit pořad.
Jsem si vědom toho, že pořadu by pomohla větší prezence na sociálních sítích, ale přiznávám se, že to mi moc nejde a nebaví mě to. Poslouchám různorodé pořady, a to i mimo žánr true crime, které mi přinášejí inspiraci a zábavu. Mezi mé oblíbené patří Casefile True Crime, Eben Stroud a další, které mi pomáhají lépe pochopit rámce a atmosféru podobných vyprávění. Karel Poláček by byl skvělý host. Nebo autor se zkratkou D., na jehož texty narážím v Tribuně nebo Soudní síni.