Je dopoledne a ve svatojakubské katedrále v Santiagu de Compostela se vše připravuje na polední mši pro poutníky. Postupně jich přibývá, a jak procházejí katedrálou, je slyšet jen jakási nesrozumitelná změť jazyků. Portugalština, italština, japonština, angličtina, francouzština, samozřejmě španělština, ale i mnoho dalších. Poutníci ze všech koutů světa. Kolik jazyků, tolik cest. I když cíl je jeden, cesta k hrobu sv. Jakuba jediná není.
Historie a hlavní trasy Svatojakubské cesty
Za tu hlavní, která také až do roku 2015 byla jako jediná zapsána na seznamu Světového dědictví UNESCO, se považuje Francouzská cesta, Camino Francés. Začíná na území Francie čtyřmi větvemi, které vstupují na španělské území buď v Aragonii průsmykem Somport, nebo v Navaře mezi francouzskou obcí Saint-Jean-Pied-de-Port a jejím španělským protějškem Roncesvalles. V navarrské obci Puente la Reina se aragonská i navarrská větev spojují a odtud pokračuje již jediná Francouzská cesta. Kromě náboženského charakteru byl jejím hlavním přínosem aspekt ekonomický. Po ní přicházeli do severního Španělska osvobozeného od muslimů noví osadníci, a to především z Francie. Ačkoliv ne všichni Frankové, jak se obecně novým přistěhovalcům říkalo, byli to oni, kdo zakládali podél cesty osady, zájezdní hostince, manufaktury a řemeslné dílny. Odtud název cesta Franků neboli Francouzská cesta. Když se sláva této cesty rozšířila po tehdejším křesťanském světě, začali k hrobu sv. Jakuba přicházet poutníci ze všech světových stran. A tak postupně vznikla cesta portugalská Camino Portugués, cesta pro anglické poutníky, kteří se vyloďovali v La Coruñi, Camino Inglés, nebo i cesty podél severního atlantského pobřeží jako Camino del Norte či nejstarší známá poutní trasa Camino Primitivo z Ovieda.
Dnes je cest nespočet, ale jedno mají společné. Vedou k hrobu sv. Jakuba v Santiagu de Compostela. Podle pověsti to byl poustevník Pelayo, který v roce 813 běžel sdělit biskupovi Teodomirovi, že viděl podivnou hvězdnou záři nad lesem v blízkosti městečka Iria Flavia, dnešního Padrónu. A na Campus Stellae neboli Hvězdném poli, kam sv. Jakuba odnesli andělé, byl pak objeven náhrobek s jeho údajnými ostatky. V místě nálezu nechal asturský král Alfonso II. vystavět první kostel a benediktinský klášter. Rázem se toto místo stalo magnetem pro poutníky z celé Evropy. Alfonso II. potřeboval sjednocující element v boji proti Maurům a neváhal přeměnit apoštola v symbol boje proti islámu.
Legenda a významní svědkové historických poutí
Jakub Starší byl jedním z 12 apoštolů a jeho bratrem byl Jan Evangelista. Bratři hromu, jak je nazýval Ježíš, kázali v různých částech světa. Podle tradice to byl právě Jakub Starší, který těsně před svojí smrtí kázal na území dnešního Španělska. Byl to také on, komu se zjevila v Zaragoze Panna Marie na sloupu neboli Virgen María del Pilar, uctívaná jako patronka celého hispánského světa. Sv. Jakub zemřel mučednickou smrtí, byl sťat někdy kolem roku 41 v Jeruzalémě, a jeho ostatky pak byly v roce 550 tajně převezeny do kláštera v Raithu (dnešní El Tor) na Sinaji. V Santiagu de Compostela, hned u katedrály, bylo nedávno otevřeno velmi krásné Muzeum poutnictví a Santiaga (Museo de las Peregrinaciones y de Santiago).
Kromě mnoha jiných zajímavostí je zde vyobrazena legenda, která přenesení ostatků vysvětluje zcela jinak. Podle ní se tělesná schránka sv. Jakuba dostala do Galicie poté, co jeho dva žáci tělo apoštola naložili na malou loďku a jakýmsi zázrakem dopluli až k břehům galicijským. To se odehrálo někdy kolem roku 44. Aby však mohli tělo sv. Jakuba náležitě pochovat, museli překonat řadu nástrah, které jim připravila pohanská královna Lupa. Chceme-li pochopit, jaký význam sehrálo objevení hrobu sv. Jakuba, musíme si uvědomit, jakým nebezpečím tehdejší Hispánie čelila. Na jedné straně příchod muslimů, který pro mnohé představoval blížící se konec světa a Poslední soud. Na druhé straně Frankové, kteří se již léta snažili zmocnit Hispánie, a v neposlední řadě Řím, kterému se nelíbila samostatnost nového Asturského království, odkud vyšel popud k rekonquistě.
Historie a rozkvět Svatojakubské cesty vždy závisely na momentálním politickém dění. Proto trvalo až do 11. století, než se nastartoval její skutečný rozvoj. Rozhodující byly dva faktory: ekonomický vzestup, který požívala celá Evropa, a hlavně zklidnění situace ve Španělsku, neboť roku 1039 byl poražen córdubský chalífát a rozpadl se na malá, méně silná království taifas. V Navaře král Sancho III. v první polovině 11. století zaručil významná práva všem poutníkům a v oblasti leonsko-kastilské se král Alfonso VI. v druhé polovině téhož století zasloužil o vytyčení trasy, na které byla každých 30 km založena osada. Kromě toho šel ekonomický rozkvět ruku v ruce s působením mnichů z Cluny, kteří používali cestu jako nástroj k obnovení církevní nezávislosti a zavedení gregoriánských reforem. Králové i církev, obě tehdejší hlavní vládnoucí síly, měli společný zájem - využít původní římské cesty, opravit je, postavit mosty a stanovit práva pro ty, kdož se chtěli kolem cest usadit a obchodovat. Neváhali v případě potřeby cestu posunout a přizpůsobit, aby byla blíže k hlavním osadám nebo jimi procházela. V první polovině 12. století už měla Svatojakubská cesta tu podobu, kterou známe dnes, včetně stanovení hlavních pěších etap. Ty jsou popsány v knize Liber peregrinationis, tvořící součást Kalixtinského kodexu. Byla vydána někdy kolem roku 1160 a sepsal ji francouzský mnich Aymeric Picaud.
Poutní svět dneška a moderní fenomény
Putování k hrobu sv. Jakuba bylo ve středověku jedním z mála důvodů, aby se člověk vydal na cesty. Podniknout pouť znamenalo odpoutat se od pozemských statků, napodobit Krista tím, že se člověk vydal na cestu v pokoře. Středověcí poutníci nastupovali svou dlouhou cestu jako pokání, aby si zaopatřili duševní blaho nebo splnili slib daný například po překonání nemoci. Nebo aby si odpykali trest, popřípadě i za někoho jiného, třeba rodiče za syna, který spáchal těžký zločin a byl uvržen do žaláře. Existovali dokonce placení poutníci, kteří za úplatu vykonali pouť místo někoho. Do Santiaga přicházelo v 13. století prý až 200 000 poutníků ročně. To je neuvěřitelné číslo, zvláště při porovnání se současnými statistikami. Již od roku 1123 platilo, že okrást poutníka mohlo znamenat vyobcování z církve. Taková ochrana byla nutná, protože na cestě číhala řada nebezpečí. Kromě lapků to byly válečné konflikty, jazyková bariéra, falešní poutníci, kteří okrádali, nemoci, kořistní hospodští či divá zvěř. Poutníci si nebyli jistí, že se z cesty vrátí, a tak než se vypravili, většinou sepsali závěť. Přípravě a vybavení věnovali velkou pozornost. Nesli s sebou nejen plášť, hůl, která jim sloužila k chůzi i k obraně, tykev na vodu či víno, brašnu a klobouk, ale hlavně peníze, doporučující dopisy a také zboží, které na cestě postupně rozprodávali, protože si museli platit jídlo a nocleh. Chodili častěji ve skupinkách, aby se lépe ubránili a vzájemně si mohli pomáhat. Od 11. století vznikaly při klášterech nemocnice, které poskytovaly nocleh a často také zajišťovaly pohřeb. Jídlo se podávalo jen ve velkých městech jako například v Burgosu, kde se podle historických pramenů vydávalo až 200 porcí jídla za den. Poutník se těšil různým právům. Musel být například pohřben v tom nejlepším oděvu, který s sebou měl. Pokud umřel v hostinci a ještě nezaplatil, jeho majetek měl připadnout ostatním poutníkům, kteří se s ním na cestu vydali. Jedině pokud nikoho neměl, mohl si hostinský jeho majetek přivlastnit. Ochranu poutníků zajišťovaly různé rytířské řády, zejména templáři a řád sv. Jednou za čas, když svátek Jakuba 25. července připadne na neděli, otevře se zadní brána katedrály sv. Jakuba v Santiagu de Compostela, aby všem, kdož prosí, bylo odpuštěno. Tuto úplnou milost zavedl poprvé roku 1122 papež Kalixtus II., který sám k hrobu sv. Jakuba putoval. Už o dva roky dříve povýšil biskupství v Santiagu de Compostela na arcibiskupství a prvního arcibiskupa Diega Gelmíreze jmenoval papežským legátem. Od toho byl již jen krůček ke stavbě katedrály. Rok, v němž připadne 25. červenec na neděli, se slaví v Santiagu jako Svatý. Tradici zahájenou roku 1122 potvrdil v roce 1179 papež Alexandr III. bulou Regis aeterni navěky. Po letech rozkvětu dolehla na Svatojakubskou cestu staletí úpadku a zapomnění. Evropa i Španělsko řešily jiné problémy jako papežské schizma, dokončení rekonquisty, hladomory a morové rány. Negativní vliv měla také reformace a náboženské války. Dokonce i ostatky sv. Jakuba musely být ukryty na neznámém místě, aby se jich zmocnili angličtí piráti vedení Francisem Drakem. Nalezeny byly až při rekonstrukci katedrály v roce 1879.
Známá poutní místa Evropy
Barcelona je nesmírně štědrá ke svým návštěvníkům. Nabízí tolik k vidění, tolik k ochutnání a prožití, že ani pokud byste si upřeli odpolední siesty, stále byste měli co dělat i při delší návštěvě. Barcelona prostě neomrzí. Avšak pokud byste při její návštěvě dostali pocit, že nezbytně potřebujete najít „cestu z města“, vymanit se ze sevření ulic, najít si útočiště stranou v krásné přírodě, máme pro vás skvělý tip.
Léta páně 880. Skupina katalánských pasáčků ovcí spatřila nad horou Montserrat z nebe záři a uslyšela líbezný zpěv. Ten zněl tak božsky, že jeho původ přisoudili andělům. Určitě se muselo jednat o znamení boží. O měsíc později, když se osvícení pasáčci vrátili na místo božského činu i s rodiči, dostalo se jim stejného zážitku. Našli zde jeskyni a v ní vyobrazení Panny Marie. To byl však jen začátek celého příběhu. Věhlas poutního místa se o několik století později jal využít řád Benediktinů. Pověst praví, že neznámým umělcem vytesanou sochu Panny Marie chtěli vzít s sebou do svého působiště v nedaleké Barceloně. Ale ta při přenosu těžkla a těžkla, jako by se stěhovat vůbec nechtěla. Inu, když nemůže socha k Benediktinům, musí Benediktini k soše. Tak kolem ní na hoře Montserrat vystavěli svůj klášter. Ať už v zázraky věříte nebo ne, určitě můžete navštívit sochu Černé Madony, Panny Montserratské, která možná černá byla od nepaměti kvůli svému původu a možná zčernala kouřem svící zapálených poutníky. Nezapomenutelným zážitkem je také vystoupení chlapeckého pěveckého sboru Escolania de Montserrat, jehož tradice sahá až do 13. století. Je považován za jeden z nejstarších na světě.
Východ či západ slunce si na Montserrat můžete užít nezávisle na víře. Zubatá hora, jak se Montserrat volně překládá, je sama o sobě úžasným úkazem, který učaruje všem milovníkům přírody, včetně horolezců a trekařů. Z jejího vrcholku ve výšce 1236 metrů nad mořem pak budete mít výhled na všechny krásy Katalánska. Samotný klášter je pak něčím výjimečným pro fanoušky historie. Gotika a renesance se zde snoubí v majestátu kláštera, baziliky a vůbec celého opatství. Procházka samotným místem je zadostiučiněním i těm největším turistům a ani vy nebudete litovat, že jste cestu z Barcelony vážili. Pokud budete chtít historie více, rozhodně nezapomeňte navštívit zdejší muzeum. Skrývá exponáty světového měřítka. Jak už jsme řekli, hora a její klášter jsou jen necelých padesát kilometrů od Barcelony, což je vzdálenost v dnešní době překonatelná do hodinky. Nejpříjemnější je cesta vlakem, z místní stanice se můžete ke klášteru dostat buď po svých, nebo zubačkou či lanovkou. Záleží jen na vás. A to je na místě úžasné. Věřte, nevěřte, Montserrat byl, je a bude místem, kam budou návštěvníci i nadále putovat dnem a nocí. Možná pro svůj posvátný původ, možná proto, že je jednoduše jedinečný.
- La Verna a La Verna + Cesta Františka v Assisi
- Jasná Hora u Čenstochové a klášter paulínů
- Fatima a hlavní bazilika Panny Marie Růžencové
- Lurdy a jejich bazilika Neposkvrněného početí
- Loreto a Svatá chýše Santa Casa
Na prastaré svatojakubské cestě do severošpanělského města Santiago de Compostela proudí opět davy lidí. Španělské Santiago de Compostela se spolu s Římem a Jeruzalémem řadí k nejvýznamnějším poutním místům křesťanské Evropy. Poutní tradice ke hrobu sv. Jakuba - španělsky San Diego - počíná v 9. století a v 90. letech 20. století prožívá velkou obrodu.
Do poutnické kanceláře ve městě Roncesvalles, které se nachází vysoko v Pyrenejích, vrazí mladý Ital. Venku už se stmívá. Mladíkovi kape pot z čela. Svou kamarádku musel zanechat v divočině. „Udělalo se jí nevolno.“ Jeden z pracovníků kanceláře zavolá španělské záchranáře. Na takové případy jsou tu zvyklí. Hned první etapa pouti z francouzského Sain-Jean-Pied-de-Port přes hornaté španělsko-francouzské pohraničí je pro mnohé netrénované poutníky prudce náročná. Cesta totiž vede 26 kilometrů do kopce. Až do podzimu tak na náměstí v Roncesvalles přicházejí stovky poutníků. Refugio s 90 ocelovými patrovými postelemi bývá vždy plné a poutníci tak často spí venku.
Poutní průkaz je razítkován mniši a jeptiškami. Mnozí lidé putují bosi, jiní jedou na kolech nebo na koni. Jejich cílem je okolí Kapu Finistere, tedy Konec světa. Hned vedle se do výšky tyčí svaté Santiago, v jehož katedrále spočívá v pozlacené truhle kostra svatého Jakuba. V létě vypotí poutníci 3 až 5 litrů potu denně. Mnohým při putování praskají puchýře až do krve. Mnozí proto raději spí pod širým nebem a ráno se umyjí u studny.
A co novodobé poutníky motivuje? Minulý rok se na tuto pouť vydalo 504 Asiatů. Zvlášť hodně poutníků pochází z Německa. Oproti minulému roku se jejich počet téměř zdvojnásobil. Poutní turistika má podle průzkumů velký potenciál. Jednou se muže psáno: „Poutník se stávázkou“ - a tímto trendem se inspiruje i televize a marketplace knih a průvodců.
Ti nejpoctivější poutníci se vydávají pěšky - třeba pouť do Santiaga de Compostela, kde se nachází hrob svatého Jakuba, patří k ikonickým evropským dálkovým trasám. Pouť však lze podniknout třeba i na kole, nebo se v těchto místech můžete zastavit i při dovolené autem.