Stanislav Přibyl se narodil 16. listopadu 1971 v Praze. S rodiči a prarodiči z matčiny strany bydlel v dětství a mládí ve vilové zástavbě v Praze - Strašnicích. Otec, který zemřel v roce 2004, byl hudebníkem z povolání. Matka, vyučená prodavačka, prodávala v cukrárně a v lahůdkách, pracovala rovněž ve školní jídelně. „Když jsme byli malí, tak s námi dětmi byla maminka doma. I babička byla v domácnosti. Takže já jsem zažil harmonické a šťastné dětství.“
Otec Stanislava Přibyla stavěl několik let svépomocí družstevní byt, který byl asi dva kilometry od domu prarodičů. Děti v té době viděly otce stále odcházet z práce a do práce. „Pamatuji si, že pro jedno děvčátko jezdil autem takový známý pán z televize a vždy si ji po obědě odvezl domů. Ten dědeček byl herec František Filipovský a ta dívka byla jeho vnučka, moderátorka a redaktorka Pavlína Wolfová.“
V šesti letech se rodina odstěhovala do nového bytu. A tady bych řekl, jestli já jsem neměl pana Zdeňka Svěráka v kapse, protože můj tatínek, který nebyl v KSČ, skončil nakonec se svým hraním ve strašnickém krematoriu. „Takže já, když vidím Kolju, vidím i to, co jsem zažíval jako dítě.“
Ve Strašnicích bydlelo hodně diplomatů, takže Stanislav chodil do školy s Maďarkou, Arabkou, a domů chodil kolem vily Karla Gotta. Do první třídy chodil Stanislav Přibyl se svými spolužáky do menších dřevěných pavilonů v Malešicích, vedle rozlehlé školy pro tisíc dětí. „Topilo se tam v kamnech, chodili jsme pro dřevo, a pamatuji se, že jsem už v pololetí uměl číst a dostal jsem knížku o Pinocchiovi.“
V druhé třídě přešli na velkou školu, což byl pro něj šok. Na základku chodil s Mílou Stinglem, synem slavného cestovatele, a s Honzou Mertlem, vnukem spisovatele Františka Kožíka. Otec chtěl mít z Stanislava rovněž muzikanta. Dědeček byl za první republiky četníkem. Po nástupu Adolfa Hitlera k moci odešel od četnictva. Hrál nejdříve po hospodách na harmoniku, naučil se sám hrát na violu a dostal se do Symfonického orchestru hlavního města Prahy FOK. S dirigentem Václavem Smetáčkem sjezdil Stanislav Přibyl svět.
V dětství se Stanislav učil hrát na klavír a poté ho zaujaly varhany. „Když se podíváte na oscarový film Kolja, tak v něm uvidíte, jak to řemeslo varhaníka v krematoriu vypadalo. To byl člověk, který zahrál cokoliv na ty varhany, vše, co si lidi přáli.“ Tatínek občas hrál s kolegy do kostela na mši. Stanislav Přibyl má rád, že varhaník může hudbu vytvářet sám a improvizovat. Dodnes lituje, že si na studium hudby neudělal víc času.
„První mše, na které jsem 1. listopadu 1985 hrál, to byla z mého pohledu ostuda. Říkal jsem si tehdy, že už nikdy víc. Ale lidi ke mně přišli a gratulovali mi. Dostal jsem tehdy dokonce od jedné starší paní pomeranč.“
V rámci studia Stanislav Přibyl studoval Střední průmyslovou školu zeměměřickou. Po maturitě vstoupil roku 1990 do Kongregace Nejsvětějšího Vykupitele - redemptoristů. Do noviciátu v Lubaszowé v Polsku odešel v letech 1990-1991. Během roku působil ve formaci zaměřené na službu a blízkost lidem. V roce 1995 složil věčné sliby.
V letech 1991-1996 studoval na Katolické teologické fakultě Univerzity Karlovy a zároveň pokračoval v formaci v Arcibiskupském semináři v Praze. Kněžské svěcení přijal 22. června 1996 z rukou kardinála Miloslava Vlka. Od 1. srpna 1999 do 31. prosince 2008 byl farářem na Svaté Hoře v Příbrami; od roku 2002 do 12. ledna 2011 byl provinciálem pražské provincie redemptoristů.
V témže roce 2004 se stal prezidentem Arcidiecézní charity Praha a tuto funkci zastával do 31. prosince 2008. V roce 2009 jej litoměřický biskup Jan Baxant jmenoval generálním vikářem litoměřické diecéze. V roce 2016 byl zvolen generálním sekretářem České biskupské konference, kde působil do července 2024. V roce 2023 jej papež František jmenoval 21. litoměřickým biskupem a biskupské svěcení proběhlo 2. března 2024.
Stanislav Přibyl si zvolil biskupské heslo Pax vobis - Pokoj vám a v současné době působí jako arcibiskup v Praze a primus české církevní provincie. Po nástupu do funkce pražského arcibiskupa byl uveden do úřadu dne 25. dubna 2026 a stal se správcem litoměřické diecéze až do jmenování nového litoměřického biskupa. Dnes je také místopředsedou České biskupské konference a vede některé komise, včetně Komise pro prevenci a ochranu před zneužíváním.
Jako biskup vyzdvihuje kontakt s veřejností, otevřenost a spolupráci napříč společností. Kromě pastorační činnosti klade důraz na charitní službu a propojování názorových skupin odlišného životního stylu. Zdůrazňuje potřebu ozdravování vztahů a iniciativy pro rok smíření v litoměřické diecézi, zvláště k připomínce odsunu Němců. Ve svém působení prosazuje živou liturgii spojenou s hudební kulturou a aktivní zapojení laiků do života církve.
Podobu jeho misijního a pastoračního stylu doplňuje důraz na mezinárodní spolupráci, dialog a otevřenou komunikaci církve s veřejností. Důležité pro něj je propojovat teologii s praxí a podporovat mládež v řeholním i laikátu. V osobním životě preferuje hudbu, dobrou kuchyni a cestování; rád chodí na poutě a věří, že humor a společnost lidí jsou nezbytné pro plnohodnotný život.