Problémy Stanislava Stránského se s nástupem komunistů jen stupňovaly. V komunistickém Československu byly desetitisíce politických vězňů. Jejich obvinění často stála na zfalšovaných důkazech i vynucených přiznáních k vymyšleným zločinům a zákon na ochranu lidově demokratické republiky umožnil jejich odsouzení k pobytu v hrůzných komunistických lágrech anebo k práci v uranových dolech. Stanislav Stránský prošel obojím.
Rodák z Devínské Nové Vsi (dnes městská část Bratislavy) se narodil 28. března 1922. Po válce působil v armádě, odkud byl ale odejit, protože veřejně vystoupil proti její nařízené politizaci. Později pracoval jako řidič ve skupině zajišťující dětské očkování, nejdřív pro ministerstvo zdravotnictví a pak i se zahraničními lékaři u Mezinárodního červeného kříže. Tuto skupinu v roce 1948 ukončil tehdejší tajemník brněnské komunistické strany Otto Schlink. „Asi za týden si nás pozval a zahraničním lékařům dal 14 dní na odchod z republiky, protože prohlásil, že očkujeme proti komunismu. Prostě normální blbec,“ nechal se Stránský slyšet v rozhovoru pro Security Outlines v roce 2011.
V březnu 1948 na něj vydali zatykač. Jenže ho kvůli práci v roce 1950 poslali do Československa, a když se rozhodl navštívit rodiče v Mariánských lázních, zatkli ho, obvinili ze špionáže a vlastizrady a poslali na Pankrác, kde měl počkat na verdikt soudu. „Tenkrát mě bachař Kocourek přivítal tím, že mi dal hned pěstí do obličeje, a řekl, že takhle vítá každého lumpa,“ vzpomínal Stránský. Další zastávkou bylo totiž obávané Jáchymovské peklo. Stránský skončil v jednom z největších a nejtvrdších pracovních táborů, v Rovnosti. Prožil tam strašlivé pracovní podmínky, úplavici a nepředstavitelný hlad, protože vězni dostávali jídlo jen podle toho, nakolik se jim povedlo v místních dolech splnit téměř nedosažitelné kvóty. „Materiál byl hrozně těžký a všechno jsme dělali ručně,“ vyprávěl později o poměrech v táboře.
„Když jsme ve dvou udělali čtyři vozíky, mysleli jsme si, že jsme frajeři, ale přitom jsme splnili třeba jen dvacet procent (...). Po Jáchymově prošel ještě několika lágry, než se poměry v zemi trochu změnily a prezident Novotný vyhlásil amnestii, která se týkala i Stránského. Normálně žít ale stejně nemohl. Na deset let mu odebrali občanská práva a svobody. Jeho práci určila StB zcela náhodně podle počátečního písmene jeho příjmení.
Nápad sdružit bývalé politické vězně dostal s přáteli v roce 1968. Tehdy založili Klub 231 a do novin dali malou zprávu o jediném řádku, že pražští MUKLové se sejdou v neděli na Žofíně. K-231 existoval jen chviličku, „osvoboditelé“ jej brzy zlikvidovali. Myšlenka ale zůstala živá a po revoluci vznikla Konfederace politických vězňů. Stránský v ní působil jako šéf pražské pobočky, zůstal v ní ovšem jen tři roky, protože postupně pojal podezření, že v ní působí bývalí agenti StB a komunisti. KPV ho zažalovala za pošpinění dobrého jména. Soud mu za to udělil pokutu 100 tisíc korun, kterou musel Pernickému splatit. V roce 2008 nicméně našel důkazy, že organizaci několik bývalých spolupracovníků StB dokonce pomáhalo ustavit.
Tehdy už ale Stránský předsedal Sdružení bývalých politických vězňů, které založil ke stejnému účelu, jako KPV, jeho členové ale museli mít negativní lustrační osvědčení. Stanislav Stránský se v roce 2012 jen těsně nedožil devadesátin. Zatímco sám pomáhal narovnat společenské postavení bývalých politických vězňů ve společnosti, snažil se zpřístupnit archivy, zasadil se o založení Ústavu pro studium totalitních režimů, přijetí zákona o třetím odboji i zrušení zbytkových trestů politických vězňů. Jen omezení činnosti komunistických stran a odstranění spolupracovníků StB z důležitých funkcí se nikdy nedočkal a až do konce života cítil velkou a jistě pochopitelnou hořkost, s níž se nijak netajil. „Já mám k těm soudruhům takovou lásku, že bych je zakázal za hodinu. Ale opravdu zakázal,“ nechal se slyšet. „Tak, jak to udělali v Německu s nacisty, kde tehdejší kancléř Konrad Adenauer vystoupil a řekl, že už nikdy žádná nacistická strana nebude.
V skromném čase po sametové revoluci pokračoval Stránský v zápase za uznání a spravedlnost. Zmíněný vliv na veřejné mínění, archivy a paměť národa se stal jeho hlavním posláním. Připravil a přednášel pro školy a veřejnost, často s motivací, že paměť je živá a musí být sdílena. Letos se stal jedním ze čtyř laureátů Cen Paměti národa. Byl jsem u toho, když Člověk v tísni zakládal Příběhy bezpráví. Byl jsem tehdy předsedou Rady Fondu České kinematografie, a když na to tehdejší ministryně školství Petra Buzková nedala ani korunu, podpořili jsme to my. Celý život se snažím o to, aby lidé nezapomínali.
Ve veřejném diskurzu Stránský často připomínal, že pravda je nejjednodušší a že morální odvaha a odolnost jsou klíčové pro přežití i po složitých časech. „Ze všeho nejjednodušší je pravda,“ prozradil v závěru rozhovoru na Dvojce. V kriminále se setkal s řadou lidí, kteří mu pomohli pochopit svět a lidské charaktery, a právě to ho motivovalo k psaní a práci pro kulturu. „Měl jsem to štěstí, že jsem byl zavřen v době, kdy byla zavřena duchovní elita národa. Já jsem se od nich učil.“
Stanislav Stránský byl nejen politický vězeň, ale i literát, skaut, Sokol a veřejný činitel, který pomáhal formovat společenský význam paměti a odolnosti. „Můj táta byl navíc právním zástupcem Masarykovy přítelkyně Marcie Davenport. Komunisté se různě vymlouvali, že v Masarykově rodině deprese byly, že tam byl tenhle sklon, ale on nemohl skočit z místa, kde nebyla rampa.“
