Starý zákon (hebrejská část Bible z 10. století až do 2. století př. n. l.) je rozdělen do tří skupin: 21 knih historických, 7 knih naučných a závěrečné knihy literárně‑poetické a moudnostní. První skupina začíná pěti knihami Mojžíšovými neboli Pentateuchem: Genesis, Exodus, Leviticus, Numeri a Deuteronomium. Následují Jozue, Soudců, Rút a čtyři knihy Královské, které hebrejsky tvoří dvě knihy Samuelovy (1, 2 S) a dvě Královské (1, 2 Kr). Poté přicházejí Paralipomenon (1, 2 Pa) a Ezdrášovy (Ezd) - druhá kniha Ezdrášova je Nehemiášova. Nakonec jsou řazeny Tobit, Judit, Ester a dvě knihy Makabejské. Do druhé skupiny patří 7 knih naučných: Job, Žalmy, Přísloví, Kazatel, Píseň Šalomounova (Píseň písní či Velepíseň), Moudnost a Ecclesiasticus neboli Sirachova kniha. České prostředí má bohatou bibliografickou tradici, například Norimberskou biblii a Strahovskou knihovnu v Praze; tyto prameny ukazují na historické záznamy o vydání a přenose starozákonních textů. Nejstarší řecký překlad Starého zákona se nazývá Septuaginta (LXX); Órigenova Hexapla představuje srovnávací hebrejsko‑řeckou edici z 3. století ve šesti sloupcích. První překlad do latiny pochází z téže doby.
Historické členění a klíčové souvislosti
Historická část Starého zákona je rozdělena do tří skupin se specifickým slovesným rámcem: 21 knih historických, 7 knih naučných a závěrečné knihy s literárně‑poetickým a moudnostním obsazením. První svit zahrnuje Pentateuch a navazuje kronikářská a historie královská, která spolu s knihami Paralipomenon doplňují rámec židovské historie a náboženského života. Septuaginta a Hexapla poskytují cenné nástroje pro srovnávací studium textů Starého zákona a jejich řecké translace, což umožňuje sledovat vývoj teologických a liturgických představ v raných obdobích křesťanství a judaismu.
Jazykové a tiskové etapy
První tisková vydání starozákonních textů nastala v 15. století a existovaly různé jazykové mutace: latina, němčina, francouzština a holandština. Tisky v latině a němčině ovlivnily vznik dalších překladů a interpretací, zatímco český překlad a vydání přišly až po druhé světové válce. Starozákonní texty bývaly uváděny s doprovodnými ilustracemi a poznámkami o původu, zpracovanými v různých historických obdobích. Zvláštní pozornost věnujeme i dokumentům z Národní knihovny ČR a dalším významným fondům.
České translace a jejich literární kontext
Česká verze Starého zákona známá jako Norimberská má svůj základ v 16. století a je spojena s moravským prostředím a pražskými jazykovými pracemi. Překlady a přetisky měly významný dopad na formování českého biblického jazyka a na rozvoj liturgie v českých zemích. Najdeme zde historické odkazy na Strahovskou knihovnu a Prahu jako kulturní centrum renesančního i barokního biblistického zájmu. Do roku 1947-1951 vyšel česky samostatně kompletní Starý zákon, dříve byl uveden Starý zákon respektive Pentateuch (Nürnberg 1541).
Nový překlad z hebrejštiny měl připravit Jan Vartovský z Varty (zemřel 1559), avšak zůstal v rukopise a dnes je nezvěstný. Bibliografické prameny a literatura, které se věnují historickému vývoji tisku Starého zákona, zahrnují díla Darlow a Moule, Vogel, Verner, Kyas, Kyas a Kyas, a dále Voit. Zdroje pomáhají sledovat vznikající varianty a filologické přístupy k Starému zákonu v různých národech a jazycích.
Historie tisku Starého zákona a jeho vliv
Historie tisku Starého zákona odráží technické možnosti i kulturní preference, přičemž frekvence vydání byla nižší než u Nového zákona. Rané překlady a ilustrace dohromady tvoří bohatý obraz o šíření, úpravách a interpretaci Starého zákona v evropských kulturách, včetně českého prostředí. Z chrámových a strahovských souvislostí vychází určitá kontinuita mezi liturgickou praxí a literárně‑bodovými variantami textů.
Dokumentární hypotéza a prameny
Dokumentární hypotéza, formulovaná Juliusem Wellhausenem v roce 1878, rozkládá Tóru na čtyři prameny: Jahvista (J), Elohist (E), Deuteronomium (D) a kněžský pramen (P). Tyto tradice vznikaly v rozmezí šesti staletí a byly spojeny po exilu, pravděpodobně za Ezdrasáme kolem roku 457 př. n. l. Jde o to, že nejstarší vrstvy Tóry (J a E) se vyznačují odlišnými názvy Boha a rozdílními geografickými a jazykovými rysy. Jahvista používá jméno Jahve; Elohist a kněžský pramen (P) zahrnují další aspekty božského uctívání, včetně důrazu na Árona a na chrámové právo. Pramen P zvláště zdůrazňuje čistotu a rituály chrámu a uvádí Boha jménem Elohim stejně jako E.
Geografie a postavy v pramenech
Genesis obsahuje pasáže, které odhalují odlišné pohyby postav: Abraham a Sára putují z Ur do Kanaánu a Negevu; Noemovy příběhy ukazují různé verze archy a potopy podle J a P. V E jsou události umístěny na severu Izraele a kladou důraz na patriarchy kmenů, zatímco J klade důraz na Jeruzalém a Judsko. Evidence ukazuje, že Jahvista a Elohist měli odlišné geografické i teologické zaměření, které později vedlo ke spojení do jedné knihy Tóry.
Jazyk a autorství v décadasch vývoje
Historie textů ukazuje, že během 6. století př. n. l. došlo k doplnění a sjednocení textů: v době Jóšijášova reformního období, kdy byl chrám v Jeruzalémě rekonstruován, byl objeven text Zákona a byl doplněn do Tóry. Tato změna poskytla rámec, podle kterého byl Mojžíš původně autor starších částí a později autorství bylo uznáváno různými tradicemi. Moderní biblická věda tak rozpoznává několik vrstev a různých autorů, přičemž důraz na Mojžíšovo autorství se začal vykládat s pochybnostmi již v raném novověku.
Starý zákon je tedy výsledkem dlouhodobé literární a redakční činnosti, která zahrnuje více pramenů, regionů a jazykových vrstev. Díky tomu lze sledovat proměny teologických představ, liturgických vzorců a politických kontextů, které ovlivnily šíření a interpretaci textů napříč epochami a kulturami.
