Starý zákon (hebrejská část Bible z 10./9. až 2. století př. Kr.) se člení na tři skupiny, z nichž první tvoří 21 knih historických. Na počátku stojí pět knih Mojžíšových neboli Pentateuch: Genesis, Exodus, Leviticus, Numeri a Deuteronomium. Pak následují knihy Jozue, Soudců, Rút a čtyři knihy Královské, které se hebrejsky pojímají jako dvě knihy Samuelovy a dvě Královské. Po nich přicházejí dvě knihy Paralipomenon a dvě knihy Ezdrášovy (druhá Nehemiášova). Nakonec jsou řazeny Tobiáš, Judit, Ester a dvě knihy Makabejské. Do druhé skupiny Starého zákona patří 7 knih naučných: Job, Žalmy, Přísloví, Kazatel, Píseň Šalomounova (Píseň Písní či Velepíseň), kniha Moudrosti a Ecclesiasticus neboli Sirachova kniha.
České prostředí má svou bohatou bibliografickou tradici, například Norimberskou biblii nazývanou podle Nürnbergu a s významnou úpravou Leonharda Milichthaler 1540 a Strahovskou knihovnou v Praze. Detail z folia a ilustrací odkazují na historické záznamy o vydání a přenose starozákonních textů. Nejstarší řecký překlad Starého zákona se nazývá Septuaginta (LXX). Órigenova hebrejsko‑řecká Hexapla představuje srovnávací verzi z 3. století ve šesti sloupcích. První překlad do latiny pochází z téže doby.
Oproti frekvenci tisků Nového zákona, který byl úzce spjat s liturgií, se starozákonní edice tiskly výrazně méně často. Nejstarší obsahuje hebrejský žaltář (Bologna 1472). Samostatné kompletní vydání Starého zákona vzniklo před rokem 1500 jen zřídka; první kompletní francouzské vydání v Lyonu (Guillaume Le Roy) bylo kolem 1473-1475 a následovalo dalších pět francouzských a jedno holandské vydání (Delft 1477). Vůbec první německý tisk byl Das Allte Testament deütsch (Augsburg 1523), překlad Martina Luthera a vydání Silvana Otmar.
V českých zemích vyšel kompletní starozákonní text až ve druhé polovině 20. století: česky samostatně v letech 1947-1951. Dříve byl uveden Starý zákon respektive Pentateuch (Nürnberg 1541). Nový překlad z hebrejštiny měl připravit Jan Vartovský z Varty, který však zemřel v roce 1559 a zůstal v rukopise.
Bibliografickými prameny a literaturou, které se věnují historickému vývoji tisku Starého zákona a čtenářským obzoru, jsou klíčové díla Darlow a Moule o tisku Bible v Britském muzeu, Vogel o evropských biblických tiscích 15. a 16. století či Vernerova bibliografie českých překladů Bible, a dále Künze o ilustracích a Kyas o české bible v dějinách národního písemnictví.
Vědecké poznámky a bibliografické poznámky shrnuje Petr Voit ve svém díle Encyklopedie knihy: starší knihtisk a příbuzné obory. Zdroje uvedené v textu pomáhají sledovat postupně vznikající varianty a filologické přístupy k Starému zákonu v různých národech a jazycích.
Historické členění a klíčové souvislosti
Historická část Starého zákona je rozdělena do tří skupin se specifickým slovesným rámcem: 21 knih historických, 7 knih naučných a závěrečné knihy s literárně‑poetickým a moudnostním obsazením. První svit zahrnuje Pentateuch a navazuje kronikářská a historie královská, která spolu s knihami Paralipomenon doplňují rámec židovské historie a náboženského života.
Septuaginta jako řecký překlad a Hexapla Órigenova konstrukce představují cenné nástroje pro srovnávací studium textů Starého zákona a jejich řecké translace. Díky nim lze sledovat i vývoj teologických a liturgických představ v raných obdobích křesťanství a judaismu.
Jazykové a tiskové etapy
První tisková vydání starozákonních textů nastaly v 15. století a zahrnují řadu jazykových mutací: latina, němčina, francouzština a holandština. Tisky v latině a němčině ovlivnily vznik mnoha dalších překladů a interpretací, zatímco český překlad a vydání přišly až po druhé světové válce.
Starozákonní texty se často uvádějí s doprovodnými ilustracemi a poznámkami o původu, které byly zpracovány v různých historických obdobích. Zvláštní pozornost věnujeme i historickým dokumentům z Národní knihovny ČR a dalších významných fondů.
České translace a jejich literární kontext
Česká verze Starého zákona známá jako Norimberská má svůj základ v 16. století a je spojena s moravským prostředím a pražskými jazykovými pracemi. Překlady a přetisky měly významný dopad na formování českého biblického jazyka a na rozvoj liturgie v českých zemích.
- Najdeme zde historické odkazy na Strahovskou knihovnu a Prahu jako kulturní centrum renesančního a barokního biblistického zájmu.
- České vydání Starého zákona nese vliv německých i latinských biblických tradic a jejich názory na text.
Nové překlady a jejich autorská obnova byly často spojeny s jazykovědnými talenty jako Jan Vartovský; jeho ztracený rukopis ale zůstal nedokončený, a proto české znění prošlo dalším vývojem až v 19. a 20. století.
Současná bibliografická literatura zkoumá historické edice, jejich množství a regionální šíření, čímž umožňuje sledovat, jak se Starý zákon dostával do různých jazyčných komunit a kulturních kontextů.
Shrnutí významu starozákonních tisků pro literární dědictví
Historie tisku Starého zákona odráží nejen technické a lingvistické možnosti doby, ale i kulturní preference a teologické postoje tehdejších komunit. Frekvence vydání byla nižší než u Nového zákona, což zrcadlí specifika liturgických potřeb a redakční zaměření textu.
Vynikají zde zejména rané překlady, translace a ikonografické doprovody, které dohromady tvoří bohatý obraz o tom, jak se Starý zákon šířil, upravoval a interpretoval v různých evropských kulturách, včetně českého prostředí.
