Moje první kniha od tohoto autora. Potkala jsem jí náhodou v knihovně, zaujal mě její atypický formát a vedlejší kniha od stejného autora Santiniho jazyk. Film stejného názvu se mi kdysi líbil v televizi, tak jsem si zkusila tuto knihu přečíst. Nejdřív to šlo ztuha - před spaním. Tj. tempo dvě stránky za den. U třetí stránky jsem usnula a druhý den si musela poslední stranu přečíst znovu, abych se dostala do obrazu. Navíc hodně mě neznámých pojmů z architektury katedrály, církevních hodností, umění. Ale ta mystika v textu i vypravěčský sloh, kdy se ve vyprávění střídaly dvě postavy každá svým jazykem, se mi líbily. Takže jsem po 60. stránce změnila systém. Nejdřív jsem si s pomocí internetu důkladně nastudovala historii výstavby svatovítské katedrály, udělala si přehled o její architektuře, "nastudovala" si její interiér i exteriér a dostala do hlavy mapu okolí i plánek samotné katedrály. No a pak už stačilo číst knihu ne v posteli, ale v křesle a když se objevil odkaz na nějaké umělecké dílo, nebo neznámý pojem, zaskočila jsem k internetu a doplnila si vzdělání :-) Jen ten konec byl na mě trochu divoký a těžko pochopitelný. Tuhle knihu mám ráda. Moc se mi líbilo střídání pohledů hlavních postav i to, jak každá kapitola byla i jazykem přizpůsobená dané postavě. Ne, to nebylo pro mě. Jako náctiletý žabec jsem přečetla Sedmikostelí a Hastrmana a byla jsem z toho mixu mystična a napětí nadšená. Teď už jsem někde jinde. Vadilo mi střídání vyprávění z pohledu Ropse a Kláry. Neměla jsem čeho se chytit , jak se do toho ponořit.
Jít linkou Ropse a dohledávat historické a malířské konotace nebo se nechat iritovat vulgárním expresivním slovníkem omezené Kláry ,třetí možnost ,nechat se strhnout kriminální zápletkou kulhala na obě nohy už na začátku. Pravá víra je postavená na poznání té nejzákladnější pravdy, ale tato pravda je zahalena v oblaku tajemství, který lze překonat jen vytrvalostí v opravdovosti. Čím výš o sobě člověk smýšlí, tím vzdálenější je této pravdě. Některé pasáže z knihy se mi četly obzvlášť hrozně. Shrnul bych to asi slovy proroka Izajáše: "Běda mi, jsem ztracen. Jsem člověk nečistých rtů a mezi lidem nečistých rtů bydlím".
Kniha je ale asi vcelku dobrým obrazem skutečnosti, ačkoliv nadprůněné prožitky Robse asi pro mnohé nebudou úplně lehce stravitelné. Cesta ze zatracení vede přes rozbití okovů svévole, Izajáš 58. Nuž, pán Urban rozhodne písať vie, excelentne. Má to skvelú temnú atmosféru, príbeh je rozprávaný z pohľadu dvoch hlavných aktérov. Priznávam, pre mňa ako ignorantského primitíva dosť náročné čítanie s veľkou pochybnosťou, že som tomu vôbec rozumel, ale dal som to, koniec koncov, nie je to rozsiahly text. Obávam sa, že som to nepochopil, alebo len tak hmlisto intuitívne, bez toho, aby som to dokázal vyjadriť slovami. Úprimne taktiež musím priznať, že ma to aj dosť nudilo, hlavne pasáže z pohľadu Romana Ropsa. Čo už, zabite ma!
P.S. Dám 5 * ačkoli přiznávám, že Praha - hlavně tajemná Praha mi učarovala už dávno, takže story kolem naší katedrály nemohu hodnotit hůř. Lord Mord mi byl přecejen o fous bližší ale i tady si cením autorovy fantazie, historických detailů a v neposlední řadě i stylu vyprávění z pohledu dvou hlavních aktérů. I ta dvojí lovestory měla pikantní půvab. Opět dobře vytvořená atmosféra tajemna, záhady a napětí. Ráda jsem si přečetla tento mysticko-detektivní příběh spojený s královnou českých katedrál. Kniha mě pobavila a nenudila, i když jsem si vcelku brzy správně tipla, kdo by za vraždami mohl být. Kniha, která je velmi divná. Kniha, která je pro mě ale velmi důležitá. Dala mi ji kdysi před mnoha lety k Vánocům dívka, platonická láska. Láska nenaplněná, zakončená zlomeným srdcem. Nemyslím, že ji ta dívka kdy četla. Přesto něco vedlo v knihkupectví její ruku. Po přečtení mi došlo, že kniha shodou náhod přesně a do detailu popisuje situace, které jsem právě s dívkou prožíval. A že má dívka je dívkou z té divné knihy. A že já jsem postava z té divné knihy. Vím, tento komentář je velmi divný. Divný, jako ta kniha. Tahle kniha mě zpočátku velice nadchla a aspirovala na čtyři hvězdy, ale postupně klesla až na dvě. Důvodem byla jednak gradující zdlouhavost děje ve druhé polovině, ale hlavně naprosto nelogický závěr. Více než dějová linka, obalená nánosem výtvarně-architektonicky-mysteriózního balastu, mne zaujalo promyšlené střídání výpovědí dvou hlavních postav, přičemž Klářina mluva mne - na rozdíl od jiných uživatelů - nerušila ani neurážela. Urbanův Stín katedrály je uveden podtitulem Božská krimikomedie, odkazujícímu se k proslulému Dantově dílku. A stejně jako u tohoto mnohem slavnějšího jmenovce, je titul více než zavádějící, neboť o komedii se v žádném případě nejedná. Nějaký ten humorný nadhled by se dal vysledovat ještě tak v obhroublé uliční mluvě mladičké vyšetřovatelky Kláry Brochové, jinak ale se tu potýkáme s hutným mysticismem a s brutálními, skoro až rituálními, vraždami, které rozhodně mnoho úsměvů nevzbuzují. A jak už to často bývá, cesta do pekla je dlážděna těmi nejlepšími úmysly. Urban si pro Stín katedrály zvolil formu jakéhosi dialogu dvou postav, jež se od sebe liší jako voda a oheň, přesto hledají jeden u druhého porozumění nebo možná spasení. Od Miloše urbana se mi zatím líbilo vše. Zde se nabízí samozřejmě srovnání se Sedmikostelím, které je sice mnohem víc propracované a jehož závěr mi přijde geniální, ale přesto mne Stín Katedrály nakonec bavil přinejmenším stejně. Jsem zde asi jedna z mála, které vulgární jazyk Kláry nevadil, nepřijde mi, že by měl implikkvat její nízký intelekt nebo dokonce pitomost, i mnoho inteligentních lidi mluví poněkud obhroubleji a podle mne jde o určitě obracení rolí: muž až snad příliš jemná a žena “od rány”, která neustále myslí na sex s ním :-D. O něco slabší než Sedmikostelí, ale typově jde o stejnou prózu. Úžasné čtení o pražské katedrále a její mystice, ať už domnělé nebo skutečné. Z knihy (opět) čiší jakési Urbanovo staromilectví - dostavba katedrály je prováděna ryze středověkou technologií, což byly hodně poučné pasáže, které (opět) poukazují na autorovu perfektní odbornou připravu.
Prostředí v knize je na jedničku - postavy výrazně pokulhávají. Nejhorší je opravdu Klára, jejíž slovník je tak expresívní, až je to naprosto za hranicí čtenářské snesitelnosti. A její chování je nejen neprofesionální, ale především úplně pitomé. Mužské postavy (Roman, Ital, starožitník a malíř) mě zaujaly hlavně svojí odbornostmi a znalostmi, kterými disponovaly, jinak mi pánové k srdci nepřirostli. Stín katedrály si troufám přirovnat k Jménu růže Umberta Ecka nebo Šifře mistra Leonarda Dana Browna. Proč by musel být dobrý detektivní příběh zasazen nutně do cizokrajných kulis či dávnověku? Miloš Urban nás zásobuje obdobnou dávkou poučení z historie církve a architektury. Symbolů a náznaků je v knize také dost. I když si neumím představit policistku takového zrna, jakou je Klára, obdivuji se bohatosti výraziva použitého argotu. Příběh plný mystiky, tajemna, vědomostí a kupodivu i vtipu. Krvavá detektivka, v níž o pátrání po vrahovi jde až na druhém místě. Což se ukázalo jako problém. Naštěstí autor všechny zločiny v závěru objasnil.
Ovšem jednak mi osudy hrdinů připadly neuzavřené, ale především plošně všechny postavy byly bizarní až psychopatické, ponejvíce hlavní hrdina Roman. Taky se autorovi v případě Kláry moc nepodařilo vystihnout ženské uvažování. Takže největším přínosem jsou zajímavosti o Svatovítské katedrále. Stín katedrály není obyčejná detektivka. O vraždu vlastně vůbec nejde. To jen pro upřesnění, co od knihy (ne)očekávat. Jako u všech autorových děl je nejlepší, když ke knize přistupujete s čistou hlavou a neočekáváte vůbec nic. Pak si ji můžete užít. Složité výklady architektury a umění, kterými nás zahlcuje Rops, střídá Klářina obecná čeština s vulgárními výrazy a odfláklou interpunkcí. To mi nedělalo žádný problém. Když jsem knihu četla poprvé, plochá rovina vztahu dvou protagonistů mě bavila, ale knihu jsem zavřela a moc si z ní nevzala, protože jsem vlastně moc nepochopila proč to všechno. Urban ale má dílo velmi dobře promyšlené, navazuje na Dantovu Božskou komedii a Fulcanelliho Tajemství katedrály, obě knihy jsou v příběhu několikrát zmiňované a mají svoji úlohu. Díky znalosti těchto knih je možné porozumět motivům vražd, charakteristice postav i jejich činům. Doposlechla jsem do poloviny knihy. Ze začátku dobré. Pak ale divná košatost příběhu, a nemluvím o mluvě Kláry, zabila celý příběh. Buť to napsat prostě oprskle, trochu v takovém tom akčně drzém stylu, nebo umírněně, jak to místy působilo. Kombinace mi z toho dělá dort pejska a kočičky, přestože linku příběhu jsem udržela. Jednouše Urban. Jeho typický zvláštní styl psaní, který se mi líbí. Někdo by řekl, že je to divně napsané (a bude mít svým způsobem pravdu), ale mě se líbí.
Urbanův román o Praze a katedrále nabízí bohatou směs mystiky, architektury a detektivního vyprávění. Postavy Ropse a Kláry se snaží nalézt společný rámec porozumění, přesto zůstává napětí mezi jejich odlišnými postoji klíčovým motorem příběhu. Autorova práce s historickými a sakrálními detaily dodává textu vrstvy a nuance, které vyžadují čtenářovu otevřenost a ochotu doplňovat poznámky z internetu.
Zvonař z katedrály svatého Víta | Detektivka z první republiky
Hlavní témata a architektonické detaily
Prostředí v knize je na jedničku - postavy výrazně pokulhávají. Nejhorší je opravdu Klára, jejíž slovník je tak expresívní, až je to naprosto za hranicí čtenářské snesitelnosti. A její chování je nejen neprofesionální, ale především úplně pitomé. Mužské postavy (Roman, Ital, starožitník a malíř) mě zaujaly hlavně svojí odbornostmi a znalostmi, kterými disponovaly, jinak mi pánové k srdci nepřirostli.
Stín katedrály si troufám přirovnat k Jménu růže Umberta Ecka nebo Šifře mistra Leonarda Dana Browna. Proč by musel být dobrý detektivní příběh zasazen nutně do cizokrajných kulis či dávnověku? Miloš Urban nás zásobuje obdobnou dávkou poučení z historie církve a architektury. Symbolů a náznaků je v knize také dost. I když si neumím představit policistku takového zrna, jakou je Klára, obdivuji se bohatosti výraziva použitého argoitu. Příběh plný mystiky, tajemna, vědomostí a kupodivu i vtipu.
Krvavá detektivka, v níž o pátrání po vrahovi jde až na druhém místě. Což se ukázalo jako problém. Naštěstí autor všechny zločiny v závěru objasnil. Ovšem jednak mi osudy hrdinů připadly neuzavřené, ale především plošně všechny postavy byly bizarní až psychopatické, ponejvíce hlavní hrdina Roman.
Urban si pro Stín katedrály zvolil formu jakéhosi dialogu dvou postav, jež se od sebe liší jako voda a oheň, přesto hledají jeden u druhého porozumění nebo možná spasení. Úžasné čtení o pražské katedrále a její mystice, ať už domnělé nebo skutečné. Z knihy (opět) čiší jakési Urbanovo staromilectví - dostavba katedrály je prováděna ryze středověkou technologií, což byly hodně poučné pasáže, které (opět) poukazují na autorovu perfektní odbornou přípravu.
Souvislosti a srovnání
Prostředí v knize je na jedničku - postavy výrazně pokulhávají. Nejhorší je opravdu Klára, jejíž slovník je tak expresívní, až je to naprosto za hranicí čtenářské snesitelnosti. A její chování je nejen neprofesionální, ale především úplně pitomé.
Stín katedrály není obyčejná detektivka. O vraždu vlastně vůbec nejde. To jen pro upřesnění, co od knihy (ne)očekávat. Jako u všech autorových děl je nejlepší, když ke knize přistupujete s čistou hlavou a neočekáváte vůbec nic. Pak si ji můžete užít. Složité výklady architektury a umění, kterými nás zahlcuje Rops, střídá Klářina obecná čeština s vulgárními výrazy a odfláklou interpunkcí.
Urbanův styl psaní je zvláštní, místy provokuje, ale zároveň poutá pozornost. Jednouše Urban. Jeho typický zvláštní styl psaní, který se mi líbí. Někdo by řekl, že je to divně napsané (a bude mít svým způsobem pravdu), ale mě se líbí.