Jedno z nejznámějších filozofických podobenství v dějinách, které Platón vložil do úst Sokratovi, vypráví o lidech připoutaných v jeskyni, kteří celý život sledují jen stíny skutečnosti vrhané na stěnu.
Tato metafora poukazuje na omezenost lidského poznání, pokud se spoléhá pouze na smysly a nezaměřuje se na hlubší pochopení skutečnosti prostřednictvím rozumu.
Podobenství o jeskyni slouží jako nadčasový obraz lidského poznání, manipulace a osvobození.
Ukazuje, jak snadno lze uvěřit iluzi a jak těžké je přijmout skutečnost, která odporuje zažitým představám.
I po více než dvou tisících letech zůstává aktuální výzvou k pochybování, kritickému myšlení a hledání pravdy přesahující povrchové vnímání světa.
Historie a kontext vzniku
Známé podobenství o jeskyni, kterým chtěl Platón vyjádřit svůj pohled na lidské poznání, na pravdu, na svou „nauku o idejích“ a především nejvyšší ideu dobra, se nachází v sedmé kapitole knihy Ústava (Politeia), jednom z nejrozsáhlejších Platónových děl.
Ústava patří mezi díla tzv. středního období Platónova vývoje a nacházejí se v ní překrásné básnické obrazy.
V knize Sokrates vypravuje o včerejším rozhovoru v Peiraieu v domě Polemarcha, účastnil se ho také Glaukon, Platónův bratr, se kterým Sokrates hovořil.
Podobenství vychází z důvěrně známých příměrů tehdejšího světa, z kontextu orfického mýtu, pythagorejské nauky a řeckého stínového divadla pro děti, kterými byl jednoznačně Platón ovlivněn.
Děj podobenství
V jeskyni žijí od dětství lidé připoutaní na nohách a na šíji tak, že nemohou otáčet hlavou, vidí pouze stěnu jeskyně protilehlou ke vchodu.
Vysoko a daleko za nimi hoří oheň, mezi vězni a ohněm je postavena zídka, za níž chodí lidé (které však vězni nevidí) a nosí (nad hlavou) různé lidské výtvory ze dřeva, z kamene, podoby lidí a zvířat.
Někteří nosiči mluví.
Spoutaní vězni mohou patřit pouze na stíny nošených věcí, které se odráží na stěně jeskyně.
Toto sledují celý svůj život a na základě pozorování dospěli k přesvědčení, že jimi viděné věci jsou skutečné.
Jeden z vězňů je vyproštěn z pout a přinucen vyjít ven z jeskyně, kde svítí slunce a nezbývá mu než dívat se na skutečně jsoucí předměty.
Při tomto nedobrovolném „výstupu“ vězeň pociťuje bolesti, a proto se zpočátku dívá pouze na stíny, potom na obrazy lidí a zvířat, které se odrážejí na vodní hladině a až potom na samotné předměty.
Nyní si vězeň musí učinit úsudek o světě, na který byl přivlečen a o slunci, „že ono jest, co způsobuje roční počasí a oběh roků a všechno spravuje ve viditelném světě a že jest nějak původcem i všeho toho, co viděli tam dole.“
Nevyhnutelně si uvědomí odvozenost světa, ve kterém dosud přebýval a začal svých spoluvězňů litovat.
Pokud by se snad pokoušel vyvést i ostatní vězně z pout a šera na slunce, je nesporné, že by se jeho spoluvězni bránili a domnívali by se, že má zkažený zrak a je blázen.
Ti lidé, kteří spatřili ideu dobra si už nepřejí starat se o lidské záležitosti, ale touží u ní přebývat.
Filozofická interpretace
Sokrates říká, že jsou dvě poruchy zraku, člověk nevidí buď proto, že přešel ze tmy do světla nebo naopak ze světla do tmy.
V podobenství o jeskyni Platón vyslovuje své pojetí bytí „oboru smyslového“ a „oboru myšlení“.
Smyslový svět je svět odvozený od světa idejí a odkazuje na něj především svou nedokonalou nápodobou dokonalosti idejí.
Jeskyní a všemi skutečnostmi v ní míní Platónův Sokrates náš svět, ve kterém žijeme.
Hořící oheň je slunce, stíny pozorované vězni jsou námi smyslově poznávané předměty zde na zemi.
V alegorii se objeví pro Platóna typický chórismos neboli předěl mezi skutečností smysly poznatelnou a skutečností myšlení a poznání.
Sama jeskyně zobrazuje pozemskou dočasnost, ubohost a bezútěšnost, kterou musel Platón zakoušet zde na zemi.
Zajímavý je obraz, který použil pro ideu Dobra, a to slunce, symbol životadárnosti, bez něhož by nebylo nic.
Slunce je zdrojem a středem života.
Ideje se vyznačují svou krásou, která není závislá na čase a prostoru a je možno ji odhalit pouze rozumovým poznáním.
Ideje samy mají určitou hierarchii a nejvyšší a nejabstraktnější je idea dobra.
Vlivy a důsledky pro výchovu
Akční rádius Platónova díla v křesťanství, zvláště jeho systému „oboru smyslového a myšlení“ byl fenomenální.
Jeho nauku aplikovali velmi brzy apologeté, využili ji však také heretici, např. gnostikové a manichejci.
Platónovo myšlení vtělil sv. Augustin do své teorii iluminace a později na něho navázala zvláště středověká španělská mystika, zvláště sv. Jan od Kříže.
Právě text a překlady
Platón, Ústava, Praha, přel. přístavní město spojené s Athénami „dlouhými“ hradbami, začaly se stavět v pol. 5. stol. př. n.
Návazně se v textu objevují citace a poznámky k jednotlivým pasážím a studiem.
Souvislosti a interpretace dneška
Obyčejní lidé se podobají vězňům v nitru jeskyně, spoutaným tak, že se mohou dívat jen na zadní stěnu jeskyně.
Zvenku proniká do jeskyně ostrá záře hořícího ohně, která osvěcuje jakési jiné lidi, kteří chodí v jeskyni podél příčně postavené zídky a kteří nosí nad hlavami různé předměty.
Protože však zídka je stejně vysoká jako tito lidé, stín lidí na zadní stěně jeskyně vidět není, avšak zato jsou tam vidět všechny stíny nošených předmětů.
Stínem Platón rozuměl hmotný svět, přístupný našim smyslům.
Člověk, který by se dostal z pout by se otočil a uviděl by pravdu. Byl by oslepen.
Poznání je bolest.
Platón - Podobenství o jeskyni - Audiokniha
tags: #strucny #obsah #podobenstvi #o #jeskynio