Po ukončení druhé světové války nastal v Itálii rozmach v budování církevních staveb. Milánský kardinál Montini (pozdější papež Pavel VI.) kanonizovaný v roce 2018 za svatého pověřil místní studio Ponti-Fornaroli-Rosselli, aby na malém pozemku a s omezeným rozpočtem postavili na severovýchodním předměstí Milána kostel, který by pomohl vyřešit nevyhovující podmínky místní komunity. Nyní se může v hlavní lodi shromáždit až 1500 věřících a v suterénu pod kostelem je zázemí pro další farní aktivity.
Kostel sv. Lukáše se nachází v milánské čtvrti Città Studi. Objekt je umístěn nad okolní ulicí na zvýšeném podstavci. Do kostela se vstupuje po širokém schodišti. Obdélníkový půdorys se směrem k oltáři zužuje. Stavba je založena na dialektice mezi nosnou konstrukcí a výplňovými částmi: střecha a fasády se prohýbají a odhalují svou výplňovou roli. Vstupní fasáda, chráněná mohutným přesahem sedlové střechy a obou bočních stěn, je lehce zalomena dovnitř. Mezi průčelím a ostatními konstrukcemi probíhá úzká prosklená mezera vyplněná luxfery. Symetrická fasáda je pokrytá šedými obdélníkovými kachličkami s bosovaným motivem. Ploché dlaždice na průčelí vytváří dekor berličkového kříže. Kříž se objevuje u okenních mříží, hlavních dveří a sousoší tří křížů zavěšených na levé straně vstupního portálu. Na pravé straně je na konzole umístěna socha Krista Vykupitele od Carla Paganiniho. Boční vchody jsou orámovány vysokými prosklenými poli, hlavní vchod tvoří dřevěný portál.
Vnitřní prostor je soustředěn do centrální lodi s mírnou sedlovou střechou a dvou bočních lodí. Kněžiště se nachází v lichoběžníkové apsidě. Nosná konstrukce kostela je jasně čitelná díky dvěma řadám železobetonových sloupů proměnlivého průřezu. Sloupy se směrem vzhůru rozšiřují, kde se sbíhají se střešními vazníky. Modře natřený podhled kontrastuje se šedo-bílými pásy na stěnách. Přirozené světlo přichází z vitrážových oken po obou stranách kostela a úzkými štěrbinami mezi stropními deskami, což vytváří podobný pocit lehkosti jako u Le Corbusierovy kaple v Ronchamp. V suterénu, navrženém tak, aby co nejefektivněji využil malou rozlohu pozemku, se nachází farní učebny, zasedací místnosti a prostory pro volnočasové aktivity. Jedná se o první Pontiho sakrální stavbu, která současně plnila charakter experimentální laboratoře. Pontiho úvahy o sakrálním prostoru se dále rozvíjely u farního kostela sv. Lukáše.
V Padově, v bazilice sv. Justiny, jsou odhalte pozůstatky evangelisty sv. Lukáše. Poutníci sem putují kvůli hrobu evangelisty, jehož lebka se do Prahy dostala díky dynastii Karla IV. a stala se částí českého chrámového pokladu. Podrobnosti a historie Lukášových ostatků byly zkoumány moderními metodami, včetně antropologického a genetického výzkumu, který potvrdil sounáležitost pražské lebky s padovskou kostrou. Do Padovy byly přivezeny části ostatků sv. Lukáše z Prahy v roce 1998 a srovnávací analýzy potvrdily totožnost, stejně jako vysoký věk zemřelého.
Historie Lukášových ostatků je provázána s pohyby po staletí: z Konstantinopole do Padovy, poté do Milána a Prahy, s opakovanými stěhováními chrámového pokladu kvůli dějinným zvratům. Na pražské katedrále se reliquie uctívá od 18. října a každoročně se konají bohoslužby u ostatků. Svatý Lukáš bývá zobrazován s knihou v rukou, býkem či volem po jeho ikonografické tradici a je patronem lékařů, chirurgů, řezníků, knihovníků a malířů. Důležitou roli v ikonografii hrají deskové obrazy Mistra Theodorika a jeho dílny, kteří v kapli sv. Kříže na Karlštejně vytvářeli monumentální syntézu nástěnných i deskových obrazů, často s relikviemi, které světcům dodávaly přítomnost v obraze.
Kaple sv. Kříže na Karlštejně, známá jako kaple Nebeského Jeruzaléma, zobrazuje alegorie a scény z bible v duchu středověké ikonografie. Popis výzdoby zahrnuje 129 deskových obrazů Theodorika a jeho spolupracovníků, s ikonografií proroků, světců, andělů a scény z Evangelia. Výzdoba kaple sděluje poslání nebeského vojska Kristova a ukazuje, jak se svaty a světci stávají součástí chrámového prostoru skrze relikvie a obrazy. Theodorikovy techniky zahrnují vrstvy gessa, klihovřídovou spodní vrstvu a precizní zlatotiské detaily, které byly v západní Evropě srovnávány s pracemi Itálie. Obrazy Karla Velikého a Ludvíka jsou součástí galerie královských světců a odrážejí myšlenku evropské jednoty a monarchie, kterou Karl IV. a Karel IV. simbolizovali ve svém kulturním kontextu.
V souvislosti s Lukášovým kultem stojí za zmínku, že jsou zmiňovány i tradiční pohřebiště a cesty ostatků napříč historií, přestože některé detaily se liší. Pozoruhodná je souvislost mezi pražským a padovským uchováním ostatků a jejich evropským významem v kontextu sakrální architektury a umění středověku. Vědecké poznatky a rekonstrukce ikonografie Mistra Theodorika ukazují na hluboké propojení mezi uměleckou tvorbou, liturgií a kultem sv. Lukáše v různých evropských centrech.
Etiopští mniši odhalili skrytý Ježíšův rukopis – a mění příběh
Detaily a ikonografie kaple sv. Kříže
Kaple sv. Kříže na Karlštejně představuje Nebeský Jeruzalém - mystické město popisované v Knize Zjevení Evangelisty Jana. Na programu výzdoby se podílel Karel IV. a zřejmě i jeho rádcové - Arnošt z Pardubic a Jan ze Středy. Na stěnách kaple se nacházejí detailně komponované deskové obrazy a nástěnné malby, které dohromady tvoří komplexní ikonografický systém. Oltářní rodokmen zahrnuje Theodorikovy obrazy s motivy Zvěstování, Navštívení a Klanění, přičemž některé motivy bývají spojovány s průvodci pražského malířského bratrstva sv. Lukáše.
Technické a ikonografické zvláštnosti Theodorikových děl zahrnují vrstvy podkladů, zlaté aplikace a ražené zlacené štuky, jakož i použití olejového pojiva, což svědčí o západní orientaci díla. Malby ukazují monumentalitu a plastickou modelaci postav, s výraznými detaily ruk a nosů. Deska i nástěnné malby spolu vytvářejí dojem, že obrazy na rámu pokračují, čímž dochází k vizuální iluzi prostoru. Malby Theodorikovy a jeho dílny jsou považovány za jedny z nejvýznamnějších děl světového umění a jejich ikonografie zobrazuje skupiny světců a nebeské vojsko, které odráží duchovní význam kaple.
Relikviáře a vystavení ostatků Lukáše v pražské katedrále a padovské bazilice ukazují, jak historická cesta ostatků ovlivňuje liturgické a kunsthistorické tradice. Záznamy o posledních úpravách relikvií, inventářích a potvrzených identitách zdůrazňují složitou historii uchovávání a prezentace posvátných ostatků napříč staletími. Zvláštní důraz lze položit na morfologické a genetické studie, které pomáhají potvrdit identitu ostatků a jejich souvislost s padovskou kostrou sv. Lukáše.
Sv. Lukáš, autor třetího evangelia a Skutků Apoštolů, je patronem lékařů a malířů a jeho svátek se slaví 18. října. Lukášova tradice zahrnuje i informace o jeho životě, původu a činech, které se v průběhu staletí vyvíjely. Zvýšený význam Lukášova kultu v Praze i Padově ukazuje, jak silné pouto mezi místními kulturami formovalo mezinárodní sakrální prostor a uměleckou tvorbu ve středověku a novověku.