Celým jménem Sophronius Eusebius Hieronymus se narodil v roce 347 ve Stridonu, na hranicích Itálie a Dalmácie. Toto místo není zatím přesně lokalizováno, má se však za to, že leželo na samém severovýchodním pomezí římské Dalmácie. Už svým jménem byl Jeroným předurčen ke své budoucí životní dráze, jméno Hieronymus má totiž základ v řeckém Hieronymos a znamená "svaté jméno" nebo "muže se svatým jménem".
Některé prameny uvádí, že byl již od dětství veden svými rodiči ke křesťanství, jiné zas že byl pokřtěn až v 19ti letech. Jisté však je, že po studiích v Římě a Trevíru, kolem jeho dvacátého roku života se Jeroným definitivně zřekl světské dráhy a oddal se askezi a studiu. Po krátkém pobytu v Antiochii, který Jeroným využil k dalšímu sebevzdělávání odešel do pouště a usadil se zde jako poustevník. Dokonce se mu tam prý podařilo přestěhovat jeho celou knihovnu, kterou nashromáždil během svých studií v Římě (knihovna se skládala především z klasických autorů). Jeroným přijímal občasné návštěvy a vedl prý rozsáhlou korespondenci. Nebyl však na samotářský život stavěný, proto se po dvou a půl letech v pustině vrací k civilizaci.
Panenství je stavem přirozeným, manželství pak (je následkem) provinění. (...) Chválím sňatek, chválím manželství, protože mi panny rodí; vybírám z trní růži, že země zlato, ze škeble perlu. (...) Horšíš se, že nechtěla být chotí vojáka, nýbrž krále? Velikého dobrodiní tobě získala.
V roce 379 byl vysvěcen na kněze a vrátil se přes Konstantinopol zpět do Říma, kde od roku 382 pracoval jako sekretář římského biskupa Damase I. Jeroným se cítil ve světě vědění dobře. Navzdory svému přesvědčení nikdy nezavrhl klasiky, naopak podřídil je svým teologickým zájmům. Byl také velice sběhlý v řečtině a hebrejštině, což byl nutný základ pro jeho práci u Apoštolského stolce v Římě. Zde pracoval na revizi latinského překladu bible podle původní řecké verze.
Damasus však koncem roku 384 umírá. Jeroným pod tlakem svých nepřátel a odpůrců opouští společně se svými žačkami Řím a odchází jako poustevník do Betléma. Zde postupně založil tři ženské a jeden mužský klášter. V Betlémě pak zůstal až do své smrti roku 420. K Jeronýmovým největším úspěchům patří revize původních latinských překladů Bible, později je tento zrevidovaný překlad známý jako "Vulgáta" (latinsky "obecně rozšířená").
Ačkoliv se nejednalo o bezchybný překlad, oproti předchozím verzím zde došlo k velkému pokroku. V Betlémě se pak dal Jeroným do dalšího smělého díla: Starý zákon přeložil do latiny z hebrejštiny (dosud byl překladán z řecké Septuaginty). Jeroným se však prý také zapletl do sporu s Origenovým učením. Jako mladík Origena nadšeně obdivoval, roku 393 pak náhle obrátil a stal se jeho tvrdým protivníkem. To vedlo také k nepříjemnému sporu s jeho starým přítelem Rufinem, který i nadále obhajoval Origenovo učení.
Jeronýmovi dělalo veliké potíže přijímat cizí názory a celkově v něm jakákoli polemika vyvolávala ty nejhorší lidské stránky. Dokázal být hrubý, sprostý a zlomyslný. Své polemiky většinou vedl na osobně laděné úrovni. To byl možná také jeden z důvodů, proč nikdy nevydržel déle v nějakém společenství a neustále se rozcházel s lidmi. Své reputaci se však těší po zásluze, nikoli pro svou osobní svatost ani pro svoji teologickou hloubku, ale pro svou učenost. Jeroným byl především učenec, sice nedbalý a arogantní, přesto ale jeho dílo znamenalo a stále znamená velký přínos. Sepsal díla, jež ho zařadila mezi největší teology všech dob. Jeho spisy vynikají mimořádnou jasností a jednoduchostí. Dodnes je zachováno i 117 Jeronýmových dopisů, mezi nimiž je i 19 adresovaných jeho současníkovi sv. Augustinovi. Zemřel 30.září 420 v Betlémě a byl tam i pohřben. Dnes jsou jeho ostatky uloženy v římské bazilice S.
Literatura a portréty Jeronýma zahrnují řadu listů a studií, které dokumentují jeho život a význam pro křesťanskou teologii. Poznámky: Lze nalézt i další soupisy děl a dárků jeho života v historických katalogizacích a výtvarných souvislostech s Rembrandtem a jeho vyobrazením modlitby.
Rembrandt se ve své malbě často zabýval světlem, stínem a duchovní tematikou, která souvisí s Jeronýmovou postavou a jeho modlitbou. Při pohledu na Rembrandtovu interpretaci Jeronýma lze vidět, jak umělec zachytil moment duchovního zaujetí a zároveň lidské slabosti a síly víry.
V průběhu barokního zájmu o biblické postavy a církevní otce, Jeronýmova postava zůstává význačnou ikonou pro překladatelské úsilí a teologickou jasnost. Jeho přínos spočívá nejen v revizi latinského překladu Bible, ale i v jeho důrazu na hebrejský a řecký původ textů, což umožnilo hlubší porozumění textům Starého i Nového zákona.
Rembrandtovo zobrazení Jeronýma při modlitbě se tak stává nejen uměleckým činem, ale i vizuálním svědectvím o spojení studia, víry a duchovní praxe, které Jeroným reprezentuje. Přes starověké kořeny Jeronýmova života se v Rembrandtově díle odráží dlouhá tradice biblické a teologické reflexe, která prochází generacemi až k modernímu čtení a interpretaci posvátných textů.