Daniel Kroupa se narodil 6. ledna 1949 v Plzni. Jeho otec pocházel z rodiny pražského továrníka, který od roku 1910 vyráběl čokoládu Standar a vyvážel ji prý i do Švýcarska. Čokoládovnu ale po zřízení protektorátu Němci zabrali a zřídili v ní tajnou továrnu, kde se vyráběla naváděcí zařízení pro rakety V2. Otec Daniela Kroupy se však s dědečkem už dříve nepohodl, založil si vlastní stěhovací firmu a ve třicátých letech začal brzy profitovat. Tolik peněz však neměl, a proto mu hrozilo, že skončí ve vězení jako mnozí jiní. Zachránil ho až rodinný přítel Ropek, který za něj potřebný obnos uhradil.
Po roce 1948 nemohl dlouho sehnat zaměstnání, později pracoval jako úředník v bazarech a elektromontážních závodech. Matka Daniela Kroupy pocházela z velmi chudého prostředí malé vesničky na Českomoravské vrchovině; její otec byl původně švec, ale poté, co Baťa „zaplavil republiku levnými botami“, začal obchodovat s dobytkem, což ho živilo až do roku 1948. Když se Kroupovi rodiče vzali, postavil otec „nouzový dům“ na zahradě svých rodičů. Tato zahrada byla pro malého Daniela Kroupu zahradou doslova rajskou.
První fáze krásného dětství pro něj skončila, když ho rodiče dali do mateřské školky. Druhým a definitivním koncem dětské idyly pak bylo, když se rodiče v jeho třinácti letech rozvedli a stát se rozhodl vybudovat přes jejich zahradu silnici - dnešní Evropskou ulici. Náznaky o tom, že existuje i jiný svět, v němž se neustále nebudují „světlé zítřky“, začaly k Danielu Kroupovi přicházet dost brzy. Třeba když se otce zeptal, co to je Svobodná Evropa a otec ho donutil, aby po něm třikrát opakoval, že „Svobodná Evropa je rozhlasová stanice, kterou tatínek rozhodně neposlouchá“. A pak si šel asi Svobodnou Evropu opravdu pustit.
Kroupovi rodiče sice nevystupovali proti režimu aktivně, ale třeba jejich blízký přítel Ropek se dostal v padesátých letech jako správce statku do vězení, a když ho po Stalinově smrti propustili, bydlel právě u Kroupů a s otcem o politice hodně mluvili. V komunistickém vězení byl i jejich rodinný přítel doktor Bouše, lékař z Hradce Králové. Už na základní škole pocítil Daniel také svůj „buržoazní původ“.
Stejně jako všechny děti ze třídy chodil na schůzky, kde je pionýrští vedoucí připravovali na vstup do Pionýra, následné přijímání do organizace se odehrávalo v sále Dzeržinského v vokovické Sorbonně. Dvě stě chlapců a děvčat nastoupilo a všechny děti dostávaly rudý šátek, jen Daniela Kroupu obešli obloukem. Až časem zjistil, že to souvisí s jeho původem a zejména s jeho dědečkem, v jehož továrně ve Vokovicích hodně lidí z okolí za první republiky pracovalo.
Po cestě ze školy domů ho často lidé zastavovali s tím, aby vyřídil dědečkovi pozdrav. Když v šesté třídě jeho spolužáci zjistili, že on a další dva ze třídy nejsou v Pionýru, prý si jejich přijetí do organizace vysloveně vynutili. „Byla to taková vzpoura dětí proti systému, který někoho takovýmto způsobem diskriminoval,“ vykládá si dnes Daniel Kroupa. Brzy poté organizoval Pionýr hru Za rudým praporem, kterou měli ukrýt komunisté na neznámém místě. Pionýři navštěvovali pamětníky a snažili se zjistit, kde je prapor ukrytý.
Od starých komunistů se dozvěděli o muži, který roznášel letáky i organizoval sabotážní akce. Toho člověka mladí pionýři chtěli vidět a vypravili se k jeho domu. Zásadní setkání s jiným světem čekalo Daniela Kroupu až v Radioklubu Svazarmu, kam se ve čtrnácti letech přihlásil. Přestože Svazarm měl být pevnou součástí vládnoucího režimu, hrála tam nahlas Svobodná Evropa, protože radioamatéři uměli obejít rušení signálu a otevřeně komentovali politické události.
Když Daniel Kroupa hlásil na střední školu, kádrový posudek s výrazem „buržoazního původu“ nebyl překážkou; o to větší byl překvapení, když byl přijat. I když šlo o technickou školu, byla zde řada vyhozených studentů z humanitních škol. Mezi učiteli byl zajímavý češtinář prof. Blumauer, který několikrát vstoupil do komunistické strany a zase z ní vystoupil a svým kritickým postojem k režimu se nikdy netajil.
Když Daniel Kroupa napsal referát kritizující tehdejší režim, hrozilo vyloučení, ale tělocvikář a ortoped Dr. Schindler mu pomohl a vedl ho k tomu, že i přes disidence může obstát. Ve studiu filozofie a katolických kruzích se poté spolupodílel na hledání volného myšlení: s kamarády chodil do Městské knihovny na přednášky o francouzské poezii a dějinách filosofie, setkal se s Janem Patočkou a spojil síly s lidmi, kteří později tvořili Campademii. S postupujícím létem 1968 se zatoužil po svobodě slova, a proto se stal součástí veřejných debat na Národní třídě a Staroměstském náměstí.
V roce 1968 Daniel Kroupa odmaturoval a o prázdninách postavil s jedním starým komunistou padesát metrů silnice. V létě roku 1968 - 1969 pracoval jako kopáč, stěhoval nábytek, nosil uhlí a natáčel filmy. Studium na elektrofakultě ČVUT bylo rozvíjeno až do roku 1970, kdy byl zkouškou z matematiky neúspěšný; poté externě studoval filozofii. K konci 70. let konvertoval ke křesťanství a našel zaměstnání v podniku Úklid, kde pracoval jako jeden z padesáti čističů, odpovědných za čistotu pražských výloh.
Jeho vztah k režimu se od tehdejší doby vyvíjel: když pracoval v Tesle ve veřejné propagaci a publicistice, setkával se s disidentskými prvky a občas psal do Rudého práva články o technice. Nedbaje na politické riziko, spravoval tisk katalogů a setkal se s důsledky - tiskárnou byla pankrácká věznice, kde se tiskly dokumenty Charty 77. Přesto zůstal vůči režimu kritický, a přestože mu kolegové nabízeli spolupráci, odmítl vstoupit do organizací, které by znamenaly ztotožnění s režimem.
Ekumenismus a společné bohoslužby v Litomyšli
V Litomyšli se později stala důležitým tématem ekumenická spolupráce. František Beneš, farář, započal nadstandardní ekumenickou praxi, která zahrnovala i přijímání nekatolických duchovních během eucharistie. V některých případech se z důvodu rozrůzněných názorů ozývaly hlasy proti spolusloužení; nicméně k širší diskusi o eucharistii a respektu k partnerům z jiných církví došlo v rámci farnosti.
Rovněž se projevila komunikační a organizační náročnost farnosti, kdy se ukázalo, že ekumenické aktivity vyžadují reflexi a dialog se věřícími. Přesto František Beneš udržel širokou spolupráci s nekatolickými duchovními a v Litomyšli byla zahájena řada společných akcí: ekumenické bohoslužby, setkání mládeže, manželských párů, biblické hodiny a další.
Když došlo k odvolání Jiřího Veselého, otevřela se diskuse o tom, jaká kritika a jaké motivace stály za ekumenickou praxí. Někteří kritici uváděli, že eucharistická část bohoslužeb nebyla koncelebrována, avšak existovaly i potvrzení nekatolických duchovních o tom, že se spolusloučení nekonalo. Postupně se ukázalo, že iniciativa byla spíše spontánní než řízená z jednoho centra a že její dopady vyžadovaly větší reflexi a komunikaci s farníky.
V závěru bylo zřejmé, že ekumenismus v Litomyšli měl složité kořeny a že z něj vyplývaly i výzvy pro katolické vedení i laiky. Někteří pak považovali tuto praxi za ukázku skutečné snahy o jednotu, jiní ji vnímali jako riziko rozkolu či porušení kanonických předpisů.
Konkrétní změny ve farnostech a personální rotace
- V Kurdějově na Břeclavsku došlo k zásadnímu zásahu kvůli vandalismu a nepřátelskému vyvěšení symbolů; následovaly personální změny v okolních farnostech a nová jmenování.
- V Litomyšli byl proveden zásah biskupem Janem Vokálem a následovaly změny ve funkci administrátorů jednotlivých farností a pověřených duchovních.