Připomeneme evangelium, jedinou cestu ze smrti a z pekla do života a do Božího království. A podíváme se na to, jakou roli v tom hraje společenství Církve. “Kdo by svedl k hříchu jednoho z těchto nepatrných, kteří ve mne věří, lépe by mu bylo, kdyby mu dali na krk mlýnský kámen a hodili ho do moře. 43 Svádí-li tě k hříchu tvá ruka, utni ji; lépe je pro tebe, vejdeš-li do života zmrzačen, než abys šel s oběma rukama do pekla, do ohně neuhasitelného. 44 - 45 A svádí-li tě k hříchu noha, utni ji; je lépe pro tebe, vejdeš-li do života chromý, než abys byl s oběma nohama uvržen do pekla. 46 - 47 A jestliže tě svádí oko, vyloupni je; je lépe pro tebe, vejdeš-li do Božího království jednooký, než abys byl s oběma očima uvržen do pekla, 48 ‘kde jejich červ neumírá a oheň nehasne.’ 49 Každý bude solen ohněm. 50 Sůl je dobrá, ztratí-li však svou slanost, čím ji osolíte?
Svádění k hříchu je velice závažné, protože vede lidi od Boha, který je zdrojem života. Ježíš neváhá mluvit o pekle; pokud peklo existuje, má to dvě stránky: varování, že se mu chceme vyhnout, a spravedlnost Božího soudu. John Piper připomíná, že i alegorické pojetí ohnivého jezera neodstraní realitu, a proto je důležité vyvarovat se svodům a pokušení, i když to vyžaduje drastická řešení.
Zdroje pokušení ke hříchu je třeba poznat: situace, prostředí, věci, které vedou k pádu. Nelze být u zdroje nekonečně dlouho a nepodlehnout. Každý jednou podlehne. Někteří vykladači vidí v textu varování před smilstvem, jiní před společenstvím; pokud je Církev tělem Kristovým, pak jsou údy jejími součástmi. Křesťané musí vnášející jedy falešného učení a odklon od Boha nemilosrdně odstranit.
Ježíšova sůl Země má dva významy: konzervant a hnojivo, ochrana i očisťování. Sůl je symbolem pro Duch svatý v životě věřících a také pro ochotu vzdát se všeho a trpět pro Krista, pokud to vede k věčnému životu. Bez slanosti sůl ztrácí svůj význam; stejně i Bez slanosti nemůže Církev plnit svůj úkol na zemi.
Markovo evangelium zní jasně: Ježíš je Kristus, Svatý Syn Boží. Text připomíná realitu Krista jako Spasitele i Božího Syna - Soudce. Pokušení je nedílnou součástí života s Bohem a text dává hluboký vhled do role Církve. Ježíš přináší vysvobození od pokušitelů skrze svou Církev a poskytuje prostředky k obstání - Duch Svatý, modlitbu a Písmo.
Vztah Církve ke světu má dvě roviny: láska mezi věřícími podle jejich vzájemného svědectví a pokojné soužití se světem kolem. Církev není vyzývána k boji proti světu, ale k tomu, aby světu přinášela víru, naději a lásku. S tímto postojem může společenství proměněných lidí přinášet světlo evangelia a naděje do svého okolí a pomáhat městu k obnově.
Role Církve v boji proti svodům
Když se ve středu kázání setkáme s pěti slovy o končetinách, připomínáme si, že skutečná změna vychází z odvahy vyřešit pokušení na místě, které ho vyvolává. V církevní praxi se ukazuje, že je důležité činit kroky k odstranění překážek evangeliu a zachovat sůl země jako ochranu a povzbuzení pro svět.
V konečném znění textu je důležité si uvědomit, že pokušení a jeho následky jsou součástí života věřícího. Církev má posílit věřící a být společníkem při boji proti svodům, vědom si své role jako soli země a světla světa. Pán Bůh nám dává sílu, prostředky a společníky k tomu obstát a pomáhat městu k lepšímu zítřku.