Když je řeč o pokušení a o svádění k hříchu, nejde zdaleka jen o nějaké banální záležitosti typu zahřešit si a snít víc čokolády než obvykle. Ježíš má samozřejmě na mysli mnohem závažnější a širší spektrum problémů. A stojí též za pozornost, že na místě „pokušení“ užívá Ježíš řecké slovo „skandalon“ - což se dá překládat jako past, léčka, příčina úrazu, překážka na cestě, popřípadě i svod k odpadnutí. Vybavuji si také úsloví „házet někomu klacky pod nohy“ - které snad může také trochu napovědět, jaké významy má Ježíš na mysli.
Každopádně z Ježíšovy řeči vyplývá, že hřích se netýká jenom izolovaného jednotlivce, který mu podléhá. My mnohdy o lidském selhání přemýšíme jako o čistě osobní záležitosti. Dost často se o někom řekne: „Může si za to sám.“ Takový úsudek zní přehledně. Na první poslech se ve spleti lidských životů snadno a rychle zorientujeme. Na druhý poslech takové zpřehlednění slouží spíš jako obrana před složitějšími úvahami.
Dost často tak totiž přemýšíme o lidech, jejichž životní příběh neznáme příliš do hloubky, anebo ho ani znát nechceme… Počínaje nedostatkem lásky a nefalšovaného zájmu v dětském věku, přes různá citová zranění po opravdu těžká traumata. Typickým příkladem bývají domácí násilníci vychovávaní násilnými rodiči, kteří v mnoha případech týrali i tyto budoucí násilníky samotné. Leckdy i v tak zvaně dobrých rodinách se ukrývají nejrůznější léčky pod pokličkou… Leckdo již zavedl na temná scestí své bližní, popřípadě i ony pokrevně nejbližší.
Pod soustředěnějším pohledem se však pravděpodobně ukáže, že onen problémový jedinec byl také sám poznamenán různými negativními vlivy, které působily zase na něj (popřípadě na celý jeho rod). Dá se říct, že čím podrobněji prozkoumáme jednotlivé osudy v celém předivu jejich vztahů, tím spíš se nám před očima rozmlžuje hranice mezi „může si za to sám“ a „můžou za to ti druzí.“ Rozsudek vyřkne až Pán Bůh. Na druhou stranu i Ježíš zdůrazňuje osobní odpovědnost. I kdyby předtím ostatní udělali člověku cokoliv, Ježíš ho vede k odpovědnosti za svoje vlastní činy - ale právě s ohledem na jejich dopad na druhé lidi.
Nejenom k odpovědnosti za to, aby neselhal člověk sám. Ale i za to, aby nekladl překážku do cesty nikomu jinému. Pro Ježíše jde o přednostně důležitý princip: Abychom se těm druhým nestali příčinou pádu. Ježíš pak říká překvapivě tvrdá slova o člověku působícím ve vztazích záludně a zcestně: „Bylo by pro něho lépe, kdyby mu dali na krk mlýnský kámen a uvrhli ho do moře; než aby svedl k hříchu jednoho z těchto nepatrných.“
Intenzivně přitom myslí na tak zvané nepatrné, maličké. Myslí na nejrůznější poslední, kterým náleží první místa v království Božím. Je krajně důležité zesilovat hlas těchto maličkých přímo v církvi.
(Zrovna tento týden jsem četl ve zprávách, že podle výsledků vyšetřovací komise od roku 1950 francouzští klerikové sexuálně zneužili 216 000 dětí a zranitelných dospělých. 216 000. Má velký smysl o těchto skutečnostech otevřeně mluvit… Ta dnes čtená slova o zcestném přístupu k nepatrným říká Ježíš podle Lukášova evangelia hned po vyprávění o boháči a Lazarovi.
Ale neméně důležité mi připadá, jak Ježíšova řeč podle Lukášova evangelia pokračuje. Totiž hned po těch slovech o svodech a léčkách následují slova, že máš odpustit třeba sedmkrát za den tomu, kdo ti ublížil. Ano, s hříchem je potřeba se vypořádat, nastolit pořádek, nazývat věci pravými jmény. Proto zde Ježíš napřed říká: „pokárej“ toho, kdo ublížil. Připadá mi hodně důležité uvědomit si, že i neodpustit znamená de facto klást druhému do cesty nějakou léčku, překážku na cestě, příčinu úrazu.
Protože také člověk, jemuž se nedostává milosrdenství a smíření, může tím znepokojivěji zahořknout, zatvrdit se a zvlčet. Hezky podobné myšlenky shrnuje citát ze starého židovského mimobiblického spisu: „Milujte se navzájem ze srdce! Prohřeší-li se pak někdo proti tobě, řekni mu to pokojně! Tak odstraníš jed nenávisti a ve své duši nebudeš ukrývat lest.“
A slova z Jakubova listu: „Bratří moji, zbloudí-li kdo od pravdy a druhý ho přivede nazpět, vězte, že ten, kdo odvrátí hříšníka od bludné cesty, zachrání jeho duši od smrti a přikryje množství hříchů.“ A slova z Matoušova evangelia: „dá-li si říci, získal jsi svého bratra.“ Slyšíme, že jde o to, zachraňovat duši, nikoliv ji zatracovat.
Věříme, že první lidé, Adam a Eva, zhřešili, když byli svedeni satanem. Jako potomci Adama jsme hříšníky, z přirozenosti i volbou, svým životem porušujeme Boží zákon a svou nedůvěrou, pýchou, neposlušností a svévolí tento stav potvrzujeme. Přivoláváme tak na sebe Boží hněv a soud a podléháme smrti jako mzdě hříchu.
Jedinou nadějí každého hříšníka je Boží spásné dílo v Ježíši Kristu, které napravuje důsledky Adamova hříchu při těch, kdo v něj uvěří a následují jej ve svém životě. Adam učiněný k Božímu obrazu toužil po rovnosti s Bohem a snažil se ji uloupit. Stal se neposlušným, což vedlo ke smrti jeho i všech jeho potomků. Ježíš Kristus byl rovný Bohu, ale přijal způsob služebníka, ponížil se a v poslušnosti podstoupil i smrt na kříži. Jedině Ježíš Kristus zachraňuje od Božího hněvu, soudu a smrti, smiřuje s Bohem a obnovuje nás ke svému obrazu.
1. Příběh o selhání Adama a Evy - důležité ovšem je, abychom si uvědomili, že ten příběh si vyprávíme, aby nám pomohl. Adam a Eva žijí tady a teď - v každém z nás. Genesis nabízí modelový příklad: „Z každého stromu zahrady smíš jíst. Ze stromu poznání dobrého a zlého však nejez!“ A tak dále.
Teď bychom si ale mohli odříkat celé Desatero: Budeš věřit v jednoho Boha, nebudeš sloužit jiným. Snažit se mít Boha ve své moci pomocí obrazů či slov je špatné. Užít si odpočinku je dobré. Rodina je také dobrá. Respektovat u druhých lidí jejich život, vztahy, majetek i dobrou pověst je správné.
Najednou se v naší hlavě objeví myšlenka, že tento svět přece skýtá radovánky, kterých by bylo fajn si užít, byť jsou natruc Desateru. Je tolik veselých božstev… Had pokušitel v mnohém lhal, ale napořád v té jeho lži byl namíchaný kousek pravdy. V tom ovoci se skrýval malinký kousíček veskrze příjemné budoucnosti. Proto do toho jdu, i když více či méně tuším, že to není úplně „košer“.
Adam s Evou - rozumějme my - něco udělali. My něco děláme. Něco, co je popsáno jako jedení ovoce poznání dobra a zla. Příběh Adama a Evy je náš příběh. Je to příběh každého člověka a dříve nebo později každý člověk selže. Ztrácíme tak jasno v tom, co je dobré a co zlé, a selháváme ve vztahu s Bohem.
Ale začátek moudrosti je bázeň před Hospodinem, avšak tato bázeň bývá potlačena touhou prosadit si své nemoudré rozhodnutí. Hřích přináší důsledky: rozpad vztahu s Bohem, rozpad vztahů mezi lidmi, a nahota jako vyjádření rozpadu. Pokud člověk začne o dobru a zlu rozhodovat sám, je to velmi nemoudré.
Teologie mluví o „dědičném hříchu“ a o tom, že naše děti a další generace mohou nést následky našich chyb. Ale i v tom je naděje: skrze víru v Ježíše Krista a vnitřní proměnu srdce se dá žít nově a obnovit vztah s Bohem.
