V listopadu letošního roku uplynulo 600 let od zahájení kostnického koncilu. Tento pro české země významný sněm, který bude v příštím roce v rámci Husova výročí mnohokrát diskutován, připomínáme ukázkou z právě vydané knihy Klause Schatze Všeobecné koncily. Ohniska církevních dějin (CDK 2014).
Iniciativy k uspořádání koncilu se nyní chopil římský král Zikmund (1410-1437). V Lodi na schůzce s papežem Janem XXIII. na konci roku 1413 bylo dohodnuto, že se Zikmundem již svolaný koncil uskuteční v Kostnici. Panovník si vybral Kostnici jak kvůli její poloze uvnitř říše, tak díky blízkým dopravním tepnám, vedoucím na jih a západ. V prvé řadě šlo o koncil obedience Jana XXIII., poselstva však byla vyslána i k ostatním dvěma „papežům“.
Kořeny krize a koncil v Kostnici
Kostnický koncil byl největším shromážděním ve středověku, trval déle než všechny dosavadní koncily a zúčastnilo se jej nejvíce osob. Odhadem jich zde pobývalo přes 2 000, ačkoliv pouhou desetinu tvořili biskupové. Postupně se vykrystalizovaly tři hlavní cíle: (1) ukončit schizma, (2) řešit učení považovaná za bludná a (3) pokusit se o reformu poměrů v církvi.
Koncil se nakonec sešel v Kostnici na břehu Bodamského jezera; jednání se rozběhla na podzim 1414 a sněm zasedal až do jara 1418. Vedle tradiční váhy kardinálů a biskupů se prosadil systém hlasování po tzv. národech, který měl snížit převahu jedné skupiny a lépe odrážet evropskou rovnováhu sil. Sněm přijal proslulé texty spojované s konciliarismem, tedy představou, že koncil může představovat nejvyšší autoritu při řešení krizí.
Ke svolání sněmu přispěl zejména římský král Zikmund Lucemburský, který usiloval o zklidnění poměrů v říši i v církvi. Koncil se tedy konal pod tlakem a dohody o budoucím uspořádání církve nebyly bez problémů realizovatelné; v praxi se ukázalo, že hlubší reformy narážejí na zájmy jednotlivých zemí, řádů i kurie.
Hus, Čechy a klíčové momenty
V českých dějinách je koncil spojen se soudem nad Janem Husem. Hus do Kostnice přijel s příslibem ochrany, přesto byl uvězněn a veden proti němu proces, který vyústil 6. července 1415 v odsouzení a vydání světské moci; téhož dne byl upálen. O rok později, 30. května 1416, byl obdobně popraven i Jeroním Pražský. Tyto události se staly silným symbolem a v českém prostředí přispěly k radikalizaci nálad a k vývoji, který vyústil v husitskou revoluci.
Ke dvěma stávajícím papežům přibyl třetí - a to Řehoř XII., jehož vyhnání z Říma a rezignaci řešil koncil. Konventně byl problém zprostředkován tak, že byl hned následně vyřešen a rozkol v Církvi byl ukončen te Deum na koncilním shromáždění. Důležitým momentem byl i postup, kdy koncil rozhodl, že by abdikovali tři současní papežové a vymyslel volbu nového papeže, což se částečně podařilo jen u dvou z nich.
Jan XXIII. byl později svržen z papežského stolce a vsazen do žaláře pro „pohoršlivý život“, když se pokoušel uniknout a koncil si nárokoval vyšší autoritu. Benedikt XIII. z Španělska byl téměř mimo dosah koncilu a jeho vzdání bylo do jisté míry dosaženo prostřednictvím zásahu císaře Zikmunda. Největším problémem zůstával Řehoř XII., který byl vyhnán neapolským králem a Jan XXIII. byl opět svěřen do jeho rukou; nakonec však Řehoř XII. rezignoval a koncil dosáhl určitého uspořádání církevní moci.
Husova pandemie a vyšetřování
Již 15. června 1415 bylo rozhodnuto o spálení Husových spisů, zavržení jeho učení a zákaz přijímání podobojí. Tato opatření souvisela s husitským požadavkem laického kalicha. Zákaz nevydržel dlouho - už roku 1420 se přijímání podobojí stalo jedním ze čtyř pražských artikulů a v letech 1433-1435 bylo prosazeno do basilejských kompaktát, uzavřených mezi husity a koncilem v Basileji. Od té doby byli husité označováni jako kališníci, a dveře dvouvětým proudům v českých zemích byly otevřeny.
Zikmund využil možnosti vyřešit závažné rozepře a na jeho žádost se Hus vydal na koncil, ale po cestě z Čech ho Němci i kardinálové interpretovali jako hrozbu, takže se Hus ocitl v Kostnici v zajetí. Zikmundovi bylo na Husovu žádost slíbeno slyšení před celým shromážděním koncilu, a to představovalo historický průlom do dosavadní praxe; do té doby nebylo slyšení obviněného z kacířství na všeobecném koncilu běžně povoleno.
Hus měl podle záznamů i dopisy ukazující jinou stránku věcí: glejt od Zikmunda mu sice byl „vydán“, avšak nebylo jasné, zda byl doručen a zda jeho uvěznění nebylo porušeno. Hus trval na své pravdě, odmítal uznat autoritu koncilu a chtěl být usvědčován přímo z Písma, což znamenalo, že koncil by měl fungovat spíše jako univerzitní disputace. Přesto byl 6. července 1415 na slavnostním zasedání kostnické katedrály odsouzen jako kacíř a předán světské moci k potrestání.
Koordinační a politické závěry koncilu
Koncil tedy vydal Husa do rukou římského krále a dědice Českého království Zikmunda, který pověřil provedením zákona a vykonáním předepsaného trestu kostnického fojta. Zikmundova role nebyla jen politická; jeho snaha o obnovení jednoty církve a zklidnění rozkolu sehrála klíčovou roli v dalším vývoji církevních dějin Evropy. Nad koncilem naopak zůstávala otázka, zda a jak lze reformovat církevní struktury a nauky bez ohrožení politických a národních zájmů jednotlivých zemí.
V kontextu českých zemí se Kostnický koncil stal i symbolem bolesti a odhodlání: husitská témata a radikalizace myšlení, která se v českém prostředí vystupňovala, vynesla na světlo konflikty mezi církevní autoritou a lokálními zvyklostmi. Zároveň koncil prostřednictvím složitých rokování a monarchistických zásahů ukázal, že boj o reformu církve lze vést jen s ohledem na mezinárodní a politické konstelace té doby.
Sbírky a mince spojené s koncilní tematikou
Kostnický koncil neznamená „jediný typ“ dobové mince, protože šlo o sněm, nikoli o mincovní reformu. Přesto se k němu váže několik okruhů sběratelských předmětů. Pamětní medaile a novodobé ražby připomínající koncil jako celek, případně konkrétní osobnosti a události (Zikmund Lucemburský, Jan Hus, Jeroným Pražský, volba papeže Martina V.). Druhý okruh tvoří mince a medaile ze zemí a osob, které do koncilního dění vstupovaly politicky. Důležité je odlišit dobový materiál od pozdějších připomínkových emisí a sledovat styl písma, technologii a dataci jednotlivých kusů.
Běžná identifikace motivu na ražbách husovské tematiky je klíčová: stejný výjev se může objevit na více emisích z různých století. V Kostnici se ale vystupovalo v rámci koncilu, a tak mince nesou kromě symboliky i kontext sporu o autoritu církve a koncilu nad papeže.
Pravděpodobné dopady a historické souvislosti
Římský papež Jan XXIII. tušil, že svolání koncilu do Kostnice se mu může stát osudným. Moc se mu do toho nechtělo a dobře věděl proč. Koncil měl nastolit pořádek a Jan XXIII. se oprávněně obával, že by z jednání koncilu nemusel vyjít vítězně. O konání koncilu rozhodl pod silným nátlakem Zikmund, který byl v té době čerstvě zvoleným německým králem a dělal si velké ambice na císařskou korunu. Když se ti dva potkali ve Florencii, měl za sebou Jan XXIII. dobrodružnou římskou eskapádu, která se nakonec vyjevila v Kostnici.
Jan XXIII. v Kostnici vyžadoval a získal slib slyšení, avšak skutečnost byla složitější: glejt, který Husovi slíbil, nebyl obvykle zárukou ochrany a Hus se setkal s tvrdým chladem koncilního vymezování. Děj koncilu tedy ukazuje složitost vztahů mezi papežskou mocí a koncilem jako domnělou nejvyšší autoritou v čase krize církve.
