Gaius se narodil 31. srpna 12 jako třetí ze šesti potomků.
Když mu byly zhruba tři roky, vzal ho jeho otec na vojenskou výpravu po severní Germánii.
Mezi vojáky se stal velmi oblíbený.
Pozornost na sebe upoutával tím, že byl oblékán do uniformy legionáře, a dokonce mu vyráběli i vojenské boty v dětské velikosti.
Zde si získal přezdívku Caligula, což je zdrobnělina slova caliga.
V latině se tento výraz překládá jako „malá vojenská bota“.
Takže Caligula je vlastně botička.
Když zemřel císař Tiberius v roce 37, měl na jeho místo nastoupit Caligula společně s Tiberiovým vnukem Gemellem, ale na základě rozhodnutí Senátu bylo Gemellovo dědictví neplatné kvůli nepříčetnosti císaře.
Po nástupu Caliguly na trůn se lidé radovali takovým způsobem, že během 3 měsíců obětovali přes 160 tisíc zvířat na oslavu jeho vlády.
Historické prameny tvrdí, že jeho první činy se vyznačovaly štědrostí vůči armádě i běžným lidem.
Odměny rozdával i z toho důvodu, aby si získal přízeň armády.
Zhruba po půl roce vladaření prodělal Caligula vážnou nemoc.
Údajně se mělo jednat o encefalitidu.
Po vyléčení z nemoci se však prý začal chovat velice podivně, což vedlo ke klesající oblibě mezi lidmi.
Rozhodl se například nechat zavraždit některé ze svých věrných pobočníků.
V roce 38 se Caligula rozhodl reformovat říšské finance.
Zveřejnil například účty hospodaření státu a snížil daňovou zátěž na občany.
Zároveň se rozhodl, že pomůže lidem, kteří přišli o své domovy v důsledku požárů v zemi.
Bohužel mu toto konání příliš nevyšlo.
Snížením daní si sice získal sympatie občanů, ale zároveň zemi dostal do finanční krize.
Během velmi krátké doby dokázal promrhat 2,7 miliardy sesterciů, které po sobě v rozpočtu zanechal Tiberius.
Rozhodl se proto k naprosto bizarním krokům.
Začal vybírat poplatky například za soudy, svatby nebo prostituci.
Když se o těchto nelíbivých „novinkách“ dozvěděli lidé, vyšli do ulic.
Caligula proto přikázal vojákům, aby nespokojené lidi pobili.
Caligula nebyl příliš dobrý panovník a jeho poměrně krátkou vládu doprovázela i řada skandálů.
I když byl skvělý rétor a měl intelektuální zájmy, tak se o něm píše jako o náladovém a nepředvídatelném císaři, který se vyžíval v autokracii.
V populární kultuře je Caligula popisován jako šílený císař a nelítostný tyran, jenž má sklony k megalomanství.
Podle některých historiků je toto vnímání Caliguly poměrně sporné a nedá se tak úplně dokázat.
Filón z Alexandrie nebo Seneca ho popisovali jako pomateného muže, jenž byl pohlcený zlostí a svůj čas marnil užíváním si tělesných požitků se ženami.
Nicméně současná generace zná Caligulu především díky italsko-americkému filmu z roku 1979 od režiséra Tinta Brasse, který pojednává o vzestupu a pádu tohoto římského císaře.
Snímek je vnímán jako velmi kontroverzní a v oblasti historických filmů nebylo nikdy natočeno nic drsnějšího a otevřenějšího než právě Caligula.
Snímek je plný pornografie a názorné erotické scény plné brutality vzbuzují emoce dodnes.
Caligula (37 - 41)Ať si nenávidí, jen když se bojí.
Caligula
Caligulův původ, jeho nástup na trůn
Císař Tiberius určil jako dědice císařské moci svého vnuka Tiberia Gemella a nejmladšího Germanicova syna Gaia Iulia Caesara Germanica, zvaného Caligula, čili „Botička“.
Narodil se roku 12 v Antiu.
Syn Germanica a Augustovy vnučky Agrippiny žil v táborech rýnské armády mezi vojáky a svou přezdívku dostal proto, že nosil miniaturní vojenské botky (vojenské boty se nazývaly caligae).
V posledních letech Tiberiovy vlády s ním pobýval na Capri.
Ke starému císaři, ačkoli téměř vyvraždil celou jeho rodinu, se choval tak poslušně, že podle Suetonia bylo později po zásluze řečeno, že „nikdy nebylo lepšího otroka ani horšího pána.“
Starý zahořklý Tiberius, který prohlédl jeho obojetnou povahu, prý říkával, že lidu římskému vychovává zmiji a že Gaius zůstal naživu k záhubě jeho i všech.
O Caligulovi se zachovalo více hrůzostrašných historek než seriózních faktů a zda se všechny opravdu staly, dnes nelze potvrdit, můžeme jen říci, že - vzhledem ke Caligulovým vlastnostem - nejsou vyloučené.
Když Tiberius zemřel, záhy vzniklo podezření, že jej dal zahubit velitel pretoriánů Macro, tím, že nemocného císaře zardousil poduškami, které dal naházet na jeho lože, a že se tak stalo s Caligulovým vědomím.
Germanicova popularita přešla i na jeho děti a do Caliguly vkládala veliké naděje armáda, senát a lid.
V Římě, kam doprovázel Tiberiovy ostatky, byl Caligula, kterému v té době bylo pouhých pětadvacet let, nadšeně vítán.
Se souhlasem senátu i davu byla prohlášena za neplatnou ta část Tiberiovy závěti, kterou Caligulovi přidal jako spoludědice Tiberia Gemella a jenom Caligulovi bylo svěřeno neomezené právo na řízení státu.
Ostatky matky a bratra vyzvedl z ostrovů Pandatheria a Pontia a pohřbil je v mauzoleu.
Zpočátku se zdálo, že naděje, vkládané do Caliguly, nebudou plané a Římu nastává nová, lepší doba.
Nový císař si zpočátku velice obratně udržoval, ba dokonce posiloval přízeň širokých mas.
Caligula vydal amnestii pro všechny, kdo byli odsouzeni za Tiberia, jehož nařízení prohlásil za neplatná.
Veřejně spálil na foru veškeré záznamy i udání týkající se záležitostí a procesů minulých let, složil přitom přísahu, že obsah materiálů nezná.
Později se ukázalo, že došlo ke spálení jakýchsi starých, nepotřebných dokumentů, kdežto inkriminované záznamy z Tiberiových dob si Caligula uschoval.
Udavači byli potrestáni a zákonu o urážce majestátu se přestalo používat.
Dovolil vlastnit i číst historická díla, která předtím byla pro kritiku císařů a státního zřízení vyřazována z knihoven a ničena.
K senátu se nový císař choval uctivě a lid si získal štědrými dary.
Na rozdíl od hospodárného Tiberia utrácel Caligula množství peněz na pořádání gladiátorských her, divadelních představení a na stavby nových budov.
První období vlády mladého císaře se vyznačovalo souladem mezi ním a senátem.
Nic nenaznačovalo, že Caligula vstoupí do dějin jako první bestie na římském trůnu.
V květnu roku 37 zemřela za záhadných okolností Caligulova babička Antonia.
Je sice pravda, že v té době dosáhla už vysokého věku 73 let a dalo se usuzovat, že šlo o přirozenou smrt, ale jistá fakta naznačovala něco jiného.
Uprostřed všeobecné radosti jediná Antonia zachovávala zdrženlivost, i když jí císař prokazoval nejvyšší pocty.
Na jeho návrh jí senát udělil různá vyznamenání, například titul Augusta.
Jenže Antonia znala Caligulu lépe než všichni ostatní.
Vnuk vyrůstal po tragické smrti svého otce a matky po dlouhá léta v jejím domě a bdělému oku Antonie neunikly zárodky zvrhlosti v chlapcově povaze.
A co více - Antonia měla odvahu kárat císaře stejně přísně a pravdomluvně jako malého neposlušného chlapce.
O příčinách Antoniiny smrti se hovořilo různě: jedni tvrdili, že spáchala sebevraždu, jiní se domnívali, že byla otrávena.
Faktem zůstává, že císař se jejího pohřbu nezúčastnil.
Když ještě v prvním roce své vlády Caligula vážně onemocněl, vyčkávalo obyvatelstvo celé noci kolem Palatinu, nechyběli ani lidé, kteří nabízeli obětovat svůj život pro císařovo zdraví.
Zda jeho pozdější nenormální chování bylo důsledkem této nemoci, či ne, není jisté.
Caligulova povaha
Zakrátko přišlo zklamání.
Caligula byl sice mladík nadaný a vzdělaný, ale rozmařilý, svévolný, úskočné a potměšilé povahy, megaloman, vyžíval se v zlomyslném, bizarním až morbidním humoru.
Byl to mladý muž plný prudké energie, ale když se měl něčemu věnovat soustavně, nevydržela mu.
Mimoto trpěl epileptickými záchvaty a s největší pravděpodobností i duševní poruchou, která nezůstala bez vlivu na jeho povahu a chování.
Zvěsti o jeho sexuálním životě naznačují až děsivě mnohostranné sklony včetně sadismu, homosexuality a incestních vztahů se sestrami, které mimoto nabízel svým přátelům.
Obzvláště rád měl svou sestru Drusillu.
Vzal ji jejímu manželovi Luciovi Cassiovi Longinovi a přikázal svému příteli Aemiliovi Lepidovi, aby se s ní oženil, ale ve skutečnosti se Caligula k Drusille veřejně choval jako k manželce.
V jednom ze svých prvních dekretů císař nařídil, aby formule všech oficiálních přísah končila slovy: „nebudou mi dražší mé děti ani já sám než Gaius a jeho sestry“ a formule úředních nařízení „což budiž ke zdaru, dobru a štěstí Gaiovi Germanicovi a jeho sestrám“.
Po její smrti vyhlásil státní svátek a dal ji prohlásit za bohyni.
Suetonius uvádí, že císař trpěl stavy akutní nespavosti, byl podrážděný a měl znepokojivé výkyvy nálad.
Bývá také označován jako epileptik, schizofrenik, notorický alkoholik, rozklad jeho organismu bývá připisován afrodisiaku, které mu podávala jeho poslední žena Caesonia.
Neexistuje však dostatek důkazů, které by doložily tu či onu diagnózu.
Podle Suetonia byl vysoké postavy, velmi bledé pleti, tlustého těla, oči a spánky měl vpadlé, řídké vlasy, ač byl jinak na těle výrazně zarostlý.
Proto prý bylo pokládáno za hrdelní zločin, v jeho přítomnosti v jakékoli souvislosti vyslovit slovo kozol.
Rád se převlékal do ženských šatů a za bohy: tu za Dia, tu za Afroditu a měl na sobě prý i pancíř Alexandra Velikého.
Na druhé straně vynikal jako vynikající řečník.
Proslul i kousavým skepticismem, jehož obětí se stali Homér, Vergilius i Livius, stejně jako Seneca - který tehdy zahajoval velmi slibnou a módní řečnickou a literární kariéru - označený císařem jako „pouhý písek bez vápna.“
Caligula s nadšením veřejně vystupoval jako šermíř, vozataj, zpěvák, či tanečník.
Semu svému oblíbenému závodnímu koni dal vybudovat mramorovou stáj se žlabem ze slonové kosti a kromě purpurových přikrývek a náramků i s drahými kameny přidělil zvířeti dokonce dům s čeledí a tvrdí se, že hodlal koně jmenovat konzulem.
- zřejmě další z jeho žertů, z kterého je vidět, jak hodnotil senát.
Soudím, že do našeho senátu by ono zvíře nezařadil, aby neurazil jeho charakter a inteligenci.
Senát pokořil i tím, že nechal některé senátory klusat vedle svého kočáru.
Hrozivějších forem nabývalo Caligulovo žertování, když například líbal na krk manželky nebo milenky, kdy říkával: „I tak krásná šíje, rozkážu-li, padne.“
S velikou chutí přihlížel mučením a katany instruoval, ať je co nejvíce protahují, aby prodloužili utrpení odsouzených.
Nejprve byl ženatý s Iunií Claudillou, ta brzy zemřela.
Suetonius píše, že „pokud se jeho manželství týče, je nesnadné rozlišit, zda potupněji je uzavíral, zachovával či rušil.“
Dostavil se osobně ke svatbě Gaia Pisona a Livie Orestilly, poručil nevěstu, která jej zaujala, odvést k sobě, po několika dnech ji však zapudil.
Lollii Paulinu, provdanou za Gaia Memmia, si taktéž přivlastnil a zakrátko vyhnal.
Pak se zahleděl do Caesonie, která nevynikala krásou, půvabem ani mládím a měla již tři děti.
Caligulu však fascinovala, snad proto, že byla prostopášná a marnotratná a přidržel ji u sebe do konce svých dnů.
K okázalým gestům jeho vlády patřilo i vybudování mostu z lodí v délce tří až pěti kilometrů přes Neapolský záliv, díky němuž se mohl chlubit, že přešel po vodách jako nový Neptun.
Suetonius píše, že přikázal z Řecka přivézt sochy božstev, kterým dal sejmout hlavy a nahradit je svou.
Císařský palác rozšířil tak, aby zahrnoval chrám Castora a Polluka a chrám Jovův.
Dokonce prý zřídil chrám vlastnímu božstvu, kde stála jeho zlatá socha, která byla denně odívána rouchem, které měl daný den na sobě.
Všechny Caligulovy aktivity ovšem zapříčňovaly, že měl mnohem méně času na vládu nad říší.
Nepovažoval jsem za nutné uvádět úplně všechny známé Caligulovy excesy, domnívaje se, že by se tak článek již dočista změnil z historického pojednání na výčet výstředností jednoho muže.
Jak trefně uvádí historik Michael Grant, Caligula byl první císař, který se pokusil zvládat tento obrovský úkol jako vedlejší zaměstnání.
Takový pokus nemohl dopadnout jinak než špatně.
Zároveň to znamenalo, že značně vzrostla autorita císařových dvořanů - propuštěnců, většinou řeckého původu.
Caligulovo tyranství
Jeho pojetí císařské vlády mělo zcela jiný charakter než pečlivě skrývaná autokracie jeho předchůdců.
Caligula zajzy nastolil režim, který svou tvrdostí překonal i Tiberiovy praktiky.
Začala pronásledování, a to především příslušníků senátorského stavu.
Stejně jako helénističtí vládcové se Caligula pokládal za neomezeného samovládce, který se od ostatních odlišuje i tím, že je vtěleným bohem.
Byl prvním císařem, který vyžadoval již za svého života božské pocty a trval na tom, aby byl nazýván pánem (dominus), čímž snižoval veškeré svobodné obyvatelstvo říše v poměru k císaři na úroveň bezprávných poddaných.
Rozhazoval peníze nesmyslným způsobem a když takto ani ne za rok promrhal poklad, který mu zanechal šetrný Tiberius, začal používat nejrůznějších prostředků, aby státní pokladnu znovu naplnil: začal pronásledovat bohaté a vlivné osobnosti, aby se zmocnil jejich majetku, byly pořádány nucené dražby, byly obnoveny soudy pro urážku majestátu a provincie musely platit neúnosné daně.
Zavedl vysokou daň z příjmů a všelijaké daně nepřímé.
Obětí jeho zvůle se stávali čelní senátoři, ale i lidé, jejichž moci se Caligula obával.
Mezi ně patřil Macro, jehož Caligula nejprve zbavil moci a pak dohnal k sebevraždě.
Zabit byl i Tiberius Gemellus jako potenciální Caligulův konkurent a k sebevražd donucen Marcus Silanus, otec císařovy první ženy Iunie Claudilly.
Ovzduší všeobecné nejistoty zvyšovali udavači, jimž císař ochotně dopřával sluchu a které odměňoval za poskytnuté údaje.
Caligula dokonce zašel tak daleko, že bral v úvahu i udání, která podali otroci na své majitele, což bylo v dřívějších dobách považováno za nepřijatelné.
Také válečné slávy se Caligulovi zachtělo - v roce 39 se vypravil do Gallie, aby odtud podnikl tažení do Germánie, potom do Británie.
Lze jen těžko rozhodnout, zda chtěl Caligula skutečně navázat na výbojnou politiku svého otce nebo se jen chtěl touto živě propagovanou představou zalíbit veřejnosti.
Ještě než opustil hlavní město, dozvěděl se, že se jej chystá zavraždit vojenský velitel Horní Germánie Cornelius Lentulus Gaetulicus.
Přesto císař vyrazil na sever, doprovázen silným oddílem pretoriánské gardy a svými dvěma sestrami Agrippinou a Livillou a Lepidem, vdovcem po jeho sestře Drusille, obecně pokládaným za možného Caligova nástupce.
Brzy po příjezdu do Germánie byli Lepidus i Gaetulicus usmrceni.
Obě císařovy sestry byly obviněny ze spoluúčasti na spiknutí a z udržování milostných styků s Lepidem.
Agrippina a Livilla byly poslány do vyhnanství na Pontské ostrovy, kde žily v bídě a opuštěnosti.
První pokus v dějinách říše o vzpouru jedné z velkých provinčních posádek skončil krachem.
I to však stačilo, aby Caligulovy sklony k vznětlivosti, podezíravosti a strachu nebezpečně zesílily.
Zprávy o Caligulových vojenských aktivitách se dochovaly spíše v anekdotické podobě, takže nelze říci, nakolik jsou hodnověrné.
Od výprav - pokud je vůbec seriózně plánoval - Caligula upustil a jediná kořist, kterou do Říma přivezl, byly škeble, které jeho vojáci nasbírali na mořském břehu.
Vůči provinciím neprováděl Caligula ani zdaleka prozíravou politiku, jakou uskutečňoval jeho předchůdce.
Židé byli dříve osvobozeni od účasti na císařském kultu pro své monoteistické náboženství.
Avšak na rozkaz Caligulův měli v jeruzalémském chrámu postavit velkou sochu císaře.
Tento rozkaz vyvolal téměř otevřené povstání, které zažehnal jen to, že se Caligula na poslední chvíli nechal přemluvit, aby od svého záměru upustil.
Caligulova politika vůči alexandrijským Židům měla za následek protižidovské bouře, které zosnovalo helenizované obyvatelstvo Alexandrie za podpory státních úřadů.
Židé vyslali k císaři delegaci, v níž byl i filozof Filón Alexandrijský.
Současně vypravili své poselstvo i Alexandrijci.
Oběma stranám bylo povoleno předstoupit před císaře a ten své dřívější rozkazy potvrdil.
V územním uspořádání říše učinil Caligula jediné závažnější opatření - roku 40 povolal do Říma mauretánského krále Ptolemaia, přinutil ho k sebevraždě a ukončil samostatnost Mauretánie.
Avšak Římanům se nepodařilo zmocnit se jeho království ihned.
Vypuklo v něm povstání a Mauretánie byla definitivně podmaněna až za Caligulova nástupce.
Trůn v bosporské říši Caligula svěřil pontskému králi Polemonovi II.
Nespokojenost s Caligulovou krutovládou, spiknutí a Caligova smrt r. 41
Řádění nevypočitatelného císaře dostoupilo nakonec takového stupně, že ani lidé v jeho nejbližším okolí nebyli bezpeční před jeho bláznivými ukrutnostmi.
S Caligulovým tyranským způsobem vlády a s jeho osobními výstřednostmi byl nespokojen nejen senát, ale i velitelský sbor pretoriánů.
Odpor vůči nenormálnímu císaři vyvolával u některých senátorů pochybnosti o oprávnění další existence císařského režimu a budil touhu obnovit republiku.
Plány na obnovení republiky v této době však byly již nereálné.
Proti Caligulovi bylo zosnováno spiknutí, jehož se účastnili někteří senátoři a velitelé pretoriánů.
24. ledna 41 Caligula již od rána přihlížel divadelnímu představení.
Kolem jedné hodiny opustil divadlo, aby se vykoupal a najedl.
V kryté dvoraně, kterou procházel, byla skupina chlapců z Malé Asie, kteří měli později vystupovat v divadle.
Caligula se s nimi pustil do hovoru.
V tom okamžiku jej tribun pretoriánů Cassius Chaerea bodl mečem.
Rána nebyla smrtelná, protože čepel sklouzla po klíční kosti.
Caligula vykřikl a uběhl několik kroků.
Sabinus mu zastoupil cestu a vrazil mu meč do prsou.
Na ležícího císaře se vrhli ostatní spiklenci a dobili jej.
To byl první případ, kdy pretoriáni vztáhli své zbraně na císaře, kterého měli chránit.
Caesonia byla také zabita a její a Caligulově dcerce - ještě nemluvněti - voják roztříštil hlavu o zeď.
