evangelictví. profesor F. M. dopisnicích) se uplatňuje výrazná a úsporná řeč křesťanských symbolů. vnitřní zpodobňující smysl. v Římě. 1. v pronásledování symbolem naděje na vykoupení a vítězství. řecká velká začáteční písmena jména Kristus. je řecké CH, a latinské P je řecké R. Smysl symbolů vešel v pozdější době v zapomenutí. 2. Ryba je starý symbol pro jméno Ježíše Krista. ICHTHYS. 3. adventu. 4. Kříž nad jeslemi je symbol Vánoc. Kříž ukazuje, že do vánoční radosti znějí tóny Velkého pátku. 5. Králi. 6. 7. Kříž s hadem je symbolem Kristova vítězství. „Kde je, smrti, tvé vítězství? 8. Kříž s otevřeným hrobem je velikonoční symbol. je znamením Kristova vzkříšení. „Proč hledáte živého mezi mrtvými? 9. nanebevstoupení. 10. znamení svatodušních svátků (Mt 3,16). 11. Ducha svatého. 12. Připomíná nám cestu Ježíšova utrpení, bolesti a smrti. křesťanství. 13. Prodloužením svislého břevna vznikl kříž latinský. 14. K nejstarším podobám kříže patří kříž s třemi rameny. podobu písmene T. Vyskytuje se na starých egyptských památkách. z Assisi ho užíval při svém podpisu. kříže použil tvaru tohoto symbolu. 15. připomíná řecké písmeno CH ze slova Christos. 16. hoden toho, aby zemřel po způsobu svého Mistra a Pána. 17. Dnes platí tento kříž za biskupský. 18. 19. 20. Jeruzaléma. Je to velký kříž se čtyřmi malými v rohových polích. Krista a čtyři malé kříže symbolem čtyř evangelistů. 21. všelijaké ozdobné formy. rameno tvoří jetelový trojlístek. Jde o znamení sv. 22. Jiným ozdobným křížem je kotvový kříž. 23. Nápadný je svou osobitou formou kříž maltézský. rytířů johanitů. 24. cestami v nejrozmanitější podobě kříže. 25. světa. 26. v Ukřižovaného. Neboť věříš-li celým srdcem svým, spasen budeš. srdci jeho barvu, nekazí přirozenost, neusmrcuje, ale obživuje. z víry živ bude, totiž z víry v Ukřižovaného. všech andělů. pochopené a nadějí uchopené, ale plně ještě nezjevené. chrámových stěn! umělcům, malířům, sochařům a grafikům. pečetě jiných reformátorů. krásnou tradici tohoto umění. bratrské, co tam je znaků, znamení, symbolů, monogramů apod! F. M. symboly křesťanské Znakové obrazy nesoucí hlubší náb. význam. Uplatňují se především v kř. výtvarném umění, kde se objevují v písmové nebo figurální podobě jako zákl. symboly (ideogramy) či složitější symbol. znázornění (alegorie, metafory atd.). Velkého rozvoje dosáhly už v raně kř. umění, které formálně navazovalo na pozdně řím. vzory a od pohanského umění se původně lišilo právě jen symbolickým významem. Nejstarší symbolická zobrazení Ježíše Krista jsou doložena už od konce 2. stol. v podobě akrostichů. Hojně užívaný byl např. symbol ryby odkazující svým řec. zněním ICHTHYS na počáteční písmena zákl. Od zač. 3. stol. se k němu pojí další akrostichy v podobě monogramů XP (řec. XPICTOC - Kristus) nebo IHS (řec. IHCOUC - Ježíš). Rozšíření obou monogramů podnítil císař Konstantin I., který podle Eusebia umístil Kristův akrostich na svou zástavu před vítěznou bitvou u Mulvijského mostu (312). Teprve druhotně byl tak monogram IHS vysvětlován lat. In hoc signo (vinces) - V tomto znamení (zvítězíš), ještě později jezuity jako Iesus Hominum Salvator - Ježíš Spasitel Lidí. Figurální ztvárnění Krista navazovala především na obecně helénistickou představu mladého boha v podobě dobrého pastýře, Hélia nebo Orfea, postupně vystřídanou syrským typem vousatého asketického muže blížícího se středověkému ideálu. Paralelně s touto „portrétní“ linií se rozvíjela symbolika znázorňující Ježíšovo utrpení, především symbol velikonočního beránka (zčásti propojeného s dobrým pastýřem) a kříže. Figurální zobrazení evangelistů bylo nejpozději od 5. stol. provázeno jejich syboly v podobě lidské nebo andělské postavy (Matouš), lva (Marek), býka (Lukáš) a orla (Jan). Výklad těchto symbolů je několikerý, založený však až na pozdější teol. spekulaci. Kromě toho užívalo raně kř. umění také obecnější symboliku, např. holuby jako s.k. duší zemřelých, oranty (postavy v modlitebním gestu) jako s.k. zbožnosti atd. Středověk většinu raně kř. symbolů převzal a dále obohatil jejich významy i počet. Rozvinul především systém atributů svatých umožňující jednotlivé světce přesně identifikovat. Připojil však i některé zvláštní s.k. jako např. tanec smrti (Totentanz), rozšířený v době morových ran jako symbol smrti, nebo strom života, využívající symbol. protikladu rajského stromu poznání nesoucího smrt a kříže přinášejícího skrze Krista život. Novověk až na výjimky (jako např. kalich v utrakvismu) pouze dále rozvíjí a modifikuje starší kř. 9. května 2024(ČB 4/2024) Jedná se o symbol, ne o pouhé vyobrazení, a tím se také vysvětluje jeho obrovská popularita. Jako vyobrazení zpodobuje popravenou osobu, usmrcenou mimořádně krutým a hanobícím způsobem. Symbolické pochopení ale z tohoto motivu zaplašuje domněnky, že jde o výraz jakéhosi masochismu. Proto v této úvaze půjde o velmi stručný nástin vývoje, v němž se vzpomínka na Ježíšovo ukřižování proměnila v symbol, který žije dodnes.Cesta k tomuto symbolu vedla od zkušenosti těch, kdo byli svědky Ježíšovy popravy, a od těch, kteří byli touto událostí hluboce zasaženi. V tomto ohledu bychom mohli ke srovnání odkazovat k násilné smrti nejrůznějších osobností, které se těšily zvláště silné přízni a úctě. Poté však, co se poměrně záhy rozšířila zpráva o Ježíšově vzkříšení, smutek se proměnil v radost. Ježíšovi žáci zakusili vizionářské zkušenosti, díky nimž nabyli přesvědčení, že jejich mistr a spasitel sice zemřel, ale je živ. Důvěřovali tomu, co zakusili, a navíc měli povědomí o židovských představách o vzkříšení z mrtvých. Spasitel pro ně zvítězil nad smrtí a stal se zárukou jejich vlastní osobní spásy. A tak ještě než křesťané začali symbolů kříže a krucifixu užívat, nabyli jistoty o dvojznačnosti události kříže. Přesto se symbol ukřižování a krucifix prosadily až s odstupem. Nejprve se v římských katakombách objevovala jen prostá znamení kříže, zatímco nejstarší vyobrazení ukřižovaného pocházejí z doby 2. až 3. století (jak se datuje jaspis z Gazy, považovaný za nejstarší). Kristův kříž byl identifikován s křížem jako symbolem kosmu, protože Kristus platí za Spasitele světa. V prvních staletích se ovšem křesťané upínali velmi silně ke Kristovu vzkříšení, a proto ve východní tradici zobrazovali ukřižovaného jako vítěze nad smrtí a hříchem. Vyobrazování Ježíšova utrpení a smrti se ustálilo až v době gotického slohu. Ottonský Gerův kříž z kolínské katedrály, který pochází ze závěru 10. století, platí za jeden z nejstarších krucifixů na sever od Alp a také za doklad obratu v křesťanské ikonografii. O tento obrat se přitom velmi zasloužil vývoj v Itálii, k němuž výrazně přispěl františkánský řád a v němž se důraz přenášel na Ježíšovo lidství a na jeho utrpení, podávané s realistickými rysy. Mezitím se v 11. století v Evropě začaly užívat oltářní a procesní krucifixy. Kříž a krucifix tak získal výraznou úlohu v křesťanské liturgii, a to zapadá do širokého a bohatého kontextu symbolizace ukřižování, jeho symbolického pochopení a uplatnění v náboženské praxi. Už Tertullianus kolem přelomu 2. a 3. století dokládal zvyklost označování znamením kříže na čele. Šířilo se užívání křížku jako amuletu. Od 12. století nosí preláti obecně pektorální kříže na krku. Protože korunovace byla význačný posvátný akt, byl při něm užíván korunovační kříž. Příležitost k bohatému rozvíjení symbolizace nabídlo výtvarné umění, v jehož dějinách se Ježíš stal nejzobrazovanější postavou vůbec. Navíc výtvarné umění rozšířilo svou pozornost na celý pašijní příběh. Typické středověké vyobrazení ukřižování se samo stalo syntézou symbolů, což si můžeme znázornit na doplňování nejrůznějších svědků ukřižování. V dějinách středověkého umění jejich počet rostl a kolísal. Kromě skupiny žen se mezi ně dostávali Ježíšovi příznivci, jako byl Josef z Arimatie (podle legendy o svatém Grálu měl do kalicha Zachytit Ježíšovu krev), proroci, Jan Křtitel, řádoví světci, ale i donátoři. Objevovali se také Ježíšovi nepřátelé. Ale obrazy nesloužily jako pouhé ilustrace. Stačí se podívat na Ukřižování z kaple svaté Barbory (sedmdesátá až devadesátá léta 14. století), které pochází z dílny Mistra Třeboňského oltáře a původně bylo určeno pro kostel sv. Barbory nedaleko Děbolína u Jindřichova Hradce. Tento obraz se řadí k tzv. krásnému stylu, což se odráží na bohatém zlacení pomocí zlatých plíšků, na výrazné barevnosti, na líbezných tvářích, na štíhlých postavách. Byl tak určen pro intenzivní zážitek diváků, kteří smyslovým prožitkem měli být povzbuzováni k zaměření na nebeskou krásu. Zobrazován byl i Kristus vzkříšený, ale výtvarné umění s tím mělo nesnáze. Už proto, že v Bibli není vzkříšení nijak vylíčeno. Byzantské obrazy nechávaly od 7. století Ježíše vystupovat ze sarkofágu. Na středověkých obrazech Kristus na sarkofágu stojí nebo přímo trůní. V oblastech, kam zasahoval vliv německé reformace, se v 16. století setkáváme s obrazy vzkříšeného Krista, který probodává smrt a ďábla. Ale německá reformace neměla k obrazům jednoznačný vztah. Nicméně na obraze prostřední desky oltáře v městském kostele ve Výmaru z roku 1555, který namaloval Lucas Cranach st. a který dokončil jeho stejnojmenný syn, je ukřižovaný Kristus zasazen do biblických dějin od Mojžíše po Kristovo nanebevstoupení. Luterská reformace tu tak dostává formu podívané, která vyjadřuje smysl pro biblismus a také existeční sebepochopení luterána, protože vyobrazený beránek klasifikuje Ježíšovu smrt jako oběť, postava vzkříšeného Ježíše nalevo přemáhá smrt a napravo Luther vše dosvědčuje Biblí. Není však možné v krátkosti popsat celý vývoj, a tak zájmem této úvahy je alespoň upozornit na velkou škálu možností, která se projevila v symbolickém pochopení Kristova ukřižování. Jeho vyobrazení bývají určena pro diváky, kteří se ke Kristu hlásí a jejichž zkušeností chtějí obrazy pohnout. Přitom kolísají mezi důrazem na smrt a důrazem na vítězství nad smrtí. Nelze v nich však hledat jedno bez druhého. Kříž vždy symbolizuje smrt - a spasitel na kříži zosobňuje vítězství. Protestantská tradice po právu kritizovala církevní triumfalismus, který se někdy za symbolem kříže nachází a jeho prostřednictvím se chce prosazovat. Na druhé straně se sama dostává do paradoxního postavení, když tolik zdůrazňuje kříž, a přitom viditelný symbol kříže ponechává svým oponentům. Za hranice konfesních rozdílů a rozporů ukazuje pak moderní umění. Z české avantgardy je to například Jan Bauch, který se vícekrát věnoval zobrazování Krista v průběhu pohnutých čtyřicátých let minulého století a vyjádřil se slovy: „Ze všeho nejvíc jsou obrazy z té doby výrazem úzkosti jako mého základního pocitu - třeba Kristus na hoře Olivetské, Poslední večeře, Ukřižování.“ Sekulární umění objevilo v Kristu symbol pro osobní zkušenost, výmluvný a srozumitelný. Máme tak co do činění se sekulárním uměním, které tradiční symbol ukřižování interpretuje nenábožensky. V minulém století se tím proslavil i britský malíř Francis Bacon (1909-1992). Ve Třech studiích pro postavy u paty ukřižování (1944), především pak ve Třech studiích pro ukřižování (1962) nebo v Ukřižování (1965) tematizoval vlastní smrtelnost a v ukřižování viděl krajní barbarskost, krajní násilí, téma, jež ho zároveň odpuzovalo i přitahovalo. Zcela jiného rázu jsou pak pokusy podat motiv ukřižování komicky, a přitom ne výsměšně. Z mnoha příkladů si připomeňme alespoň Superstart (2003) někdejší, původem ostravské výtvarné skupiny Kamera skura - plastiku Krista jako gymnasty na kruzích, který spíše paroduje zbožšťování sportovců než Krista Pána. Můžeme mluvit přímo o sekularizaci, zesvětštění náboženského symbolu ukřižování? Moderní umění se nedopouští krádeže myšlenky, nýbrž dopouští jiný život velkého tématu. Přítomnost náboženství bez transcendence, užitek náboženství za jeho vlastními hranicemi. A tak sekulární interpretace připomínají, že obrazy Krista nejsou předměty uctívání. Dějiny symbolizace ukřižování jsou příliš bohaté, stačí v nich číst, hledat jejich vlastní poselství i hodnotu, sledovat proměny lidské zkušenosti. Církev Ježíše Krista Svatých posledních dnech má nový symbol, který bude sloužit jako její poznávací znak. Prorok a president Církve Russell M. President Nelson uvedl, že tento nový symbol je dalším krokem ve snaze zaměřovat se na božsky zjevený název Církve, k čemuž dal na základě inspirace podnět v srpnu 2018. „K tomuto mimořádnému žádosti jsme přikročili proto, že když odstraníme Pánovo jméno z názvu Jeho Církve, odstraníme bezděčně i Jeho jakožto ústřední postavu našich bohoslužeb a našeho života,“ uvedl president Nelson, který při své službě klade silný důraz na správný název Církve již nejméně od roku 1990. Tento nový symbol zdůrazňuje jméno Ježíše Krista a Jeho ústřední roli ve všem, čím se Církev zabývá. Název Církve je obsažen v obdélníkovém útvaru, který představuje úhelný kámen. Tato myšlenka má biblické kořeny. Apoštol Pavel v prvním století v dopise Svatým v Efezu s využitím metafory z oblasti stavebnictví napsal, že Církev je postavena na základě apoštolů a proroků, přičemž jejím hlavním úhelným kamenem je sám Ježíš Kristus. Uprostřed tohoto symbolu je vyobrazení Thorvaldsenovy mramorové sochy Krista. „[Tento symbol] znázorňuje vzkříšeného, žijícího Pána, který vztahuje ruce, aby objal všechny ty, kteří k Němu přijdou,“ uvedl president Nelson. Tento nový symbol se bude používat na církevních materiálech v souladu s pokyny Prvního předsednictva a Kvora Dvanácti apoštolů. „Tento symbol se bude nyní používat jako vizuální poznávací znak oficiální literatury, zpráv a akcí Církve,“ dodal prorok. Církev Ježíše Krista Svatých posledních dnů je celosvětovou rodinou, která má více než 16 milionů členů po celém světě. Tento nový symbol se vytváří ve 110 jazycích, což představuje složitý proces, jehož dokončení si vyžádá několik měsíců. Křesťanství si během své historie vytvořilo celou řadu symbolů, z nichž některé jsou obecně přijímány prakticky v celém křesťanstvu, další jsou používány pouze buďto jen určitými náboženskými skupinami, nebo mají v různých křesťanských skupinách různé významy. Řada těchto symbolů (zejména ve formě šperků) však byla postupem času převzata sekularizovanou společností buďto bez původního významu, nebo s trochu pozměněným významem (např. Kříž - kříž je nejznámějším symbolem křesťanství. Jeho původ lze spatřovat ve způsobu Kristova umučení. Z jednoduchého kříže byla odvozena řada jeho specifických podob, z nichž některé jsou používány pouze ve specifickém významu v rámci určitých skupin (např. krucifix, papežský kříž etc.), některé našly použití i mimo křesťanství (např. červený kříž či kříž svatého Petra). Kříž tau (antonínský, adventní, sv. Prsten - snubní prsten - symbol obecně rozšířený v západním křesťanství, který dává najevo, že dotyčná osoba je ve stavu manželském. Nastávající manželé si navzájem navlékají tento prsten během svatebního obřadu. Symbol přetrvává se stejným významem i v sekularizované části západní společnosti. Zvyk funguje i v řadě východních katolických církvích a pravoslavných krajích, ovšem výměna prstenů zde obvykle není součástí svatebního obřadu. Své snubní prsteny používají i jiná náboženství. Prsten čistoty - prsten, kteří nosí mladí křesťané, aby deklarovali svoji křesťanskou víru a odhodlání setrvat v souladu s křesťanským učením až do svatby v celibátu. Prsten čistoty začal být nošen americkými evangelikály v polovině 90. let 20. Beránek (ovce) - symbol nevinnosti a čistoty. V kombinaci s pastýřem znázorňuje věřícího člověka, samotný beránek je také symbolem Ježíše Krista jako obětního beránka (beránek Boží - lat. Ichthys - druhý obecně rozšířený symbol křesťanství je primitivní schéma ryby, v prvotní církvi byla symbolem nejrozšířenějším. Pelikán: Traduje se, že pelikán si v případě nouze o potravu, kdy nemá, čím by nakrmil svá mláďata, svým zobákem rozklove vlastní hruď a pak mláďata krmí krůpějemi své vlastní krve[4]. To symbolizuje skutečnost, že Ježíš trpěl a zemřel za všechny hříšné a byl mu proboden bok, ze kterého vytekla krev a voda. Víno, která je součástí svaté večeře Páně (eucharistie), symbolizuje právě krev, kterou Ježíš prolil za hříšné křesťany (tj. symbolicky své děti).
Historie a význam symbolů je široká a mnohostranná, od akrostichů a monogramů až po trojramenné a čtyřramenné kříže, zobrazení Beránka a ryb, až po symboly používané v liturgii a klíčové obrazy raně křesťanského a středověkého umění. Důraz na to, že kříž symbolizuje smrt i vítězství, zůstává v různých tradicích nadále živý, a stejně tak se vyvíjí a rozšiřuje význam křížů ve světě sekulárního i náboženského umění.
Klíčové motivy a jejich vývoj
Nejstarší symbolická zobrazení Ježíše Krista jsou doložena už od konce 2. století v podobě akrostichů. Hojně užívaný byl např. symbol ryby odkazující svým řeckým zněním ICHTHYS na počáteční písmena zákl. Od zač. 3. stol. se k němu pojí další akrostichy v podobě monogramů XP (řec. XPICTOC - Kristus) nebo IHS (řec. IHCOUC - Ježíš). Rozšíření obou monogramů podnítil císař Konstantin I., který podle Eusebia umístil Kristův akrostich na svou zástavu před vítěznou bitvou u Mulvijského mostu (312). Teprve druhotně byl tak monogram IHS vysvětlován lat. In hoc signo (vinces) - V tomto znamení (zvítězíš), ještě později jezuity jako Iesus Hominum Salvator - Ježíš Spasitel Lidí.
Figurální ztvárnění Krista navazovala na helénistickou představu mladého boha, později na syrský typ vousatého asketického muže. Paralelně se rozvíjela symbolika utrpení: symbol velikonočního beránka a kříž. Zpracování evangelistů se ztvárnilo v symbolicích představách Matouše (tvář člověka), Markova symbolu lva, Lukášova býka a Jana orla. Výklad symbolů vycházel z teologických úvah pozdějšího období.
Liturgie a barvy: propojení symbolů s časem liturgie
Liturgický rok je tradičně rozdělen na tři hlavní okruhy: velikonoční (postní období, velikonoční třídení, doba velikonoční), vánoční (advent a vánoční doba) a mezidobí. Každá doba má svůj ráz, barvy a symboly, které doprovázejí oslavy a připomenutí. Vánoční doba má zvláštní význam, protože připomíná narození Ježíše a počátky Ježíšova vtělení, zatímco Velikonoce připomínají smrt a vítězství nad smrtí.
Adamantní poselství, že Kristus byl ukřižován a vzkřísil se, bývá vyjádřeno skrze mše a eucharistii, která symbolizuje Kristovu oběť a sjednocení věřících s Bohem. Zobrazení Kristova utrpení a smrti se v průběhu času ustálila, a to zejména v gotickém slohu, se silným důrazem na lidské údaje o Ježíšově lidském těle a utrpení.
Různorodost kříže a jeho významů
Kříž se stal centrem křesťanské spirituality a liturgie; jeho varianty odrážejí konfesní rozdíly: římsko-katolický kříž s různým počtem břeven, pravoslavný kříž s šikmým spodním břevnem, řecko-katolický obraz s vodorovným spodním břevnem atd. Kříž také přešel do symbolických a uměleckých rovin, kdy se stal amuletem, nástrojem obranným a prostředkem víry.
Mezi dalšími významy bývají symbolem Ducha Svatého, spojování čtyř světových stran a další univerzální významy, které se v křesťanské ikonografii objevují.
Symboly a jejich rozšíření v různých epochách
Novověk a moderní éra přinesly rozšíření symbolů do sekulárního světa - např. sekulární umění, které z Krista učinilo prostředek pro osobní zkušenost a reflexi lidské existence. Francis Bacon a další umělci reflektovali utrpení a morální otázky prostřednictvím ukřižování, ačkoliv interpretace byla často nekřesťanská.
V moderní církvi a v ekumenických snahách vznikaly i nové vizuální symboly. Např. novodobý symbol Církve Ježíše Krista Svatých posledních dnů autorsky představený v roce 2018 jako důraz na zjevený Jméno Krista.
V pramenech nalezneme popis různorodé symboliky: od pečetí, monogramů až po architektonické prvky a kostelní oltáře. Symboly slouží k identifikaci světců podle atributů a k převedení biblických příběhů do vizuálního jazyka pro diváka.
Zakončení a shrnutí
Symboly křesťanské symboliky jsou vnitřně propojené se zkušeností věřících a s výkladem církevní tradice. Pro jejich pochopení je klíčové chápat, že kříž je vždy spojení mezi smrtí a vítězstvím; Beránek a ryba připomínají Krista jako obětního Spasitele; dary liturgických barev a atributů ukazují na hloubku duchovní reality.
tags: #symbol #popirajici #bozstvi #jezise #krista