Jedná se o symbol, ne o pouhé vyobrazení, a tím se také vysvětluje jeho obrovská popularita. Jako vyobrazení zpodobuje popravenou osobu, usmrcenou mimořádně krutým a hanobícím způsobem. Symbolické pochopení ale z tohoto motivu zaplašuje domněnky, že jde o výraz jakéhosi masochismu. Proto v této úvaze půjde o velmi stručný nástin vývoje, v němž se vzpomínka na Ježíšovo ukřižování proměnila v symbol, který žije dodnes.
Cesta k tomuto symbolu vedla od zkušenosti těch, kdo byli svědky Ježíšovy popravy, a od těch, kteří byli touto událostí hluboce zasaženi. V tomto ohledu bychom mohli ke srovnání odkazovat k násilné smrti nejrůznějších osobností, které se těšily zvláště silné přízni a úctě. Poté však, co se poměrně záhy rozšířila zpráva o Ježíšově vzkříšení, smutek se proměnil v radost. Ježíšovi žáci zakusili vizionářské zkušenosti, díky nimž nabyli přesvědčení, že jejich mistr a spasitel sice zemřel, ale je živ. Důvěřovali tomu, co zakusili, a navíc měli povědomí o židovských představách o vzkříšení z mrtvých. Spasitel pro ně zvítězil nad smrtí a stal se zárukou jejich vlastní osobní spásy.
A tak ještě než křesťané začali symbolů kříže a krucifixu užívat, nabyli jistoty o dvojznačnosti události kříže. Přesto se symbol ukřižování a krucifix prosadily až s odstupem. Nejprve se v římských katakombách objevovala jen prostá znamení kříže, zatímco nejstarší vyobrazení ukřižovaného pocházejí z doby 2. až 3. století (jak se datuje jaspis z Gazy, považovaný za nejstarší). Kristův kříž byl identifikován s křížem jako symbolem kosmu, protože Kristus platí za Spasitele světa. V prvních staletích se ovšem křesťané upínali velmi silně ke Kristovu vzkříšení, a proto ve východní tradici zobrazovali ukřižovaného jako vítěze nad smrtí a hříchem. Vyobrazování Ježíšova utrpení a smrti se ustálilo až v době gotického slohu. Ottonský Gerův kříž z kolínské katedrály, který pochází ze závěru 10. století, platí za jeden z nejstarších krucifixů na sever od Alp a také za doklad obratu v křesťanské ikonografii.
O tento obrat se přitom velmi zasloužil vývoj v Itálii, k němuž výrazně přispěl františkánský řád a v němž se důraz přenášel na Ježíšovo lidství a na jeho utrpení, podávané s realistickými rysy. Mezitím se v 11. století v Evropě začaly užívat oltářní a procesní krucifixy. Kříž a krucifix tak získal výraznou úlohu v křesťanské liturgii, a to zapadá do širokého a bohatého kontextu symbolizace ukřižování, jeho symbolického pochopení a uplatnění v náboženské praxi. Už Tertullianus kolem přelomu 2. a 3. století dokládal zvyklost označování znamením kříže na čele. Šířilo se užívání křížku jako amuletu. Od 12. století nosí preláti obecně pektorální kříže na krku.
Příležitost k bohatému rozvíjení symbolizace nabídlo výtvarné umění, v jehož dějinách se Ježíš stal nejzobrazovanější postavou vůbec. Navíc výtvarné umění rozšířilo svou pozornost na celý pašijní příběh. Typické středověké vyobrazení ukřižování se samo stalo syntézou symbolů, což si můžeme znázornit na doplňování nejrůznějších svědků ukřižování. V dějinách středověkého umění jejich počet rostl a kolísal. Kromě skupiny žen se mezi ně dostávali Ježíšovi příznivci, jako byl Josef z Arimatie, proroci, Jan Křtitel, řádoví světci, ale i donátoři. Objevovali se také Ježíšovi nepřátelé.
Ale obrazy nesloužily jako pouhé ilustrace. Stačí se podívat na Ukřižování z kaple svaté Barbory, které pochází z dílny Mistra Třeboňského oltáře a původně bylo určeno pro kostel sv. Barbory nedaleko Děbolína u Jindřichova Hradce. Tento obraz se řadí k tzv. krásnému stylu, což se odráží na bohatém zlacení pomocí zlatých plíšků, na výrazné barevnosti, na líbezných tvářích, na štíhlých postavách. Byl tak určen pro intenzivní zážitek diváků, kteří smyslovým prožitkem měli být povzbuzováni k zaměření na nebeskou krásu.
Zobrazován byl i Kristus vzkříšený, ale výtvarné umění s tím mělo nesnáze, protože v Bibli není vzkříšení nijak vylíčeno. Byzantské obrazy nechávaly od 7. století Ježíše vystupovat ze sarkofágu. Na středověkých obrazech Kristus na sarkofágu stojí nebo přímo trůní. V oblastech, kam zasahoval vliv německé reformace, se v 16. století setkáváme s obrazy vzkříšeného Krista, který probodává smrt a ďábla. Lucas Cranach starší a jeho syn dokončili oltář ve Výmaru; zde je ukřižovaný Kristus zasazen do biblických dějin od Mojžíše po Kristovo nanebevstoupení. Lutherova reformace tu dostává formu podívané, která vyjadřuje smysl pro biblismus a existenci sebepochopení, kde beránek klasifikuje Ježíšovu smrt jako oběť, a vzkříšený Ježíš napravo dosvědčuje Biblí.
Není však možné v krátkosti popsat celý vývoj, a tak úvaha upozorňuje na velkou škálu možností, která se projevila v symbolickém pochopení Kristova ukřižování. Jeho vyobrazení bývají určena pro diváky, kteří se ke Kristu hlásí a jejichž zkušeností chtějí obrazy pohnout. Přitom kolísají mezi důrazem na smrt a důrazem na vítězství nad smrtí. Nelze v nich však hledat jedno bez druhého. Kříž vždy symbolizuje smrt - a spasitel na kříži zosobňuje vítězství.
Protestantská tradice po právu kritizovala církevní triumfalismus, který se někdy za symbolem kříže nachází a jeho prostřednictvím se chce prosazovat. Na druhé straně se sama dostává do paradoxního postavení, když tolik zdůrazňuje kříž, a přitom viditelný symbol kříže ponechává svým oponentům. Za hranice konfesních rozdílů a rozporů ukazuje pak moderní umění. Z české avantgardy je to například Jan Bauch, který se vícekrát věnoval zobrazování Krista v průběhu pohnutých čtyřicátých let minulého století a vyjádřil se slovy: „Ze všeho nejvíc jsou obrazy z té doby výrazem úzkosti jako mého základního pocitu - třeba Kristus na hoře Olivetské, Poslední večeře, Ukřižování.“
Sekulární umění objevilo v Kristu symbol pro osobní zkušenost, výmluvný a srozumitelný. Máme tak co do činění se sekulárním uměním, které tradiční symbol ukřižování interpretuje nenábožensky. V minulém století se tím proslavil i britský malíř Francis Bacon, který tematizoval vlastní smrtelnost a v ukřižování viděl krajní barbarskost a násilí. Zcela jiného rázu jsou pokusy podat motiv ukřižování komicky, například plasty Krista jako gymnasty na kruzích, které spíše parodují zbožšťování sportovců než Krista Pána.
Můžeme mluvit o sekularizaci, zesvětštění náboženského symbolu ukřižování? Moderní umění se nedopouští krádeže myšlenky, nýbrž dopouští jiný život velkého tématu - přítomnost náboženství bez transcendence a využití náboženství za jeho vlastními hranicemi. A tak sekulární interpretace připomínají, že obrazy Krista nejsou předměty uctívání. Dějiny symbolizace ukřižování jsou bohaté a stále hledají své vlastní poselství i hodnotu napříč dobami.
Většina z nás zná obraz Božího milosrdenství od sestry Faustýny Kowalské. Tématu se však chopili i ikonopisci a vytvořili ikonickými technikami skutečnou ikonovou formu. Původ obrazu Milosrdenství je vázán na zjevení sestry Faustýny 22.2.1931. Někdo přetvořil původní obraz do ikonové formy a máme ho před sebou; čtěme v tomto duchu evangelium zapsané do obrazu. Kristus je vyobrazen včetně ran na rukou a na nohou, probodené srdce, z něj tryskají dva paprsky - jeden červený a jeden světlý. Po krátkém vyprávění Ježíš říká: Namaluj obraz podle toho, co vidíš, s nápisem: Ježíši, důvěřuji Ti. a na celém světě.
Tyto dva paprsky představují krev a vodu - symbolem eucharistie, křtu a daru Ducha Svatého. Základní symbol je ruka pozdvižená k požehnání; není to ruka, která chce pokárat, ale ta, která chce všem žehnat a obdarovávat štěstím. Důvěra v Boží milost a obecná poselství lásky se odvíjejí od Božího hnutí vstříc člověku, jak je vyjádřeno v Janově evangeliu a dalších textech. V tomto kontextu obraz Milosrdenství slouží jako prostředník k modlitbě a k přímluvě za druhé.
Obraz Milosrdného Ježíše je dnes známý na celém světě. Obraz znázorňuje zmrtvýchvstalého Krista přinášejícího pokoj, odpuštění hříchů a všechny milosti za cenu svého utrpení a smrti na kříži; prameny krve a vody připomínají rány na rukou a nohou a rány na boku s dvojpaprskovým světlem. Zdroje týkající se zákazu vyzařování a časového kontextu ukazují, že obraz byl veřejně vystaven v roce 1935 a stal se zdrojem duchovních milostí, votivních darů a nových poutí k Božímu Milosrdenství.
Ikony, obrazy i symboly křesťanské víry nás provázejí od dávných časů. Je dobré a užitečné vědět základní smysl a důležitost těchto předmětů. Existuje zde mnoho protichůdných názorů, nebo u mnoha lidí základní pochopení zcela chybí. Naši moudří a zbožní předkové vnímali přítomnost a jejich moc ve zcela odlišné rovině, než je tomu dnes. Podstatné vědomosti o moci ikon či posvátných předmětů se z mnoha důvodů vytratily.
- Jak vyplývá ze samotné podstaty vlastnictví takovýchto obrazů a symbolů, je důležité zmínit, že člověk věřící či vzhlížející křesťanským ctnostem se neklaní ve vlastním slova smyslu soše či modle, ale je přitahován k vyobrazením proto, že se cítí povinnen zapojit do života viditelné skutky víry.
- Z praxe lze ikonou přirovnat k prameni čisté vody, z něhož pramení osvěžení křesťanské duši v světě plném egoismu a závisti; v něm je patrná absence božského řádu uvnitř společnosti.
- Vzory ctnostného života zpodobněné obrazy Syna Božího fungují jako zrcadlo světelných rysů duchovního dění a jako zásobník sil pro meditaci a modlitbu.
Ikony a symboly slouží také jako tvrze a útočiště pro věřící v dobách úzkosti i radosti; pomáhají vyjádřit touhy a slova ve spojení se spiritualitou. Po čase se tyto energie stávají ochranou proti nepřátelství světa a astrálním silám, a proto je vhodné nechat ikonu požehnat knězem. Naše předkové žehnali obrazy, oltáře i místa, aby se vyhnula nepřízeň osudu a zlé moci. Obklopujme se tedy dobrými věcmi a myšlenkami, které nám předkové a Kristus prostřednictvím církve předávají.
Prostřednictvím tohoto obrazu můžeme duším udílet mnoho milostí; obraz Milosrdenství se stal symbolem naděje a duchovní podpory, který spojuje biblické pravdy s moderní reflexí podmínek společnosti.