Tádž Mahal je kromě světoznámé turistické atrakce také jeden z nejpůsobivějších architektonických výtvorů lidské historie. Tento bílý skvost, jak se mu občas říká, navštíví v indické Ágře každý rok miliony lidí a stal se symbolem Indie. My se dnes podíváme na jeho historii a hlavně na kámen, ze kterého je z velké části postaven: bílý mramor.
Klenot Indie postavený bez betonu. Stavba mauzolea začala v roce 1632 a trvala více než 20 let. Na díle pracovalo údajně až 20 000 dělníků, architektů, řezbářů, sochařů a řemeslníků z celé říše Mughalů i ze zahraničí, a to včetně Persie a Osmanské říše. Makranský mramor je kámen, který změnil architekturu a je hlavní stavební materiál Tádž Mahalu.
Makranský mramor pochází z lomů v oblasti Makrana v Radžastánu a má velmi vysokou čistotu - až 98 % uhličitanu vápenatého. Jeho krystalická struktura dovoluje jemné a detailní provedení ornamentů, včetně květinových vzorů technikou pietra dura. Bílý mramor dodává mauzoleu nezaměnitelný vzhled, který se mění podle denního světla od růžového úsvitu po zlatý západ a při měsíčním světle lehce svítí.
Tím, že stavba byla realizována bez betonu a s důrazem na symetrii, vznikl unikátní architektonický celek: hlavní mauzoleum, čtyři minarety, mešita, hostinská budova a rozsáhlé zahrady. Základy byly vybudovány hlubinným způsobem, aby vydržely i během případného zemětřesení; minarety jsou lehce nakloněny od mauzolea, aby při případném zhroucení minarety spadly mimo hrobku.
A co stojí za samotným příběhem? Mumtáz Mahal, Šáhdžahánova manželka, zemřela při porodu čtrnáctého dítěte. Císař po ní toužil postavit něco mimořádného a tak vznikl Taj Mahal, který se stal symbolem lásky i indické architektury. Legenda vypráví o romantickém a zároveň složitém vztahu mezi princem a Mumtáz Mahal, kdy ona provázela císaře na cestách a stala se jeho nejmilejší společnicí a rádkyní.
V dobách největší slávy byl Taj Mahal součástí rozsáhlé bodlé architektury v Ágře, která zahrnovala Rudou pevnost, Jama Masjid a další paláce a zahrady. Předpokládalo se i existence Černého Taj Mahalu na druhém břehu Jamuny, který se však nikdy nedokončil a zůstal jen v plánech. Císař Šáhdžahán byl uvězněn ve Rudém paláci svým synem Aurangzebem; po smrti byl uložen do hrobky vedle Mumtáz Mahal.
Rozsah a detaily projektu: kolem roku 1648 byla dokončena samotná hrobka a celá stavba byla dokončena kolem roku 1653 za odhadované náklady 32 milionů rupií. Na majstrštyk se podílelo více než 20 000 dělníků a řemeslníků z celé říše a z zahraničí; hlavním architektem byl Ustad Ahmad Lahori. Taj Mahal je dnes zapsán na seznam světového dědictví UNESCO a patří k největším skvostům indoislámské architektury.
Makranský mramor se stal inspirací pro budovy po celém světě - byl použit například při výstavbě památky královny Viktorie v Kalkatě a částečně i ve Sheikh Zayed Grand Mosque v Abú Dhabí. V moderní architektuře a designu zůstává bílý mramor oblíbeným materiálem pro reprezentativní prostory i exteriér díky své odolnosti a estetice.
Další zajímavosti: čtyři minarety byly navrženy s mírným úhlem, aby bočním směrem nepřiměřeně zatížily kupoli. Hrobky Manželky Mumtáz Mahal a Šáhdžahána jsou umístěny uvnitř hlavní místnosti, avšak samotná těla jsou pohřbena hlouběji - jejich sarkofágy jsou vyzdobené, ale prázdné. Vstup do hlavního mauzolea bývá omezen a návštěvníci musí respektovat pravidla pro ochranu této historické památky. Parkoviště a dopravní omezení se snaží snížit znečištění, které zbarvuje mramor do žluta; Bahenní maska slouží jako dočasné čištění povrchu kamene.
Na závěr: Taj Mahal je nejen památkou na lásku, ale i důkazem technické zručnosti a organizační dokonalosti v období Mughalů. Jeho ikonická krása a zrcadlení na vodní ploše Mehtab Bagh či jezerech dotvářejí věčný dojem míru a elegance. Každoročně láká 7-8 milionů návštěvníků a jeho světový význam je potvrzen i status UNESCO a vítězství v soutěži Nových sedm divů světa.
