Proč je zrovna VÍRA nástrojem spásy? To je bezpochyby častý dotaz. „Milostí jste spaseni skrze víru“ je skutečně učení Písma svatého a Boží zřízení, ale proč je tomu tak? Když se chceme pokusit odpovědět na takovou otázku, je na místě, abychom zůstali pokorní, neboť Boží cesty pro nás nejsou vždy pochopitelné, ani nám není dovoleno je domýšlivě zpochybňovat.
Pokorně odpovídáme, že nakolik jsme schopní posoudit, byla víra vybrána jako nástroj milosti, protože je přirozeně uzpůsobená k tomu, aby přijímala. Představ si, že bych chtěl dát almužnu nějakému žebrákovi - určitě bych mu ji vložil do rukou. Proč? Inu, asi by nebylo moc vhodné strčit mu ji ucha nebo položit na nohu, když se zdá, že právě ruka byla stvořena, aby přijímala.
Představuje to také nejznámější dílo mocného kazatele. Původně vyšlo pod názvem „Vše pouhou milostí“. Ch. Spurgeon představuje jednoduchým jazykem Boží plán spasení tak, aby mu mohl porozumět každý člověk. Ve své knize představuje Charles Spurgeon jednoduchým jazykem Boží plán spasení, kterému může rozumět každý člověk. Jakýkoliv pokus potěšit Boha, založený na našich vlastních dobrých skutcích, přináší jen samospravedlnost a chladné srdce. Spurgeon říká: „Kdo ví, kolik lidí nalezne cestu pokoje skrze to, co si zde přečtou? Pro tebe, drahý čtenáři, je však důležitější toto: chceš i ty být jedním z nich? Čtenáři, myslíš to s četbou těchto stránek vážně? Pokud ano, jsme pro začátek domluveni, ale pamatuj, že mi nejde o nic jiného, než abys nalezl Krista a nebe. Kéž bychom ho mohli hledat společně!“
Odpovídá A. Jak teologie smlouvy, tak dispenzacionalismus se shodnou s teologií nové smlouvy, že všem křesťanům nové smlouvy jsou plně odpuštěny hříchy, takže tomuto bodu nemusíme věnovat mnoho času. Teologie nové smlouvy věří, že všichni v novosmluvním společenství znají Hospodina. Všichni jsou v novosmluvním společenství věřícími. Někteří Bohem mocně obdarovaní pastoři jsou pro církev pozoruhodným darem. Milují svůj lid, správně nakládají s Písmem, vidí mnohá obrácení a jejich služba oslovuje celá pokolení, rozumí kultuře, ve které žijí, aniž by se jí nechali ochočit.
Není třeba, abych vám je vyjmenovával: některé sami znáte a stejně jako já jim vděčíte za povzbuzení i za výzvy. Většina z nás však slouží na skromnějších „políčkách“. Většina kazatelů zpravidla nekáže tisícům, natož desetitisícům. Nenapíšou vlivné knihy, nepovedou početné týmy a nikdy nezažijí větší než jen skromný růst sboru. Budou se ze všech sil věnovat péči o staroušky, navštěvování, poradenství, biblickým hodinám a kázání. Některým se dostane tak malé podpory, že si i sborový zpravodaj budou připravovat sami. Možná ani není v jejich silách rozpoznat, zda na omezeních v oblasti jejich služby nese vinu spíše zvláštní obtížná situace v místě, nebo jejich vlastní nedostatečnost. Občas vrhnou roztoužený pohled na „úspěšné“ křesťanské organizace.
Většina z nás - řekněme si to na rovinu - jsme obyčejní kazatelé. K takovým patřil i taťka. Tom Carson byl průkopníkem v zakládání církví a kazatelem v kanadském Québeku. Byl to jen obyčejný kazatel, který ale působil v období, kdy se francouzská Kanada dostala od hrozných časů pronásledování a uvězňování baptistických kazatelů mezi lety 1930-1960 k probuzení a pozoruhodnému růstu v 70. letech.
Odpovídá R.C. Proč je milost nezbytná? Kvůli osvobození a usmíření s Bohem. Myšlenka posledního soudu není v naší kultuře populární. Kázání o zlu, ohni a věčném zatracení již není oblíbené. Převažuje názor, že stačí umřít, abychom vešli do Království Božího. Lidé si myslí, že Bůh je tak „milující”, že mu ve skutečnosti zase tak příliš nezáleží na tom, zda žijeme podle jeho zákona.
Ale v odpovědi na tuto realitu stojí Puritáni - lidé, kteří milovali Boha, měli hluboké porozumění Božímu slovu, kladli velký důraz na posvěcení a měli hlubokou touhu sloužit Bohu celým svým životem. Odpovídá Robert J. V Bibli existují tři prameny učení, které ukazují, že žádný člověk není přirozeně ateistou. Může se rozhodnout, že se ateistou stane, nebo může převrátit svou znalost pravého Boha a uctívat náhražku, ale všichni lidé mají Bohem dané vědomí o Bohu.
Žalmista tvrdí, že nebesa vypravují o Boží slávě. Hebrejské slovo použité pro vyjádření „slávy“ v sobě zahrnuje myšlenku na váhu nebo tíhu. Váha často dodává věcem význam. Nebesa vypravují o Boží „váze“, vypravují o jeho významu. Robert J. Vynikající, čtivá, zajímavě a logicky napsaná kniha na téma Bible. Obrovskou potřebou současnosti není, aby se pokořil Bůh a používal nedokonalou Bibli, ale aby se pokořil člověk a sklonil se před dokonalým, inspirovaným Slovem Božím.
Doufám, že v době, kdy mnozí odpadli od historického reformovaného učení o Písmu, přičemž především zavrhli dostatečnost Písma, se tento spis stane malým příspěvkem ke znovupotvrzení tohoto nadmíru důležitého učení. Chybné učení o Písmu nutně vede k ustanovení jiných autorit, než je autorita inspirovaného Slova Božího. Když v roce 1957 zemřel Nikos Kazantzakis (2. března 1883 - 26. října 1957), byl vnímán v Řecku rozporuplně - jako světově uznávaný spisovatel a zároveň jako národní vyvrhel. Kazantzakis dokončil první verzi Posledního pokušení roku 1951, ale kniha vyšla v Řecku až v roce 1955, což bylo o rok později než v zahraničí. Důvodem byla církevní cenzura a politická ostražitost poválečného Řecka.
Román představuje život Ježíše z Nazareta jako dramatický duchovní zápas mezi tělem a duchem, mezi lidskou slabostí a božským povoláním. Děj sleduje Krista od mládí - ne jako jistého spasitele, ale jako muže sužovaného pochybnostmi, strachem a výčitkami. Zpočátku odmítá své poslání, pracuje jako tesař, žije mezi prostými lidmi a zápasí s tělesností lidské existence, zejména s touhou po rodinném životě s Máří Magdalenou.
Stejně jako v díle tematizujícím život sv. Františka z Assisi z roku 1956 se Kazantzakis v základu drží tradiční hagiografie, ale nebojí se použít jiné interpretace a upravit výchozí materiál podle své vlastní filozofie. V Posledním pokušení hraje zásadní roli vztah s Jidášem, kterého autor vykresluje jako nejbližšího a nejvěrnějšího učedníka - toho, kdo ho zradí nikoli ze záludnosti, ale z poslušnosti vyššímu plánu. Závěrečný zlom románu představuje „poslední pokušení“ na kříži. V omdlení Ježíš prožije vizi alternativního života: sestoupí z kříže, ožení se, má děti, stárne - žije lidský život, který mu byl odepřen. Tento snový obraz je však rozbit příchodem bývalých apoštolů v čele s Jidášem, kteří mu vyčítají, že nenaplnil svůj úkol, jímž bylo nechat se ukřižovat. Ježíš rozezná prožitý spokojený život jako pokušení od ďábla a únik od svého poslání.
Podle Biena je Poslední pokušení „románem o transsubstanciaci těla v ducha“ - o proměně hmoty, touhy a slabosti v sílu a světlo. Zatímco Vatikán zařadil román na Index librorum prohibitorum v roce 1954, Řecká pravoslavná církev se pokusila spisovatele exkomunikovat. Kazantzakis reagoval lakonicky a ikonicky: poslal telegraf do Vatikánu s větou Tertulliana: „Ad tuum, Domine, tribunal appello“ (Podávám odvolání k tvému soudu, Pane). Totéž říká ortodoxní hierarchii v Aténách a dodává: „Prokleli jste mě, svatí otcové.
V Evangeliu podle Jidáše se dají další pasáže považovat za heretické. Příkladem může být vyprávění Petra Matoušovi o snu, ve kterém chodil Ježíš po vodě, jemuž Matouš bedlivě naslouchal, aby si to druhý den zapsal. Toto není jediná pasáž, jejímž prostředkem se Kazantzakis vypořádává s nejasnostmi ohledně okolností, jak byla evangelia sepsána. Kazantzakisův Ježíš není dogmatický Spasitel, ale člověk zápasící mezi duchem a tělem. V mém nitru se utkávají dvě síly: temné síly zvířecí, lidské a předlidské - a síly světla, lidské a božské. Tento zápas je podstatou celé knihy. Poslední pokušení - vidina obyčejného života s manželkou, dětmi a spokojeným stářím - je vrcholem Kristovy lidskosti. Nejde o prostý „život Krista“.
Hodnocení a interpretace ukazují, že dílo je extrémně silné a kontroverzní, neboť představuje radikálně zlidštěný pohled na život Ježíše. Ježíšovo hledání cesty a smyslu toho, proč se narodil, kam míří, co má udělat, pochybnosti a prozření, to vše je podáno velmi hutně, místy hodně naturalisticky, až to působí docela silně na psychu. Celkově je to ale napsané velmi dobře a čtivě. Je zajímavé sledovat, co Ježíš mohl udělat a jak se mohl zachovat. Při čtení mi až pomalu docházelo, že Ježíš mohl být skutečným člověkem, který se musí rozhodnout mezi láskou a vírou bez lásky.
V Posledním pokušení je Ježíš vyobrazen skutečně jen jako jeden z mnoha dalších lidí, kterým se nelíbí svět okolo a kteří s tím chtějí něco udělat. V hlubším kontextu by se skoro dalo i říci, že kniha není o Ježíši, ale spíše o jeho následovnících a přátelích. Událost Ježíšova pokušení předchází začátku jeho veřejného působení a je úzce spojena se zprávou o jeho křtu. Marek v evangeliu ukazuje Ježíšovy 40 dní na poušti jako duchovní střet; Ježíš nepřišel porazit římské legie, ale postavit se proti mocnostem zla, hříchu a smrti. Připomínka pouště a divokých zvířat odkazuje na Rajskou zahradu i na vztah člověka k přírodě a Božímu plánování spásy.
Zásadní motivy a teologické souvislosti
V knize se originálně rozvíjí teologický rámec o milosti a svobodě vůle: víra je prostředek přijímání milosti a odpuštění, ne zasloužené právo. Dialog o tom, proč víra jako nástroj spásy funguje, je spolu s postavami a jejich zápasy průřezem teologie novozákonní smlouvy a starozákonních vzorů zkoušek a vytrvalosti. Kromě biblických inspirací pracuje text s myšlenkou, že Boží milost je dána lidem skrze víru, a že lidská snaha o spásu skrze vlastní skutky vede k sobectví a duchovní ochablosti. Příběh ukazuje, že zkoušky a pokušení nejsou ztotožněny s Božím opomenutím; naopak, jsou prostředkem k růstu a poznání Boží vůle pro život člověka.
Napětí mezi božským a lidským v Ježíšově životě je klíčové: Ježíš je člověk, který čelí pochybnostem, ale v závěru obstojí zkouškou a ukřižováním, a tím naplňuje Boží plán spásy. Výtvarnou interpretací Kazantzakise je tvrzení, že spása spočívá ve vědomém překonání bolesti, pokušení a smrti, protože skrze tyto výzvy se člověk stává spolutvůrcem Boha. Ve stylu biografického a spirituálního románu se klade důraz na lidskost Ježíše, která má pomoci čtenáři lépe porozumět Kristovu překonání a Boží moudrosti skrze kříž a vzkříšení.
V souvislostech apologetiky a teologie se současně projevuje kritický postoj vůči extremnímu fundamentalismu a dogmatismu, který může z křesťanství vytrhnout živost a skutečný vztah s Bohem. Důraz je kladen na to, že víra je osobní i komunitní cestou, a že Písmo a církevní učení má být inspirované Božím slovem, nikoli výsledkem lidské osobní interpretace, jež odklání pozornost od Krista a zamlžuje Boží milost. Text vyzývá k pokoře a hledání Krista ve společenství, ne ke zjednodušeným krytím vlastních zdrojů duchovnosti.
V dalším kontextu se objevují pasáže o božím soudu a milosti, o tom, že Bůh otevřeně vyzývá ke spravedlnosti a odpuštění, a že kříž není jen nástrojem popravy, ale paradoxně prostředkem, kterým Bůh ve své moudrosti odpouští a proměňuje člověka. Tento výklad zdůrazňuje kontinuitu mezi Starým a Novým zákonem a ukazuje, že zkoušky a utrpení nebyly vyhrazeny jen starým postavám, ale i Ježíši a jeho následovníkům v novozákonní smlouvě.
