Tato zkušenost se stala počátkem hloubkového procesu její vnitřní proměny, dozrávání v lásce k Bohu, které se vzápětí začalo projevovat novou láskou k lidem, touhou spolupracovat na spáse druhých. Je nutno podtrhnout, že tento proces rychlého zrání začíná nikoli jejím rozhodnutím nebo zvýšenou snahou, ale Božím darem, mocnou zkušeností víry při půlnoční mši svaté o Vánocích 1886.
Terezii je necelých čtrnáct let a prožívá velmi těžké období. Již několik let se u ní projevuje velká emocionální nevyváženost, zřejmě následek hlubokého traumatu prožitého ve čtyřech letech, kdy ztratila maminku, a nedávného loučení se staršími sestrami, které postupně odcházejí na Karmel. Pavlína jí byla od smrti maminky náhradní matkou, proto její ztrátu prožívá velmi těžce. S jejím odchodem před třemi lety Terezka prožila vážnou nemoc psychosomatického rázu, z níž byla zázračně uzdravena prostřednictvím Panny Marie. Fyzické potíže přestaly, ale psychická křehkost přetrvává. Z vnějšku k ní ještě negativně přispěly školní exercicie prožité ve třinácti letech: tehdy se u Terezky odstartovala „strašná nemoc skrupulí“, jak ji nazývá, jejíž dozvuky se s ní potáhnou ještě na Karmelu.
Podtrženo sečteno, ve svých čtrnácti letech Terezie projevuje takovou přecitlivělost, že je „skutečně nesnesitelná“, jak se později o tom vyjadřuje. Téměř výhradně se točí kolem sebe samé (i ve svém duchovním životě), pláče pro každou hloupost, a když jí to dojde, pláče proto, že předtím tak zbytečně plakala a zarmucovala druhé. Dobrá vůle jí sice nechybí, ale ta k podstatné změně nestačí. Z jejího okolí by asi nikdo nevěřil, že za necelé dva roky bude schopna vstoupit na Karmel a začít žít asketickým životem naprostého zapomenutí na sebe, cele zaměřeným pro spásu druhých. Sama o tom později píše: „Nevím, jak jsem se mohla kojit sladkou myšlenkou na vstup na Karmel, když jsem byla ještě v dětských plenkách!… Pán Bůh musel udělat malý zázrak, aby mi dal v okamžiku povyrůst, a tento zázrak udělal v nezapomenutelném dni Vánoc.“
Svatou Terezii z Lisieux si běžně spojujeme s cestou duchovního dětství. Duchovní dětství však není návrat k dětské sebestřednosti, byť v jakési duchovní podobě, čili prožívané ve vztahu k Bohu; je to spíše vyšší škola lásky. Máme-li se stát dítětem ve smyslu evangelia, musíme z dětských plének vyrůst. Proto Terezie píše: „Bylo to 25. prosince 1886, kdy se mi dostalo té milosti, že jsem přestala být dítětem. Jedním slovem, dostalo se mi milosti úplného obrácení.“
Rozhodující obrat nenastal jejím předsevzetím, ale milostí. Terezii bylo dáno prožít v první osobě samu podstatu evangelia: Ježíš Kristus se ponížil, aby nás povýšil, stal se slabým, aby nás posílil, vzal na sebe náš hřích, abychom my mohli obléct jeho spravednost. Terezie píše: „V té noci, kdy se stal slabým a trpícím z lásky ke mně, učinil mě silnou a odvážnou, oděl mě svou zbrojí, a od oné požehnané noci jsem nebyla přemožena v žádném boji, ale naopak, kráčela jsem od vítězství k vítězství a začala jsem takřka 'běžet jako obr'! Pramen mých slz vyschl a otevřel se od té doby jen zřídka a nesnadno.“
Paradox Vánoc má mnoho společného s paradoxem Velikonoc: V maximálním ponížení a zdánlivé bezmocnosti Bůh projevuje svou maximální moc a slávu. Kristův kříž vypadá jako vrchol Ježíšovy bezmocnosti, ale pro nás, kdo věříme, je výrazem Boží moci. Podobně se Kristus už jako děťátko v jeslích stává slabým a trpícím, zcela odkázaným na druhé, a přitom nepřestává být Bohem, Svatým, Silným a Nesmrtelným, tím, kdo zachraňuje slabé. Proto Terezie zpočátku mluví o Božském Děťátku, o Ježíši, který se té noci stal z lásky k ní „slabým a trpícím“, ale o kousek dál vyjadřuje, že „Vraceli jsme se z půlnoční mše svaté, při které jsem měla to štěstí, že jsem přijala Boha, silného a mocného.“
Stalo se tedy, že Bůh silný se stává slabým - aby sestoupil až na dno její slabosti a tak ji učinil „silnou a odvážnou“. K tomu došlo nikoli při osobní extatické modlitbě, ani při zjevení, ale při svatém přijímání o půlnoční mši svaté. Hned po návratu domů se pak objevila drobná epizoda, která ukazuje skutečnou vnitřní proměnu: tatínek uviděl v krbu Tereziin střevíček připravený na dárky a mrmlal si pod vousy, že „ještě že je to letos naposledy!“ Terezie to zaslechla a mohla by plakat, ale „Ježíš změnil její srdce!“
Brzy poté nastává období plnosti milostí a duchovní plodnosti. Terezie začíná intenzivně prosazovat přímluvnou modlitbu a zaznamenává první velké povzbuzení v zázračném obrácení zločince Pranziniho. Po tak silném prožitku Božího milosrdenství, které se nad ní sklonilo v její bídě a neschopnosti, Terezie nebude náchylná připisovat úspěchy sobě ani své vlastní duchovní pokroky. Stejně jako apoštol Petr musel prožít rybářskou bezmocnost, aby poznal Krista jako Pána rybolovu, i Terezie musela poznat svou slabost, aby poznala Boží sílu.
„Cítila jsem, jak do mého srdce vstoupila blíženská láska (la charité),“ píše Terezie. Zřejmě ani netuší, že pronáší velmi přesnou teologickou výpověď - Boží láska je nám vylita do srdcí skrze Ducha svatého, který nám byl dán (Řím 5,5). „Láska z Boha jest,“ hlásal i apoštol Jan (1 Jn 4,7), a dodával: „My milujeme, protože On napřed miloval nás.“ (1 Jn 4,19) Nemůžeme milovat pouze na základě Božího přikázání, ale musíme milovat skrze Něho, s Ním a díky Němu; křesťanská láska vyvěrá z přijímání Boží lásky.
V souvislosti s eucharistií se rozvíjí analogie: kousek uranu vypadá obyčejně, ale skrývá obrovskou energii. Aby se uvolnila, potřebuje správný způsob aktivace. Stejně tak u křesťanů: božské ctnosti víra, naděje a láska, zapojené do vztahu s Ježíšem v eucharistii, mohou vyvolat moc, která překonává lidské meze. Fyzikálně je to proces „štěpení“ energií božské milosti; duchovně to znamená, že víra umožňuje spatřit Krista v eucharistii, láska ho obejmout a naděje udržet víru i v temných chvílích.
Slabost Terezky a její otevřenost Duchu svatému vedla k tomu, že se Ducha svatého dotkl jejího srdce a učinil ji schopnou lásky a nezištné služby druhým. On je jediným skutečným Rybářem duší, všichni ostatní mohou mít podíl na jeho „rybolovu“, jen ve spojení s Ním. Později vyjadřuje hlubokou souvislost s postavou svaté Johanky z Arku, jejíž charakteristika v jejím dramatu a vzpomínkách v klášteře odráží Boží vůli a sílu.
Jedním z nejdůležitějších objevů sv. Terezie pro každého věřícího je její „malá cesta“, cesta důvěry a lásky, známá jako cesta duchovního dětství. Může ji jít každý člověk, bez ohledu na stav či okamžik života. Je to cesta, kterou Bůh odhaluje maličkým. Terezie vyjadřuje: „Navzdory své nepatrnosti mohu usilovat o svatost. K jejímu popisu používá obraz výtahu: ‘Výtah, který mě má vynést do nebe, je tvá náruč, Ježíši!’“
Když čteme Katechismus, nacházíme v ní odkaz na to, že svatí si byli vždy vědomi, že jejich zásluhy jsou čistou milostí. Nejvhodnějším postojem je vložit důvěru srdce mimo sebe sama - do nekonečného milosrdenství Boha, který miluje bez hranic a který v Ježíšově kříži vydal všechno. Papež František zdůrazňuje, že tato cesta vyžaduje odvahu a svobodu k aplikaci teoretických i pastoračních důsledků, aby se Tereziina genialita spatřila i v dnešní praxi církve.
V závěru se autor zaměřuje na skutečnou dostupnost paměti a poutního života: Lisieux je možné navštívit a prohlédnout si karmelské muzeum, kde mimo jiné najdete i dveře z Tereziiny cely a další expozice. Dům Les Buissonets, kde Terezie vyrůstala, dnes tvoří součást programů Komunity Blahoslavenství a probíhají rekonstrukce; k domu vede možnost vidět jej zvenčí i s původním nábytkem. Bazilika svaté Terezie v Lisieux, dokončená v roce 1954, je druhým největším poutním místem ve Francii po Lurdech a pod kryptou se nachází stálá adorace. Krypta ukrývá pohřbené rodiče Ludvíka a Zélie Martinovy, které byli prohlášeni za svaté v roce 2015. Saint Petrová katedrála v Lisieux a dům rodičovského života v Les Buissonets tak doplňují obraz poutnické destinace.
Sestry karmelitky dodnes zajišťují kontinuitu relikvií a modliteb; v cele svaté Terezie přestala poutníkům vadit jen závěsy, které se musely nahradit. Sestry navíc přijímají dopisy z celého světa, které kladou pod polštář svaté Terezie a pak si je vyzvedávají. Papež František vyzdvihuje, že tato cesta je stále aktuální a vyžaduje, aby se církev otevřela milosrdenství, lásce a pokoře.
Informativní shrnutí: Dědictví svaté Terezie z Lisieux ukazuje, jak malá cesta důvěry a lásky může vést k velkému duchovnímu růstu a k aktivní službě druhým; klíčová je Boží milost, která otevírá srdce a spojuje člověka s Boží láskou i s bratřím a sestrami ve víře.