Na druhou stranu se však my, lidé žijící v církvi, můžeme ptát, zda má mystika, či člověk - mystik nějaký význam pro nás ostatní, pro církev. Je to dar pro něj samého nebo je to i určitý druh služby, zvláštního povolání - vyvolení, které mu Bůh dává pro nás pro všechny? V letošním roce si náš karmelitánský řád připomíná pětisté výročí narození bosé karmelitky, mystičky a Učitelky církve, kterou blah. Pavel VI. prohlásil za „Matku duchovních osob“ - sv. Terezie od Ježíše (z Avily; 1515-1582).
Toto výročí se tak může pro nás stát příležitostí, abychom se - i na základě jejího života - nad tímto tématem hlouběji zamysleli. „Žije ve mně Kristus“ (Gal 2,20) Tereziin život nám nejprve může pomoci vystihnout, v jakém smyslu chci hovořit o člověku, který žije mystickým způsobem prožívání.
Jistě jsme všichni povoláni ke svatosti, jsme pozváni žít v důvěrném přátelství s Bohem, máme ve svém životě „zvnitřnit“ pravdy víry, aby se stali opravdu „mými“. Toto povolání se týká nás všech. Mystik je však Bohem pozván ke specifickému způsobu zakoušení Božího tajemství, které se děje pasivním (vlitým) způsobem, při kterém prožívá zkušenostní láskyplné Boží sebesdílení, postupné přetvoření ke Kristově podobě a účast na trojičním životě. Tento prožitek zcela radikálně přetváří jeho bytí.
Sama Terezie ve své autobiografii rozděluje svůj život do tří částí, které nazývá: „můj ubohý a zkažený život hříšnice“, „můj nepochopitelný život milosti“ a „můj život ve službě církve“. Svou proměnu popisuje na mnoha místech: „Odtud začíná nová kniha, chci říci nový život… Neboť ten, který jsem dosud popsala, byl můj, ale ten, který žiji od té doby, kdy jsem začala mluvit o věcech modlitby, je život, který Bůh žije ve mně“ (Ž 23,1).
„V některých dnech mi stále přichází na mysl to, co říká sv. Pavel. I mně se zdá, i když ne jako jemu, že to už nejsem já, kdo žiji, mluvím a chci, ale Někdo jiný ve mně, který mě vede a dává mi sílu“ (R 3,9). “Jeho Majestát se stal mou jedinou skutečnou knihou, ve které jsem četla nejvyšší pravdy“ (Ž 26,5).
„Stát se lidstvím navíc“ Prvním darem, který tedy může mystik církvi nabídnout, je samotné tajemství jeho života, vyzařování jeho osoby. Tento „apoštolát bytí“ jsme mohli v době nedávné zakoušet na životě sv. Jana Pavla II. a blah. Matky Terezy. Mnozí z nás prožili zkušenost, jak pouhá přítomnost těchto svatých ostatní lidi tajemně přitahovala, jak se měnila atmosféra prostředí v jejich blízkosti.
„Přitahuj mne, a poběžíme“ - Svatý Jan Pavel II. kdesi prohlásil, že existují lidé, kteří po sobě zanechávají jakoby přebytek lásky, snášeného utrpení, čistoty a pravdy, který zahrnuje a podporuje druhé. To je tajemství „zástupnosti“ života mystiků a jejich plodnosti, ze které tajemně čerpáme my všichni. V církvi, mystickém těle Kristově, by mohli právem být přirovnáni k jejímu srdci. Z něj koluje životodárná krev - Láska, Duch Svatý - do všech ostatních údů těla.
Svatý Jan od Kříže neváhá tvrdit, že „nejmenší hnutí z čisté lásky je pro církev prospěšnější než všechna ostatní díla dohromady“ (DP 29,2) a svatá Terezie z Lisieux popisuje plodnost svého života na základě slov Písně písní: „Přitahuj mne, a poběžíme za vůní tvých mastí.“
„To je moje modlitba. Prosím Ježíše, aby mě přitáhl do plamenů své lásky a tak těsně mě spojil se sebou, aby On žil a jednal ve mně. Vnímám, že čím více bude oheň lásky rozpalovat mé srdce, tím více budu říkat: Přitahuj mne. A duše, které se přiblíží ke mně (k ubohému kousku neužitečného železa, kdybych se vzdálila od božské výhně), tím rychleji poběží za vůní olejů svého Miláčka, protože duše zapálená láskou nemůže zůstat nečinná“ (Rk C 36r).
Člověk žijící v duchovním manželství s Kristem zažívá podle svaté Terezie radost a pokoj i v protivenstvích, stravuje se velkými touhami sloužit Bohu i lidem, zapomíná na sebe a touží trpět. Mystikové mimořádným způsobem na sobě prožívají Pavlovo: „Na svém těle doplňuji to, co zbývá vytrpět do plné míry Kristových útrap. Má z toho prospěch jeho tělo, to je církev“ (Kol 1,24).
Stačí si připomenout temné noci Matky Terezy z Kalkaty nebo zástupné utrpení sv. Terezie z Lisieux, kdy sedávala „za stolem s hříšníky“ a prožívala na sobě muka pochybností, sužujících ateisty. P. Pius z Pietrelciny vyznává na obrázku připomínajícím padesát let jeho řeholního života: „Padesát let přibit na kříž. Padesát let sžíravého plamene pro tebe, Pane, a pro ty, které jsi vykoupil, Pane.“
S Terezií Kristus uzavírá „svatební smlouvu“, která je výměnou pozic: ona se má starat o Jeho záležitosti a On se bude starat o její. Nastává tím pro ni její třetí, závěrečné období života, „čas církve“, kdy je stravována touhou sloužit Ježíšovu mystickému tělu ve všech jeho tehdejších potřebách. „Tělo, které se stalo slovem“
Je však ještě jeden rozměr služby mystiků církvi, a to je síla jejich mimořádného prorockého charismatu. Sv. Terezie Benedikta od Kříže (Edith Stein) vyznává přesvědčení, že: „V tichém rozhovoru Bohu zasvěcených lidí s jejich Pánem se připravují zjevné události dějin církve, které obnovují tvář země. Ženy, které zapomněly na sebe tím, že se ponořily do života a utrpení Kristova, si Pán se zalíbením vyvolil za své nástroje, aby v církvi uskutečnil velké věci.“
V životě mystiků i jejich učení můžeme zahlédnout jakousi „anticipaci“ věcí budoucích, nebo Kristovo „řešení“ nejhlubších bolestí, sužujících to které období církve či společnosti. Sv. Terezie z Lisieux na sobě zažívala nejen pochybnosti ve víře, ale svou naukou v mnohém předstihla učení II. Vatikánského koncilu a teologického poznání 20. století. Sv. Terezie Benedikta, Židovka, narozená v den „Jom Kippur“, umírá v Osvětimi jako „oběť smíření“ za hříchy rozdělení mezi Židy, Němci a křesťany. Sv. Jan Pavel II. viděl přímou souvislost v tom, že sv. Pius byl světu Bohem darován právě ve 20. století, století plném utrpení. A Terezie byla s mnoha dalšími velkými světci Bohem dána právě v době, kdy církev byla zmítána vnitřními nepokoji a rozdělením.
Jestliže Ježíš byl Slovem, které se pro nás stalo tělem, pak můžeme říci, že mystikové jsou tělem, které se v církvi pro nás stávají „slovem“, slovem vysloveným od Boha jako dar. „Ano, je potřeba kolem sebe zasívat dobro a nedělat si starosti, zda vzejde. Bližního máme vždy posuzovat příznivě. Vždy o něm máme smýšlet dobře, vždy ho omlouvat.“
„Dobrota se nesmí zvrhnout ve slabost. Když někomu něco oprávněně vyčteme, musíme na tom trvat a nenechat se dojmout tak, abychom si vyčítali, že jsme mu způsobili bolest, a on teď trpí a pláče. Běžet za ním a utěšovat ho znamená víc mu uškodit než prospět.“
„Když jsme prosili svatou Pannu a ona nás nevyslyšela, znamená to, že nechce. Kéž mi dá (Bůh) lásku bez mezí, bez hranic! Láska může vykonat všechno, i ty nejnemožnější věci pro ni nejsou obtížné.“
„Má milovaná Sestro, prosím vás, pochopte svou dcerku, pochopte, že chce-li někdo milovat Ježíše, být jeho obětí lásky, pak čím je slabší, bez tužeb a bez ctností, tím je pro působení této stravující a přetvořující lásky způsobilejší...“
Takový pohled na svatost a skrytost ukazuje cestu spojení člověka s Bohem nejen skrze viditelné skutky, ale prostřednictvím pokoje, pokoření a důvěry v Boží milost. Život na malém prostoru může být cestou k velkému vlivu, pokud je doprovázen upřímnou touhou po Bohu a službě bližnímu.
V následujícím prameni můžeme sledovat, jak Terezie Martinová - dívka z bohaté rodiny - vstupuje do kláštera a její kroky vedou k hlubokému pochopení „malé cesty“ a důvěry v Boží milost. 1) Terezie rozjímá Písmo svaté. 2) Důvěra. 3) Statečnost. 4) Smích a radost jako součást duchovního života. Terezie zdůrazňuje prvenství Božího působení a vyzývá k naprosté důvěře v lásku Krista, který se za nás vydal až do krajnosti.
Její učení o „malé cestě“ - cestě duchovního dětství - je použitelná pro všechny věřící. Není možné spoléhat se na vlastní zásluhy; svatí si byli vždy vědomi, že jejich zásluhy jsou čirou milostí. „Před tebou se objevim s prázdnýma rukama“ - tento postoj vystihuje její duchovní posture vůči Bohu. A proto, i když se Bůh skrývá nebo zkouší, je důležité neztrácet důvěru a bojovat s láskou.
Na konci: Terezie Martinová zůstává příkladem člověka, který svým chladem a jemností ukazuje, že i skrytá svatost může mít enormní vliv na svět kolem nás. Její duchovní odkazy - vděčnost, důvěra, neustálá touha po Bohu - zůstávají inspirací pro dnešní čtenáře, kteří čelí výzvám současného světa a hledají cesty, jak žít vírou v praxi každodenního života.