Titánik šel ke dnu 15. dubna 1912. Více než po sto letech od tragédie teď možná získá svého světce a patrona. Katolický kněz Thomas Byles by mohl být svatořečen, obětoval svůj život pro ostatní pasažéry a dvakrát se odmítl nalodit na záchranný člun. Své místo přenechal jiným.
„Když se Titanic potápěl, otec Thomas Byles stál na palubě a kolem něj klečeli katolíci, protestanti a Židé. Otec Byles se modlil růženec za spásu duší lidí, kteří za okamžik zahynou,“ napsaly 22.
„Otec Byles mohl být zachráněn, ale na rady námořníků nic nedal. Nechtěl opustit loď, dokud tam byl aspoň jeden pasažér.“ Britský kněz Thomas Byles sloužil ve farnosti sv. Heleny v Essexu a jeho nynější nástupce otec Graham Smith doufá, že páter Byles bude nakonec svatořečen: „Modlíme se za to, aby byl prohlášen za svatého. Proces kanonizace ovšem není v katolické církvi jednoduchý.“
Předtím, než může být dotyčný člověk prohlášen za svatého, musí být blahořečen. K tomu je potřeba doložit vatikánské komisi zázraky, které se udály na přímluvu budoucího světce (např. nevysvětlitelné vyléčení ze smrtelné nemoci apod.).
Šance na kanonizaci otce Bylese nejsou úplně beznadějné, už papež Pius X. Otec Byles cestoval do New Yorku na svatbu svého mladšího bratra. Když narazil Titanic do ledovce, zrovna se modlil tzv. modlitbu breviáře, která je povinná pro všechny kněze katolické církve. Své poslední hodiny strávil uklidňováním pasažérů, zpovídáním a modlením se spolucestujícími.
Přesně sto let po havárii slavného Titaniku se na místě jeho potopení v severním Atlantiku konala v noci ze soboty na neděli vzpomínková bohoslužba. Titanic šel ke dnu 15. dubna 1912. Více než po sto letech od tragédie teď možná získá svého světce a patrona.
Životopis a duchovní cesta otce Thomase Bylese
Thomas Byles se narodil v Leedsu v roce 1870 a byl nejstarším ze sedmi dětí. V roce 1888 vstoupil na Balliol College v Oxfordu poté, co si zajistil matematické stipendium; nakonec přešel ke studiu teologie. Byl vychován jako protestant, ale na univerzitě se rozhodl přijmout anglikanismus. Ten ho však neuspokojil. Aby si své pocity ujasnil, věnoval se modlitbě a studiu zejména církevních otců. A právě to ho nečekaně přivedlo do katolické církve.
Byls krátce nato vstoupil do Oscottova semináře, ale jeho zdraví, které nikdy nebylo excelentní, mu v té době bránilo vytrvat v teologických studiích. Zkoušel se učit, ale nebylo to úspěšné. V roce 1899 byl však dostatečně zdravý na to, aby odešel z Anglie na Beda College v Římě, kde měl opět pokračovat v kněžských studiích. Za kněze byl vysvěcen 15. Po návratu do Anglie roku 1903 působil nejprve v Londýně, o rok později ve venkovských farnostech Essexu.
Otec Thomas Byles, farář kostela sv. Heleny v Chipping Ongar v Essexu, byl pozván, aby oddal svého bratra Williama se slečnou Isabel Katherine Russell. Obřad se měl konat v katolickém kostele svatého Augustina v Brooklynu 21. dubna 1912. Hned si také zarezervoval plavbu přes Atlantik se společností White Star Line. Během Velikonočního týdne, 10. dubna, časně ráno odcestoval z fary v Essexu vlakem do Londýna, aby se poté přemístil do Southamptonu, kde měl nastoupit na loď. Půvab lodi okouzlil všechny pasažéry, i samotného kněze.
Ubytoval se ve své kajutě a napsal dopis své hospodyni, aby ho mohl dát k odeslání, až loď na krátkou dobu zakotví v Irsku. V dopise napsal o svých obavách, jak dočasných, tak duchovních. Ta první byla, že během cesty vlakem ztratil deštník a ta druhá - mnohem důležitější, že nebude moci sloužit mši svatou, dokud loď opět nevypluje. Čekal totiž, že bude moci sloužit mši svatou každý den.
Na palubě Titaniku a jeho poslední hodiny
Mimo otce Thomase se na palubě tehdejšího největšího plavidla na světě nacházel také kněz z Bavorska a další z Litvy. Když se loď konečně ocitla ve vodách Atlantiku, otec Byles, ačkoli byl ubytován ve druhé třídě, první dny strávil hlavně v podpalubí, kde byli mnozí pasažéři z Irska. V sobotu 13. dubna celé hodiny zpovídal a poté se připravoval na další den - neděli Božího milosrdenství.
V neděli odsloužil mši svatou pro pasažéry a během kázání mluvil o potřebě „záchranného člunu víry“ v neustále se měnících vodách života. Nadešla noc, Titanic plaval Atlantikem a vše vypadalo v pořádku. Dvacet minut před půlnocí se lodí rozlehl poplach a začala panika. Otec Byles okamžitě sestoupil do podpalubí, aby se ujal pasažérů. Vystrašený dav postupně ztichl a on je vedl ke klidu a k záchranným člunům.
Pozůstalí později zmiňovali, že charakteristický znak kněze - jeho duchapřítomnost - byl největším důkazem. I když kapela hrála na horní palubě, změnila žánr z populárních písní na hymny včetně Zůstaň se mnou. Otec Byles stál spolu s ostatními na palubě a čekal na záchranu. Kaplané stopy mu připomínaly, že v té chvíli vyžadovalo víru a obětavost odvahu.
Historie katastrofy a dědictví Titaniku
Na místě katastrofy se vzpomínalo. Přesně sto let po havárii Titaniku se na místě jeho potopení konala vzpomínková bohoslužba. Akce byla zarámována znamením nárazem ledovce a potopením lodi. Vrak Titaniku leží na dně Atlantiku a od roku 2019 je pod ochranou UNESCO.
V důsledku srážky s ledovcem bylo zatopeno šest ze šestnácti oddílů; příď lodi se naklonila a vodotěsné překážky nestačily zabránit průniku vody. Za necelé tři hodiny se nad Titanikem zavřela hladina a zničující vlna ztratil více než 1 500 životů.
Vrak se stal hmatatelnou připomínkou příběhu o pýše a pádu jedné z nejslavnějších lodí světa.
Poznámky k ději a dopadům
Otec Byles tak zůstává jedním z tří kněží, kteří na Titaniku „ztělesňovali Boží milosrdenství“ během okamžiků zkázy: zpovídal, modlil se, uklidňoval a vyváděl ženy a děti k záchranným člunům, i když sám odmítl nastoupit.
V kontextu kanonizace zůstává proces složitý; blahořečení je teprve prvním krokem a vyžaduje zázraky potvrzené církevní komisí. Přesto je naděje na svatost pro otce Bylese v souladu s historickými svědectvími o jeho žití a obětavé službě.
Jak reagovali SKUTEČNÍ PŘEŽIVŠÍ na FILMY O TITANICU?
Pokud jde o další souvislosti, historická analýza ukazuje, že rychlost práce na Titaniku mohla ovlivnit kvalitu, a že opotřebované nýty a materiály mohly přispět ke ztrátě výšky a prakticky k potopení. UNESCO chrání vrak a vytváří navazující muzeální a vzdělávací programy pro další generace.