Kdysi jsem měla hodně toxické a nezdravé vztahy a žila jsem v depresích. Pak jsem ale poznala Ježíše, kterého jsem pozvala do svého života, požádala ho o odpuštění a vedení. Vždycky jsem se snažila, aby mě lidi měli rádi. Když jsem poprosila Ježíše, aby vstoupil do mého života, začal mi denně dokazovat, že mě má rád takovou, jaká jsem. A že nikdy jeho lásku a přijetí neztratím. Spoustu let jsem hledal něco, pro co by se dalo žít. Když jsem potkal lidi, kteří žili s Ježíšem a viděl jsem jejich naplněné životy, chtěl jsem to taky.
Kdysi jsme jedné dívce pomáhali v osvobození od zlých duchovních sil. Viděl jsem na vlastní oči jejich působení a zároveň Ježíšovu autoritu a jeho vítězství nad těmito zlými silami. Byla jsem vychovaná v náboženském prostředí, takže jsem věděla o Bohu a Ježíši. Ale víra nebyla osobní. Když jsem pozvala Ježíše do svého života, proměnil mě z dodržování tradic a rituálů na živý vztah s ním. Rozhodla jsem se dát svůj život Ježíši. Na lidech, kteří s ním mají osobní vztah, jsem viděla vnitřní radost a pokoj a ve vztazích přátelství, zájem a ochotu si pomoct. Ježíš dal mému životu smysl a mně samotné hodnotu.
Každá karmelitánská mariánská ikona připomíná a snaží se zviditelnit vztah mezi Marií a jejím Synem. Na této ikoně je Maria představena jako Virgo purissima (Panna nejčistší): její panenství (3) a krása její duše jsou věrným znamením toho, že je plná milosti (Lk 1,28). Maria nám zde ukazuje cestu, kterou je Ježíš, Boží Slovo, a gestem své pravé ruky tak evangelizuje. Jako Matka evangelizace, okrášlená neporušeností svého tichého a pokojného ducha (1 Petr 3,4), který je pravou ozdobou lidské bytosti, se důvěrně dotýká lidského srdce.
Na ikoně vidíme lidi přetvořené: svaté. Jejich vyobrazení, symbolizující jejich oslavenou přítomnost, nejsou umístěna jako obvykle v dolní části u Mariiných nohou pod jejím pláštěm. Jejich celé postavy jsou symetricky rozmístěny ve čtyřech rozích ikony, jakoby v nikách, čehož je dosaženo různou zářivostí zlata. Totéž spatřujeme kolem Mariina vyobrazení, které rovněž září oslavenou přítomností. Sv. Albert Jeruzalémský, sv. Terezie z Avily, sv. Titus Brandsma a sv. Marie Magdalena de’ Pazzi nejsou na ikoně rozmístěni podle nějakého časového či prostorového klíče. Jejich přítomnost mezi námi můžeme kontemplovat přímo tady a teď.
Ikona umožňuje setkání s těmi, kdo na ni hledí, a sice na mnoha rovinách. Už to nejsme my, kdo se díváme na obraz, ale zakoušíme - tak jako před každou ikonou -, že ona se dívá na nás. Hledí na nás oči světců, ale na rozdíl od jiných obrazů, z nichž nás oči portrétovaných osob sledují při každém pohybu, pohled ikony nám ponechává svobodu. Svobodu uhnout nebo odpovědět na pohled toho, kdo z ní na nás hledí. Ikona nás nenutí odpovědět. Postavy karmelských svatých jsou stylizovány prostě a zářící pláště, které pokrývají „pozemské“ barvy jejich tunik (i oděvu sv. Alberta), jsou jakoby prodlouženým oživeným vyzařováním průzračného šatu Matky Boží.
Na Mariiny barvy spatřujeme odraz nebe i hlubin. Na všech ikonách, na kterých nám Maria ukazuje cestu ke Kristu (jako Hodegetria), nalezneme v jejím znázornění dva důležité momenty: Mariinu tvář s očima potemnělýma v kontrastu s jasem čela a nosu, což činí její postavu poněkud melancholickou, i když i nadále působí uvolněně. Dítě Ježíš, sedící na její levé ruce v pozici krále, je pramenem božství a světla, on je evangelizátorem par excellence, jakož i zvěstovanou „dobrou zprávou“ (evangelím). Ačkoli je to Maria, kdo Ježíše „představuje“, ona přijímá světlo od něj, a tímto způsobem se stává zdrojem světla a naděje.
Ke Kristu směřuje úkon adorace sv. Marie Magdaleny a bl. Tita. Maria ukazuje s úctou na svého Syna a toto gesto je zároveň gestem prosícím. Nepřítomnost horizontu situuje Matku Boží do středu ikony a světce do kruhu kolem ní. V ikonografii neexistuje reálný časoprostorový horizont, ale jednotlivé scény jsou na ikoně umístěny tak, aby postupně upoutávaly naši pozornost. Okamžikem a místem události, zobrazené na ikoně, je totiž vždy přítomnost. Tedy: Maria je teď mezi námi a provází nás - karmelitány - na naší cestě.
Aspekt znázornění světců v kruhu podtrhuje, co je ústředním poselstvím ikony: Mariino lůno a dítě Ježíš na její levé ruce. On je Pánem života, naším „Východem“, k němuž se obracíme. V tradici prvotní církve mluví Origenes o Bohu, který se vtělil, který zjevil sama sebe prostřednictvím své „ikony“; on Neviditelný, Neomezený se dal poznat skrze něco viditelného, omezeného. Z tohoto uhlu pohledu poukazuje každá ikona Panny Marie na pravou ikonu, jíž je každá lidská bytost, jejímž prototypem je Ježíš Kristus, který je Otcovou slávou.
„Kontemplace Krista“, v němž se zjevil Bůh, nebo „nazírání už v tomto životě“, tak lze nazvat onu zkušenost, kterou učinili naši otcové „u pramene na hoře Karmel“. Až do dnešního dne povzbuzují ty, kteří chtějí následovat jejich příkladu, aby si osvojili umění „pohledu do nitra“, v němž se odráží pramen pravého světla. I dnes jsme skrze obraz Ježíšovy Matky, prostřednictvím jejího laskavého gesta - gesta, kterým evangelizuje tím, že ukazuje na Ježíše - zváni k tomu, abychom „psali“ svou vlastní ikonu. Tyto aspekty mariánských ikon korespondují s chápáním Mariiny přítomnosti v životě Karmelu. Kontemplace Marie jako Matky Boží stojí v základu našeho přilnutí k ní a zakoušení Marie jako Sestry a Matky: díky Mariině blízkosti Synu máme záruku jisté naděje na její přímluvu a dovršení osobní svatosti.
Tři světelné kříže - pouze dva jsou vidět (na čele a na pravém rameni; kříž na levém rameni je zastíněn dítětem) - bývají obvykle vykládány jako symbol panenství před, při a po porodu. Zajímavý je rovněž výklad, který je chápe jako symbol tajemství Trojice. Svatozáří ( Nimbus ) znázorňuje účast na Boží slávě. Aureola představuje vítěznou korunu, kterou světec obdrží na závěr svého zápasu. Smyslem ikony primárně není vyvolávat či zintenzivňovat přirozené lidské pocity; vede nás k „přetvoření“ veškerého prožívání.
Obraz Evangelií a nyní: Evangelium je komplexní pravda o Bohu a člověku, kterou Bible popisuje z mnoha úhlů. Moderní svět čelí výzvám, včetně transgender témat a debat o tom, co znamená být mužem či ženou. Evangelium ukazuje Pána jako Ženicha a církev jako nevěsta - vztah, který má formovat identitu člověka a formovat chování ve společnosti. Čím dál víc citujeme Písmo a doporučujeme lidem číst Bibli: Bůh stvořil člověka ke svému obrazu, stvořil nás jako muže a ženy. To jsou dvě základní odpovědi na otázku, kdo je člověk.
Podle textu je nutné vyvažovat řešení genderových otázek biblickým pojetím a evangelizací, která osloví srdce lidí. Evangelium se podílí na osobní svatosti a na transformaci života skrze vztah s Ježíšem. V souvislosti s tím se objevuje koncept „tří kruhů evangelizace“: vztah s Bohem skrze osobní víru, evangelizace druhých a kontextuální forma služby ve společenství. To vše se propojuje s vizí Desetiletí dvojnásobné sklizně, která klade důraz na násobení a spolupráci napříč sítěmi církevních služeb.
Autor dopisu o vizi popisuje zahájení činnosti Nations Church a vyzdvihuje roli bootcampů a evangelizace ve světě, kde jde o masovou sklizeň. Připravené kampaně a operace Dekapole ukazují, že násobení a spolupráce mohou vyvolat masivní dopad napříč kontinenty a města. Zkrátka: celý kruh - vnitřní proměnu jednotlivce, komunitní život a širokou misi - tvoří jednotný systém evangelizace a svědectví.
tags: #tri #kruhy #evangelizace