Účel a používání zákona Jaroslav Kernal, Praha 9. října 2016 pokladem textu poukazuje na klíčovou otázku: jak křesťan má chápat Mojžíšův zákon a jeho vztah k evangeliu. Vracíme se zpátky do Pavlova prvního listu Timoteovi a budeme pokračovat ve výkladu, který jsme začali minulý týden, kdy jsme mluvili o vztahu křesťana k zákonu. Cílem našeho vyučování je láska. To je základ, na kterém musíme stavět všechno, co následuje. Před námi je druhá část textu, kde se mluví o tom, že zákon je určen pro bezbožného, nespravedlivého, bezzákonného.
Jak k tomuto textu přistoupíme, je důležité pochopit tři kroky: nejprve, že zákon nebyl určen pro spravedlivého; dále, že Mojžíšův zákon byl dán Izraeli jako součást staré smlouvy a sloužil nespravedlivým; a nakonec, že Kristův zákon, zákon víry a zákon svobody, uzavírá novou smlouvu v Kristu. Pavel v jedenáctém verši zdůrazňuje, že mu bylo svěřeno evangelium a že evangelium je vrcholem a správnou interpretační optikou pro zákon. Proto je nezbytné rozlišovat Mojžíšův zákon od Kristova zákona a chápat, jak spolu souvisejí.
I. Zákon je pro nespravedlivého
Pavel začíná výčtem hříšníků a používá řadu synonym pro bezbožné: bezbožní a neposlušní, bezbožný a hříšníci, bezbožní a bohaprázdní (bezbožní). Tím ukazuje, že zákon má svůj účel vůči lidem, kteří žijí mimo Boží zákon a standardy. Slovo anomos, „bezzákonný“, zdůrazňuje, že zákon není určen pro spravedlivého; pro spravedlivého zákon neplatí v plném rozsahu, protože spravedlivému se zákon jeví jinak. Představte si stát, kde řidiči dodržují všechna pravidla s ohledem na bezpečí - v takové společnosti zákon není potřeba pro jejich chování, protože ti, kdo jedná spravedlivě, nevyžadují zákonné donucení. A když přijde skupina řidičů, která jedná nespravedlivě a porušuje pravidla, musí vzniknout dopravní zákon, který zvládne nespravedlivé jednání. Tak Bůh dal zákon nespravedlivým, nikoli spravedlivým, aby ukázal, co je potřeba řešit v praktickém životě a při vztahu člověka k Bohu.
Abychom pochopili kontext, je nutné rozlišovat tři hlavní významy slova zákon v Písmu: Mojžíšův zákon (starý zákon, stará smlouva), zákon svědomí (mohou ho mít i pohané) a Kristův zákon (zákon víry, královský a dokonalý zákon svobody). Mojžíšův zákon byl dán Izraeli jako smlouva a sloužil jako rámec pro jejich život podle Desatera a dalších ustanovení. Zákon svědomí pak odkazuje na to, že pohané mají v svém srdci určité mravní zásady, které jim ukazují na potřebu Božího standardu, i když nemají zápisný text zákona. Kristův zákon, shrnutý evangelium, je novým zákonodárstvím pro církev, které objasňuje, co znamená žít podle Boží vůle v novém vztahu s Kristem.
Dramaturgie a kontext Mojžíšova zákona
Mojžíšův zákon byl dán Izraeli na Sinaji jako součást Staré smlouvy; desatero a zákon tvoří základ starého zákona, který byl určen nespravedlivým a sloužil k usvědčování hříchu (Ex 19:5). Zákon byl tedy vyjádřen jako podmínka smlouvy: „budete-li mě skutečně poslouchat a dodržovat mou smlouvu…“ a ukazoval na to, že Izraelci nejednali podle toho, co zákon vyžaduje. Smlouva byla dána výlučně Izraeli; pohané zůstali bez zákona, i když na ně zákon působil skrze svědomí a morální standard Božího charakteru. Desatero tedy představuje kmenovou smlouvu, starý zákon, který míří k nespravedlivým a vyjadřuje Boží požadavky na spravedlivé jednání.
II. Správné použití zákona
Kristus je novým zákonodárcem a evangelium je shrnutím zákona, tedy totéž, co Bůh chce sdělit světu. Kristus byl potvrzen jako Svatý Boží Syn[Mt 3:17], a během Ježíšovy veřejné činnosti na hoře Proměnění a po vzkříšení mu byla dána veškerá moc (Mt 28:18-20). Jako nejvyšší zákonodárce vyzývá k poslouchání Jeho slov a Evangelia, které zní v duchovním plánu Božího království. Desatero jako takové nemůže plně vyhovět Bohu z hlediska dokonalosti; evangelium slouží jako plný obraz Božího plánu pro lidské srdce, aby bylo možné žít v pravdě a lásce. Proto správné použití zákona znamená rozlišovat jeho role v kontextu evangelia a nového zákona: zákon svědomí ukazuje na hřích a potřebu milosti, Mojžíšův zákon ukazuje na Boží s lidmi, a Kristův zákon ukazuje na cestu v Kristu a osvobození od sebe sama skrze víru.
V audienci Starého zákona vidíme, že učitelé Zákona měli v židovských společenstvích významnou úlohu: učí Zákon a předávají moudrost. V Novém zákoně je tato role posílena, ale klíčovým rozdílem je, že učitelé v církvi mají stát „za apoštoly a proroky“ a ukazovat na Krista jako na originálního učitele zákona. Pavel jako poslaný apoštol hlásá evangelium a rozlišuje mezi darem evangelia a falešnými učiteli, kteří kážou Mojžíšův zákon jako normu křesťanského života. Křesťanství tedy vyzdvihuje Krista jako ten, kdo dává zákon novým způsobem - v duchu víry a lásky, která vyživuje srdce člověka a proměňuje jeho život.
Konkrétní příklad: zákon svědomí a misie mezi pohany
Části textu uvádějí, že pohané bez zákona mohou být zákonem svědomí sami sobě, tedy jejich srdce jim svědčí o tom, co je správné a co je špatné. Z logiky tohoto paradigmatu vyplývá, že zákon svědomí není specifický smlouvou Mojžíšovou, ale obecnou vnitřní normou, která je napsána do srdce člověka. V praxi to znamená, že poselství evangelia musí být adresováno i lidem bez známosti Božích zákonů a že Boží vůle pro jejich život je poznána skrze evangelium a působení Ducha. Příběh misijní misie Manuela Richardsonových mezi Sawy na Nové Guinei ukazuje, jak se „zákon svědomí“ a evangelium mohou spojit: původní morální standard kultur Sawů byl nahrazen božím učením skrze misijní hlásání, které bylo postaveno na jejich kultuře a morálních souvislostech. Tato misie ukazuje, že Boží slovo může být kázáno i v konkrétních kulturách tak, aby lidé rozuměli a uvěřili.
III. Kristův zákon a jeho vrchol v evangeliu
Kristus je naplněním starého zákona a Jeho obdržené poslání zahrnuje evangelium jako shrnutí a naplnění Mosesova zákona. Desatero a starý zákon jsou shrnuty v evangeliu, které Pavlovi bylo svěřeno. Kristus je novým zákonodárcem, o kterém Mojžíš mluvil, a ustanovení nového zákona v jeho podmínkách je vyjádřeno v evangeliu a učednících. Hlavní slova textu ukazují, že zákon byl určen pro nespravedlivé, a že Kristus díky svému duchu a milosti ukazuje pravý význam spravedlnosti a svatosti, která vyhoví Bohu.
Na konci textu se uvádí, že Kristus je ten, kdo sjednotí Boží lid v novém, duchovním Izraeli - církvi. Evangelium se tedy stává „zákonem víry“ a „královským zákonem“, který přináší svobodu a milost. Závěr vyzývá k porozumění rozdílu mezi Mojžíšovým zákonem a Kristovým zákonem a k správnému používání zákona ve světle evangelia. Pavel jako poslaný nositel evangelia si uvědomuje svou jedinečnou odpovědnost a odlišuje se od falešných učitelů, kteří touží po právu „učitel zákona“ bez poselství evangelia.
| Pramen | Charakteristika | Hlavní rozdíl |
|---|---|---|
| Mojžíšův zákon | Starý zákon, Desatero, smlouva na Sinaji | Určen pro nespravedlivé; byl dán Izraeli |
| Zákon svědomí | Morální standard v srdci pohanů | Nepřesný, neformální; usvědčuje hřích |
| Kristův zákon / Evangelium | Zákon víry, královský zákon | Naplnění a nová smlouva; dává svobodu a spravedlnost skrze víru |
Praktické shrnutí pro čtenáře
- Zákon není určen pro spravedlivého; pro spravedlivého neplatí stejným způsobem jako pro nespravedlivého.
- Mojžíšův zákon je součást Starého zákona a byl určen pro Izrael.
- Pohané mají zákon svědomí, který je napsán do jejich srdcí, i když nemají zápisný zákon.
- Kristus jako nový zákonodárce potvrzuje evangelium jako vrchol Božího plánu pro lidstvo.
- Správné používání zákona znamená chápat jeho roli v rámci novozákonního porozumění a života víry.
