Ježíš (asi mezi 7 a 1 př. n. l.[3] Betlém - asi mezi 30 a 33 n. l. Jeruzalém), známý také jako Ježíš Nazaretský či Ježíš z Nazareta, byl židovský pocestný kazatel, zakladatel křesťanství. Hlásal brzký příchod Božího království, vyzýval k obrácení či pokání a byl popraven kvůli svým názorům. Křesťané Ježíše obvykle nazývají Kristus (Pomazaný, Mesiáš) a považují jej za Božího syna a Spasitele světa. Jako proroka či významnou duchovní postavu ho uznává i islám a některá další náboženství. Ježíšova postava také hluboce ovlivnila kulturu křesťanských zemí.
Základním pramenem pro poznání Ježíšova života jsou spisy Nového zákona, zejména čtyři evangelia, jež byla po staletí v křesťanských společnostech považována za náboženská dogmata a přesná líčení událostí. Počínaje 18. stoletím však začala i bible být čtena pomocí metod textové kritiky, jež se zase naopak obohacovala biblickým bádáním. Přitom se postupně ukázalo, že novozákonní vyprávění o Ježíšovi jsou z nemalé části záznamem ústně předávaných zpráv, které obsahují nepřesnosti, rozpory a legendární přídavky. Navíc tyto zprávy prošly redakcí konečných pisatelů, kteří do nich vložili svá specifická teologická poselství.
V 19. století tak mohla být položena otázka Ježíšovy existence, jež byla pak většinou badatelů zodpovězena kladně, a otázka oddělení „historického Ježíše“ od přídavků a legend, což se ukázalo být jako možné jen zčásti. Křesťanství se od počátku, již od samotných novozákonních záznamů, tázalo především na duchovní význam Ježíšova života, působení a smrti. Teologická nauka o Ježíši se označuje jako christologie a vychází i za hranice historicky ověřitelných faktů, například ve víře, že Ježíš byl v lůně jeho matky Marie počat přímo Duchem božím bez přítomnosti fyzického otce anebo že Ježíš byl po smrti třetího dne vzkříšen a poté vystoupil na nebesa, aby tak své následovníky předešel k Bohu.
Ježíš Kristus je většinou křesťanů považován za Boha a zároveň člověka, za vzor a nebeského ochránce křesťanů a zároveň za budoucího soudce všech. Christologie se zejména v období christologických sporů v antické církvi rozvinula do řady dogmat, z nichž ta nejdůležitější jsou shrnuta v různých vyznáních víry. Jméno Ježíš je česká podoba řeckého Ίησοῦς (Iésús), které vzniklo helenizací židovského vlastního jména יְשׁוּ Ješua, kratší podoba jména יְהוֹשֻׁע Jehošua. Přívlastek Kristus pochází z řeckého χριστός christos a je doslovným překladem hebrejského מָשִׁיחַ mašíach, jež znamená „pomazaný“, „mesiáš“, tedy židy očekávaný vykupitel Izraele. Přívlastek Nazaretský, který se tradičně vykládá jako „z Nazaretu“, se v řeckém originále vyskytuje ve tvaru Ναζαρηνός Nazarénos a Ναζωραῖος Nazóraios a jejich původní význam je nejasný. Tvar Nazóraios snad etymologicky souvisí s aramejským Nasuraia od semitského kořene NSR, „hledět“ nebo „hlídat“, jako nazarénci byli označováni členové křesťanské sekty a v hebrejských textech jako označení křesťanů.
Podle Matouše Ježíšův původ z Nazaretu splňuje údajné proroctví „bude nazýván Nazaretský“, které se ve Starém zákoně přímo nevyskytuje. Pro zkoumání historické osobnosti Ježíše Nazaretského se využívá textové, historické a literární kritiky biblických a souvisejících textů. Kromě toho se zkoumají další prameny, jako mimokřesťanské texty pocházející buď ze židovského (Flavius Iosephus, Talmud) nebo z římského prostředí (Plinius mladší, Tacitus, Suetonius)[7], a biblická archeologie. Většina badatelů předpokládá, že Ježíš byl reálně existující historickou osobností.
Zřejmě šlo o galilejského rabína a židovského náboženského reformátora, který se narodil krátce před začátkem letopočtu. Většina údajů o jeho životě však zůstává nejistá a hypotetická. Mezi kritiky historické existence postavy Ježíše patří např. Křesťanský příběh Ježíše Krista popisuje Nový zákon v evangeliích, ve třech synoptických a poněkud odlišném Janově. O Ježíšově narození píší pouze Matoušovo a Lukášovo evangelium. Evangelia označují Ježíše jako „syna Josefova“, „syna Josefova z Nazareta“ a jako „syna Mariina“.
Josef byl tesařem a nedochovalo se o něm mnoho dalších spolehlivých údajů, je možné, že se nedožil Ježíšova veřejného působení. Obě evangelia líčí, že Ježíše počala Maria jako panna z Ducha svatého, nikoli s Josefem, a že narození i jméno Ježíš bylo oznámeno božím poslem - andělem. Podle Matouše se zjevil Josefovi, podle Lukáše se anděl Gabriel zjevil Marii (zvěstování Panny Marie) a označil jej za Syna Božího. Vlastní narození líčí Lukáš tak, že Josef s Marií kvůli sčítání lidu nařízeném císařem Augustem odešli z Nazaretu do Betléma, kde Maria porodila a novorozence uložila do jeslí, protože nenašli místo pod střechou.
Evangelia líčí narození Ježíše jako splnění očekávaného příchodu Mesiáše. Ježíšovy rodokmeny mají Krista skrz otce Josefa zapojit do linie krále Davida a patriarchy Abraháma, příběh o početí z Ducha svatého a narození z panny ukazuje Ježíšův božský původ. Historická svědectví, která jsou k dispozici, neumožňují určit přesně datum Ježíšova narození a smrti. Biblická datace Ježíšova narození není jednoznačná: Evangelium podle Matouše klade Ježíšovo narození před smrt Heroda Velikého, k níž došlo roku 4 př. n. l., zatímco Evangelium podle Lukáše je klade do souvislosti s římským sčítáním lidu, které se událo za působení syrského místodržitele P. Sulpicia Quirinia. Doklady o censu hovoří o roce 6 n. l., avšak je možné, že se nejednalo o první sčítání lidu za Quiriniova místodržitelství.
Další indicii může představovat betlémská hvězda, snad neobvyklá konjunkce planet, již bylo možné v Judeji pozorovat roku 7 př. n. l. Porovnáním údajů o vystoupení Ježíšova předchůdce (Jana Křtitele v 15. roce vlády císaře Tiberia, tedy roku 28 n. l.) a samotného Ježíše, jemuž tehdy bylo asi třicet let, vychází rok Ježíšova narození někdy kolem přelomu letopočtu. Většina historiků dnes klade Ježíšovo narození mezi roky 7 a 4 př. n. l. Rok Ježíšova narození se pokusil vypočítat jako první na základě historických záznamů, dostupných v 6. století, mnich Dionysius Exiguus, který však tento rok neurčil přesně. Na základě Dionysiova výpočtu se přesto začal užívat křesťanský letopočet, který je dnes letopočtem celosvětově nejběžněji používaným. Ke slovu přišel znovu asi před deseti lety, zvláště díky studiím Giorgia Fedalta, který využil výsledků pozorování washingtonské U. S. Tradiční datum oslavy Ježíšova narození, 25. prosinec (Vánoce), se ustanovuje ve 3. století v souvislosti s velikonočním cyklem.
Ve druhé polovině 20. století se však zejména mezi liturgisty ujala myšlenka, že 25. prosinec je pouze konvenční datum, které si zvolili římští křesťané, aby vytlačili kult nepřemožitelného Slunce. Po Konstantinově ediktu by církev mohla mít touhu zužitkovat nějaký svátek zanikajícího pohanství, nikoli však vymýšlet z ničeho nic datum tak zásadního významu. Navíc, kult nepřemožitelného Slunce zavedl císař Aurelianus roku 274, zatímco první zmínku o 25. prosinci jako dni Narození Krista nacházíme u Hippolyta Římského roku 204. Kromě narození a navazujících událostí, zejména útěku do Egypta, tamním pobytu a návratu, popisuje Nový zákon jen jednu další událost z Ježíšova dětství. Je jím příběh z Lukášova evangelia o dvanáctiletém Ježíši v jeruzalémském chrámě, kde diskutoval s učiteli.
Další události a zázraky konané chlapcem Ježíšem popisují apokryfní evangelia dětství, např. Hlasatel pokání Jan Křtitel, který působil v poušti poblíž řeky Jordánu (podle Bible) a křtil zde kajícníky na znamení lítosti a odpuštění hříchů, je v Novém zákoně líčen a křesťanstvím chápán jako „předchůdce Páně“. Zda Ježíš sám patřil po nějakou dobu k jeho okruhu, není jisté; přes zjevné rozdíly mezi asketou Janem a Ježíšem přijímajícím pozvání na hostiny však sdíleli naléhavou, radikální etiku spojenou s vizemi blížícího se konce světa. Setkání obou mužů vyvrcholilo tím, že se Ježíš nechal od Jana pokřtít jako další kajícníci. Křest v Jordánu je historiky považován za věrohodně doložený, pro shodu všech čtyř evangelií a především proto, že pozdější křesťané neměli důvod vymýšlet si událost, která staví Jana do pozice autority vůči Ježíšovi. Křest je zároveň Biblí líčen jako začátek Ježíšova veřejného vystoupení.
Ježíš strávil většinu svého života v Galileji pod vládou Heroda Antipy. Až někdy ve věku třiceti let začal kázat a působit jako thaumaturg a vykladač Zákona. Mnohým jednáním Ježíš narušoval dobové a náboženské konvence. Porušoval některá židovská pravidla (uzdravování nebo sbírání klasů v sobotu). Navzdory tehdejší vysoké hodnotě rodinných vazeb vyjádřil vícekrát, že vztah s Bohem překonává i rodinné vazby: např. opuštění rodičů ve dvanácti letech v chrámu, oslovení matky při svatbě v Káni a další.
Zároveň Ježíš učedníky vyzýval k opuštění všeho pro hlásání evangelia, narušoval pojetí výlučnosti Židů a uzdravoval lidské duše i těla. V Bibli je zaznamenáno mnoho případů zázračného uzdravení jak tělesného, tak i duševního. Jde o horečky, slepotu, malomocenství a jeho příznaky, navrácení života mrtvému a další. Při uzdravení dochází často k obrácení dotyčného. S kolem Ježíše formoval okruh přívrženců; vedle běžných posluchačů se vyhranila skupina nejbližších učedníků, Dvanáct apoštolů, v čele s Šimonem Petrem, Janem a Jakubem Starším.
Následovalo i široké poselství Lukášova evangelia o sedmdesáti či dvaasedmdesáti učednících. Všichni učedníci po Ježíšově smrti a zmrtvýchvstání hlásali zrzké svědectví; však hlavní prameny o jeho veřejném působení a zázracích zůstávají v evangeliích. Ženy hrály důležitou roli; podobně jako muži tvořily součást Ježíšova života a misie a podporovaly ho jak materiálně, tak modlitbami. Kanonická evangelia se shodují na popravě Ježíše ukřižováním v Jeruzalémě při Pesachu. Poprava proběhla za působení Pontia Piláta, prefekta judské provincie v letech 26 až 36. Markovo evangelium datuje den smrti na začátek Pesachu, pátek 15. nisanu, Janovo evangelium uvádí odpolední čas 14. nisanu. Historický obraz ukazuje pravděpodobnější datum smrti na 7. dubna 30 nebo 3. dubna 33. Ježíšovo veřejné působení mělo trvat zhruba tři roky.
Po Ježíšově smrti vznikly otázky ohledně jeho vzkříšení. Církev prezentuje zjeveními učedníků jako důkaz vzkříšení; některé teorie zahrnují euforii či halucinace, ale tyto názory bývají zpochybňovány vzhledem k riziku smrti samotných apoštolů za obhajobu tvrzení. Poslední událostí popsanou v Evangeliích je Ježíšovo nanebevstoupení a rozeslání poslání zvěstovat evangelium po celém světě, vedení Duchem svatým a jeho sesláním.
Kromě Bible existují i apokryfní a pseudepigrafní texty, které pojednávají o Ježíšově narození, dětství a učení. Známá jsou evangelia dětství (např. Tomášovo evangelium dětství) a různé logia, která se zabývají Ježíšovými výrokovými tradicemi a interpretacemi; často zdůrazňují autentičnost, plnost a neokázalost v lásce k Bohu a bližnímu. Tyto texty reflektují snahu o osvobození od formalismu a o důraz na etické principy. V teologii je důležité chápat, že Ježíšovy principy předčují hranice historických faktů a že jejich duchovní význam x překračuje rámec historických dat.
Ježíš a dětský svět: vztah k dětem a rodičům
Ježíš měl k dětem velmi pěkný vztah. Vážil si jejich upřímnosti a dával je za vzor všem lidem. Židé měli ve zvyku přivádět své děti k rabínům k požehnání. Ježíšovi učedníci však tuto prosbu často odmítali. Když k němu matky s dětmi přicházely, dívali se na ně učedníci se značnou nelibostí. Spasitele však spíše znepokojoval postoj učedníků. Chápal starosti a tíhu zodpovědnosti žen, které chtěly vychovávat svoje děti podle Božího slova. Jedna matka se vydala se svým dítětem za Ježíšem a další ženy se svými potomky se k nim přidaly. Některé děti byly už odrostlejší. Když matky s ostychem a slzami přednášely svoji prosbu, Ježíš je s porozuměním vyslechl, ale čekal na reakci učedníků. Nakonec se k nim přidaly i další ženy a děti.
Kristova slova posílila jejich naději a povzbudila je k plnění každodenních povinností. Kristus je i dnes stejně skutečným osobním Spasitelem, jako byl v době svého života na zemi. Dnešním matkám pomáhá stejně jako kdysi těm, jejichž děti bral v Judsku do náručí. Ježíš zná tíhu starostí každé matky a cítí s ní. Sám poznal, jak jeho matka zápasila s chudobou a nedostatkem. Podnikl dalekou cestu, aby pomohl ztrápené Kanánejcce, a je připraven pomoci i dnešním matkám. Má pochopení pro všechno jejich trápení. Vdově z Naim vrátil jediného syna a na svoji matku nezapomněl ani ve smrtelném zápase na kříži. Matky by měly se všemi svými problémy přicházet za Ježíšem. U něho najdou milost, která jim pomůže při výchově dětí. Každá matka, jež chce složit své břemeno k Spasitelovým nohám, má k němu otevřené dveře. Ježíš kdysi řekl: „Nechtě děti a nebraňte jim jít ke mně.“ I dnes zve matky, aby k němu přiváděly své děti, a chce jim žehnat. I malé dítě může v náručí věřící matky, která se za ně modlí, spočívat ve stínu Všemohoucího.
Rámec pro výchovu dětí a odkaz na křest
Jan Křtitel byl naplněn Duchem svatým od svého narození. Ježíš viděl v dětech, kterým žehnal, muže a ženy, dědice své milosti a obyvatelé svého království. V některých spatřoval učedníky, kteří budou trpět pro jeho jméno. Věděl, že děti jej budou poslouchat a přijímat jako svého Vykupitele mnohem ochotněji než dospělí, kteří bývají často zatíženi světskými zájmy. Když je učil, přibližoval se jim tak, aby mu rozuměli. Majestát nebes ochotně odpovídal na jejich otázky a přizpůsoboval svá naučení jejich věku. Dodnes platí, že děti přijímají poselství evangelia nejochotněji. Jejich srdce jsou otevřená Božímu vlivu a vše, co se naučí, si velmi dobře pamatují. I malé děti mohou být křesťany. Mají zkušenosti přiměřené svému věku. Měli by ve svých dětech vidět mladší členy Boží rodiny, kteří byli svěřeni do jejich péče a které mají vychovat pro nebesa.
Vše, co jsme se od Ježíše naučili, bychom měli předat svým dětem. Podle jejich schopností bychom je postupně měli seznamovat s krásou nebeských zásad. Náš domov se tak stane školou. Chceme-li svým dětem pomoci, aby se obrátily, nemůžeme očekávat náhlé a bouřlivé poznání vlastní hříšnosti. Rovněž není důležité vědět, kdy přesně se obrátily. Pokud matka učí své děti, aby ji poslouchaly z lásky, učí je základům křesťanského života. Ježíš byl vzorem pro děti i příkladem pro otce. Mluvil z Božího pověření a jeho slovo mělo moc. Přesto ve styku s hrubými a prchlivými lidmi nepoužíval žádné nevlídné výrazy. Kristova milost probouzí v člověku nebeskou důstojnost a zdvořilost. Zušlechťuje a zjemňuje hrubé, nezdvořilé a nevlídné způsoby.
Lidé by při výchově dětí měli sledovat příklad zahradníka: jemně a s vytrvalou péčí. Povzbuzujte děti v lásce k Bohu i k sobě navzájem. Příčina časté zatvrzelosti lidí spočívá v tom, že opravdová láska je považována za slabost. Lepší stránka jejich povahy byla potlačena již v dětství, a pokud světlo Boží lásky nerozehřeje jejich chladné sobectví, budou navždy nešťastní. Učte děti vidět Kristovo dílo v přírodě a ukazujte jim zákony, které vládnou všemu životu. Pokud si získáte jejich důvěru a ony ve vás uvidí Kristovy následovníky, nebudou mít problém pochopit, jak velikou láskou nás Bůh miluje. Až jim objasníte pravdu o spasení a seznámíte je s Ježíšem jako jejich osobním Spasitelem, budou vám pomáhat Boží andělé.
Vyznačujte lásku k dětem v praxi: k Ježíšovu příběhu se vrací a zve děti k sobě, jak uvádí jeho výrok před učedníky a matkami. Spasitel vyzývá, aby děti nebyly odvrhovány a aby šly k němu; dnešní kazatelé a církevní vedoucí mají děti vítat a vést s nimi cestu víry. Učelmi křesťanství je žít podle evangelia a podporovat pokání, obrácení a změnu smýšlení; to vše je sdíleno dětem i dospělým. Děti mohou být i dnes součástí Božího království a mají být vychovávány k lásce, milosrdenství a zodpovědnosti vůči bližnímu.
18. února 2026(ČB 1/2026). Legendární příběh o dvanáctiletém Ježíšovi v chrámu (Lk 2,41-52) je půvabný, hluboký i pravdivý. Ježíš zmizí rodičům z dohledu. Přesto se jejich ustarané hledání dočká úspěchu. Zastihnou jej, jak diskutuje s rabíny, učenci, učiteli. Dvanáctiletý Ježíš už není betlémským nemluvnětem, i když jej jeho matka stále nazývá dítětem (v. 48). Ale ještě není dospělým učitelem a uzdravovatelem. Takto příběh naznačuje, kým Ježíš byl a jaký byl. Jak si šel „svou cestou“, a přitom lidé jej nacházeli. Jak vykládal lidem své učení, a oni mu naslouchali, a mnozí mu zůstali věrní i po jeho smrti. Někteří pečovali o to, aby jeho učení zůstalo zachováno a šířilo se. Příběh o chlapci v chrámu hovoří proti rozdělení mezi starým a novým. Proto je také nešťastné, když si někteří hrají na „ty chytré“ oproti těm druhým. Proroci Starého zákona o Ježíšovi mluví jen sporadicky; některé zaslíbení bývají označována jako mesiášská, ale skutečné naplnění přišlo v Ježíšovi. Bůh není jen zákon; je tvůrcem zákonů i průvodcem dějin. Bible skrývá tajemství a moudrost. Kdo to vše obsáhne? Při čtení Písma je užitečné učit se čekat nečekané a vnímat Boží blízkost.