Klášter Sénanque, který byl založen v Provence, vznikl na území pánů v Gordes v údolí Senancole pod patronací biskupa z Cavaillonu a Ramona Berenguera II., hraběte provensálského a barcelonského.
Stejně jako v klášterech Silvacene a Le Thoronet se i tady chtěli mniši vrátit, odloučeni od shonu ve světě, k původnímu učení sv. Benedikta.
Roku 1098 byl však opat benediktinského kláštera v Molesme nespokojen s tamními pořádky a chtěl se distancovat od místního luxusu a vrátit se k čistým regulím sv. Benedikta, k jeho heslu Ora et labora (modli se a pracuj) a soustředit se na prostý život a odříkání.
Po něm následující opat Alberich klášter se svolením papeže osamostatnil od benediktinského řádu a založil řád nový, podřízený přímo svatému otci.
Jeho název odvodili z latinského názvu místa, kde byl klášter založen: Cistercium, tedy cisterciáci.
Členové řádu se vrátili k myšlenkám sv. Benedikta ze 6.
Již pět let po založení vstoupil do kláštera v Cîteaux novic Bernard.
Tento charismatický mladý muž už od roku 1125 zastával funkci opata a stal se vůdčí osobností celého řádu.
Jeden z nich, klášter Sénanque, vznikl na území pánů v Gordes v provensálském údolí Senancole pod patronací biskupa z Cavaillonu a Ramona Berenguera II., hraběte provensálského a barcelonského.
Nové kláštery byly zakládány uprostřed neobdělávané půdy, aby ji mniši mohli kultivovat, a u vodního toku, který by jim zajistil přísun pitné vody.
Stavba celého kláštera trvala přes sto let, ale už ve 13. a 14. století se řád stal tak populárním mezi panovníky, že ho zahrnovaly pozemky a bohatými dary.
Klášter v Sénanque v té době vlastnil rozsáhlé pozemky s vesnicemi i sedm farem a několik mlýnů.
Život se sem vrátil roku 1857, kdy sem přišlo dvaasedmdesát mnichů z opatství Lerino, kteří k původnímu klášteru připojili nové křídlo, v němž bydleli.
K snad definitivní změně došlo o třicet let později.
Roku 1988 sem na základě smlouvy s opatstvím Lerins přišlo deset členů řádu a zhruba stejný počet řeholníků zajišťuje chod kláštera dodnes.
Klášter je totiž možné navštívit s průvodcem.
Ten sice mluví jen francouzsky, ale k dispozici tu máte i tištěný text v angličtině.
I když se na prohlídku nedostanete, zamilujete si pohled na strohou robustní stavbu působící svým jednoduchým půvabem.
Francie, země plná dechberoucích krás, vzácných památek a tajuplných zákoutí, ukrývá spoustu pokladů.
Patří k nim nepochybně i mnohé kláštery, jejichž zvláštní posvátná atmosféra a kouzlo minulosti vzbuzují úžas i dnes.
Areál kláštera Fontevrault, jehož byste našli ve vsi Fontevraud-l'Abbaye, je skvělou ukázkou stavebního umění románské a gotické doby.
Od roku 2000 je součástí seznamu světového dědictví UNESCO.
K hlavním turistickým atrakcím patří pohřebiště anglické královské dynastie Plantagenetů, dále ložnice a refektář, tj. společná jídelna mnichů.
Abbaye Saint-Pierre de Moissac je benediktinské opatství ve vsi Moissac, založené v 7. století.
Románská a gotická architektura se tu proplétají v pozoruhodné souhře.
Mezi zdejší mistrovská středověká sochařská díla patří bezesporu tympanon jižního portálu.
V slavném románu Umberta Eca Jméno růže je tympanon podrobně popsán (sám klášter je ale v knize umístěn do Itálie).
Kostel byl také využit pro natáčení některých scén ze stejnojmenného filmu.
Le Mont-Saint-Michel (Hora svatého Michaela) je skalnatý žulový ostrůvek, respektive poloostrov, uprostřed písečných úbočí vystavených silným přílivům v zálivu u normandského pobřeží.
Nachází se zde gotické benediktinské opatství, věnované archandělu Michaelovi, a vesnice, která vyrostla ve stínu jeho velkých zdí.
Opatství, postavené mezi 11. a 16.
Le Mont-Saint-Michel a jeho zátoka je jedním z nejnavštěvovanějších turistických cílů ve Francii a jedním z nejznámějších v Evropě.
Klášter Murbach náleží k nejznámějším benediktinským klášterům v Alsasku.
Najdete ho u paty pohoří Grand Ballon ve Vogézách, poblíž obce Guebwiller.
Byl založen roku 727.
Budovy, včetně kostela s jednou z nejranějších románských kleneb, byly zdevastovány během francouzské revoluce (1789).
Benediktinský klášter, nazývaný též Fleury-sur-Loire a založený v roce 630, leží na Loiře asi 160 km jižně od Paříže, v diecézi Orléans.
Byl jedním z nejvýznamnějších středověkých klášterů a také důležitým poutním místem, jelikož uchovává ostatky svatého Benedikta.
V 11. století, v době své největší prosperity, nemělo opatství místo hodné památek svých otců.
Abbé Guillaume (asi 1067) a jeho nástupci proto začali stavět kryptu a svatyni.
Klášter Sénanque, nacházející se poblíž obce Gordes, je nejznámějším cisterciáckým klášterem v Provence.
Založen byl v roce 1148 a spolu s kláštery v Silvacane a Le Thoronet tvoří tzv. „provensálské sestry“.
Ještě stále je obýván cisterciáckými mnichy, kteří zde pěstují nádherné levandule a chovají včely.
Jeden z mnoha cisterciáckých klášterů ve Francii vznikl na území pánů z Gordes v údolí Senancole.
Jeho název už měl stavebníky varovat, neboť vznikl pofrancouzštěním latinských slov sine aqua, tedy bez vody.
Založili jej biskup z Cavaillonu a provensálský a barcelonský hrabě Ramon Berenguer II.
Klášter byl záměrně umístěn v nehostinných podmínkách daleko od civilizace, aby řeholníky nic neodvádělo od jejich poslání a mohli dle požadavků svatého Benedikta žít život v prostotě, naplněný prací a odříkání.
Stavba kláštera trvala přes 100 let a brzy se stal natolik populárním, že ho bohatí lidé i panovníci zahrnovali nejen štědrými dary, ale i pozemky.
Kromě vnitřních problémů jsou však dějiny kláštera plné i ničení a válek.
Roku 1544 byl zničen heretickým hnutím valdenských, kteří neváhali pověsit všechny místní obyvatele, a během Velké francouzské revoluce bylo roku 1791 opatství prodáno státu.
Znovu ožilo v polovině 19. století, kdy sem přišlo 72 mnichů z opatství Lérins, kteří však museli odejít v roce 1903 v důsledku nového francouzského zákona o náboženských kongregacích.
Financování chodu kláštera zajišťují jeho obyvatelé pěstováním levandule, prodejem levandulových produktů a oblíbeného medu.
Částečně do pokladny přispívá i vstupné, neboť tu probíhají prohlídky s průvodcem.
Rada: Přestože to tak v létě při nájezdu turistů nevypadá, nejedná se o turistickou atrakci, ale o funkční klášter.
Region na jihovýchodu Francie je oblíbenou turistickou destinací a nejen díky 300 slunečným dnům v roku.
Najdete zde 3 světově známé destinace - Provence, Alpy a Azurové pobřeží.
Avignon - klášter sv.
Pozůstatky někdejšího kláštera s protestantským kostelem sv. Martiala najdeme na jižní hranici původních městských hradeb a avignonské adrese 2 Rue Jean Henri Fabre.
Jedná se o komplex postavený v letech 1383 až 1402, tedy v době, kdy Francii vládla plaménková gotika.
Historie tohoto místa je však o něco delší a rozhodně velmi zajímavá.
Od roku 1348 zde totiž stával královský palác, který byl postaven pro mallorské krále a který „obsadila“ Jana I. Neapolská (Jeanne I. de Naples), což byla jistě žena velmi významná.
V roce 1369 se sem tak přestěhují řádoví bratři z Cluny a roku 1378 je zde kardinálem Pierrem de Cros založena kolej Saint Martial, kterou v letech 1383 až 1388 doplní kostel se zvonicí.
Kostel se pak rozšiřuje v roce 1402, kdy také dojde k prodloužení jeho apsidy.
Další změny zde v podstatě nastanou až na přelomu 17. a 18. století.
Okolo roku 1700 totiž architekt Pierre II. Mignard rekonstruuje nejen hlavní portál, ale také budovy konventu.
Během 18. století je pak klášter opuštěn a v podstatě zdevastován.
Celá situace se ještě výrazně zhorší v období Revoluce.
Přesto zde ještě v 19. století vzniká první městské muzeum a Muzeum přírody.
V letech 1856 a 1857 jsou pak klášterní budovy postavené Mignardem částečně zbořeny a vzniká zde parčík a hřiště.
Do kostela se následně postupně nastěhuje škola, pošta a městský úřad pro cestovní ruch, ze kterého se postupně vyvine informační centrum.
Kostel byl postaven v okázalém gotickém stylu a údajně bývá většinou přístupný od 1. dubna do 31. října, a to jen v sobotu od 14,00 do 18,00 hod.
Diskuse a komentáře k Avignon - klášter sv. Příspěvky z okolí Avignon - klášter sv. Kostel Celestinů je jednou z mnoha zajímavých avignonských památek, které vznikly v období, kdy Evropě vládl gotický sloh.
Palác du Roure nebo de Baroncelli je v podstatě malý krásný zámeček nacházející se v centru Avignonu, který byl postavený ve II. polovině 15. století.
V současné době se zde nachází nevelké muzeum, které ovšem většinou připomíná spíše klasickou zámeckou expozici.
A hned na úvod si můžeme prozradit, že se jedná o místo velice příjemné a jistě navštíveníhodné.
Avignon se stal naší první zastávkou při cestě jižní Francií.
Bydleli jsme tady devět dní v hotelu Salamandr ve východní části města.
Pro tuto vycházku po městě jsme si vybrali jižní část starého města a ulici De La Republique a její okolí.
Po příchodu ke hradbám procházíme kolem vnější strany.
Závěr série provensálských cestopisů bude v podstatě celý patřit papežskému Avignonu.
Dům Jeana Vilara je palácem, pocházejícím ze 14. století.
Původně se jednalo o dům nazývaný Hotel de Turenne a pod současným názvem je palác znám teprve od roku 1979, kdy se stal depozitářem „pracovních úspěchů otce Avignonského divadelního festivalu“.
Současně se jedná o „objekt veřejné vybavenosti“, který nabízí nejen nevelkou klasickou knihovnu, ale hlavně bohatou video knihovnu.
Avignonská radnice je sice budovou postavenou až v polovině 19. století, ale její součástí je dodnes také krásná a zdobná středověká hodinová věž, pocházející ze století čtrnáctého.
Však také radnici najdeme - coby budovu sousedící s divadlem - na náměstí Place de l'Horloge, které bývá považováno za srdce města a na kterém se nacházelo již římské fórum.
Současná radnice byla slavnostně otevřena Napoleonem III.
Avignonské divadlo se nachází na Hodinovém náměstí (Place de l'Horloge) a je tedy součástí centra města.
První zdejší divadelní budova byla postavena na místě zříceniny starého benediktinského opatství v roce 1825, ale již po 21 letech byla zničena požárem.
Velmi rychle však byla postavena budova nová, jejíž vchod od počátku lemovaly sochy slavných francouzských dramatiků Molièra a Sierra Corneilla.
Avignon - kostel sv. Agricoly z Avignonu je vzácnou sakrální památkou, jejíž historie se začala psát již někdy v průběhu II. poloviny 7. století.
Dnešní kostel je již ovšem gotický - nebo spíše románsko-gotický - a jeho současná podoba vznikla v průběhu 14. a 15. století.
Mincovní palác, pocházející z roku 1619, patří k nejznámějším a nejfotografičtějším památkám francouzského Avignonu.
K tomu, aby člověk pocítil nutkavou potřebu Papežský palác v Avignonu navštívit, stačí, když si uvědomí, že se v tomto případě jedná o největší gotickou budovu světa.
Krásně zachovalé městské hradby, obklopující historické centrum Avignonu, jsou považovány za jeden ze symbolů tohoto slavného papežského města.
Avignon - most sv. Bénézeta a sv. Kaple nad Rhonou patří k dalším známým pamětihodnostem.
Jedinou písní navždy proslavený avignonský most zná asi každý, ale mnohé možná překvapí, že jeho součástí jsou také dvě kaple.
Kapli nad Rhonou najdeme na třetím mostním pilíři, mezi druhým a třetím obloukem.
Dolní, čistě románská, kaple pochází z 12. století.
Jako nejznámější symbol provensálského papežského města působí Avignon na řece Rhôně již od 12. století.
Roquemaure - kaple sv. Roquemaure a kostel sv. Jana Křtitele jsou jedněmi z mnoha zajímavých památek vinařského městečka Roquemaure.
Roquemaure je půvabné šestitisícové vinařské městečko ležící na pravém břehu řeky Rhone.
Můžeme ho označit také jako provensálské nebo historické a v jeho blízkém okolí - tedy do 15 kilometrů - najdeme místa natolik významná a slavná, jako jsou např. Avignon, Orange nebo Châteauneuf-du-Pape.
Podtitul 3. části tohoto cestopisu mohl klidně znít také Rok v Provence, 120 dnů Sodomy nebo Perem Markýze de Sade.
Vers-Pont-du-Gard je malou vesnicí, nalézající se poblíž Městečka Remoulins v jihofrancouzském departementu Gard.
Předposlední část provensálského vyprávění přiblíží závěr našeho pobytu v tomto čarokrásném koutu sladké Francie.
Možná se mnou v této chvíli nebudou souhlasit ani všichni ostatní členové výpravy - natož pak později celý národ čtenářů Turistiky - ale pro mě v tomto případě asi skutečně platilo, že to nejlepší přichází na samotný závěr.
4.část Expedice Francie-Španělsko 2016.
