Jedna z nejslavnějších fresek Michelangelových je stvoření Adama.
Adam právě stvořený leží na zemi ve své neporušené kráse a pohledem plným vděčnosti a lásky hledí na Boha Stvořitele, jehož ruka se po dokončení díla vzdaluje od vztažené ruky Adamovy.
Tak začíná dialog mezi člověkem a Bohem a táhne se celými dějinami.
To, co bylo na počátku čisté a radostné, se naruší a poškodí selháním člověka, který nevydržel v dialogu lásky a pod vlivem ducha zla hledá štěstí a naplnění života jinde.
Tím se vrhá do neštěstí, ale ten, který je Láska, člověka nezavrhne, ale připravuje cestu k jeho záchraně.
Drama tohoto dialogu se začíná zachycovat i literárně, prostupuje dějiny člověka a rozvíjí se do stále větší šíře a hloubky.
Dialog pokračuje i navzdory pádům a selháním člověka.
Už před třemi tisíci roky začíná tak vznikat literární sbírka zachycující tento dialog v jeho kráse i v bolestném odmítání ze strany člověka, ve stále obnovované zkušenosti, že cesta vede dál, že se ukazuje stále nová a reálná naděje.
Je to zachyceno ve stopadesáti žalmech.
Na jejich počátku stojí básnicky i hudebně nadaný David, druhý izraelský král.
Jeho život se odehrával na přelomu druhého a prvního tisíciletí před Kristem.
Tyto hudebně zpracované a přednášené básně se rozvíjejí po tisíc let v bohoslužebných setkáních židovského národa.
Modlitba žalmů je ovšem zasazena do velmi pestrého kontextu četby bible Starého (předkřesťanského) i Nového (křesťanského) zákona.
Mimořádně dramatická je četba textů prorockých, které mají svůj původ v dobách před Kristem a na Ježíši Kristu se postupně všechny naplnily i naplňují a zasahují účinně i do života současných lidí.
Po dva tisíce roků provázejí člověka i v době po Kristu žalmy, čtení Písma protkaná hlubokými poetickými zpěvy hymnů, které vznikají od starověku přes středověk do doby moderní.
Toto vše tvoří nesmírně bohatý soubor provázející křesťany jako jejich denní modlitba.
Tento soubor se nazývá breviář (nebo také Denní modlitba církve).
Vychází vždy v nových vydáních od starověku dodnes.
Do jeho vývoje zasáhly především kláštery benediktinů, ale i mnoha jiných řeholních řádů, v kterých je stále zlatým hřebem jejich bohoslužby i každodenního života.
Breviář používají především všichni kněží a jáhnové.
K jejich úkolu patří modlit se za všechny lidi, provázet je modlitbou.
Breviář sahá tedy svým původem v určitém smyslu k tomu výchozímu obrazu, kde začal dialog mezi Bohem a člověkem.
Věrně provází člověka na jeho cestě v dobách minulých i v době současné.
Pro člověka naší doby má zvláštní význam.
V době, kdy je člověk strháván hektickým tempem současného života, přináší modlitba breviáře veliké zklidnění a ponoření do hlubiny hodnot, které nepomíjejí.
Oslovuje ho v situacích radostných, kdy se člověku vše daří ale i bolestných, kdy se člověk dostává do situací lidsky neřešitelných, bezvýchodných a zoufalých.
Mons. V dokonalém křesťanském životě souvisí vnitřní modlitba nerozlučně s modlitbou liturgickou.
Někdo „objeví“ nejdříve vnitřní modlitbu, a teprve poznenáhlu modlitbu liturgickou, u jiného je tomu naopak.
Pro toho však, kdo upřímně hledá Boha, je naprosto nevyhnutelné, aby obě formy modlitby stále víc splývaly vjedno.
„Duchovní život,“ učí 2. vatikánský koncil, „však nespočívá jen v účasti na posvátné liturgii.
Liturgická modlitba církve je oním pravým Jákobovým žebříkem, po němž Boží andělé vystupují a sestupují (Gn 28,12; Jan 1,51).
Spásné slovo Boží k nám přichází ve čteních, avšak často též v žalmech, a my odpovídáme tím, že s vděčností velebíme Boha.
Dvojí pohyb, vystupující a sestupující, je velmi výstižně shrnut v prvních slovech Gloria mše sv.: „Gloria in excelsis Deo - et in terra pax hominibus“ (Sláva na výsostech Bohu - a na zemi pokoj lidem dobré vůle).
Náš chvalozpěv vychází zdola, stoupá vzhůru a oslavuje Boha na výsostech.
A Boží slova, hovořící o lásce k nám, přicházejí shora, snášejí se dolů a dávají mír lidem na zemi.
To, co se vždy děje při dialogu na hluboké úrovni, to se uplatňuje i zde.
Oba pohyby, od člověka k Bohu a od Boha k člověku, navzájem splývají a nakonec je nelze od sebe rozeznat.
Když „Hospodin Bůh jistě mluví o pokoji pro svůj lid a pro své svaté“ (Ž 85,9), oslavuje sám sebe.
Vše, co činí pro člověka, zjevuje jeho vlastní nádheru.
„Gloria Dei vivens homo,“ píše Ireneus z Lyonu (+ kolem r. 200): když člověk opravdu žije, když je mu po všech stránkách dobře, vyzařuje z něj cosi z Boží nádhery.
„Strom se pozná podle ovoce“ (Mt 12,33).
Je-li člověk dobrým plodem, dosvěčuje tím, že Bůh je dobrým stromem.
Na druhé straně člověku jen prospívá, zapomene-li sám na sebe a chválí Boha.
V tomto chvalozpěvu najde svou nejhlubší radost.
„Rozzáří se“ (Ž 34,6), když opěvuje Boha.
Tedy žije právě to, k čemu byl stvořen: je proudem směřujícím k Bohu.
Že oba tyto směry pohybu (člověk chvalořečí Boha - Bůh posvěcuje člověka) spolu splývají, vidíme nejzřetelněji v Kristu.
Liturgická konstituce hovoří o jeho „velkém díle, jež dokonale oslavuje Boha a posvěcuje člověka“ (SC 7).
Stalo se Slovo tělem pro člověka nebo pro Otce? Otázka je přirozeně chybně položena.
Zde neexistuje žádné ‚buď - anebo‘.
Oslava Otce je záchranou člověka.
Někteří lidé se mračí, když se říká, že vše je stvořeno k oslavě Boží: Jaký je Bůh egoista!
Nechápou přitom, že když Bůh velebí sám sebe, oslavuje tím lásku.
Bůh je přece láska.
Hlásá-li Bůh svou vlastní slávu, znamená to, že ukazuje svou lásku v plném jejím lesku, ukazuje, že nikdy nemyslí na vlastní prospěch, nýbrž pouze na svého Syna a na nás na všechny, které do něj zahrnul.
Člověk také chce velebit sám sebe.
Na tom v podstatě není nic zlého.
Kdybychom byli takoví, jakými nás Bůh zamýšlel, měli bychom skutečně právo hledat svou čest, svou pravou čest.
Měli bychom právo milovat sami sebe, to jest opravdovou hlubinu své bytosti, která není ničím jiným než láskou, čistou láskou, jež stále jen dává a přijímá.
Hřích, egoismus však obrátil všechno vzhůru nohama, takže láska k nám samým se nyní často děje na útraty našich bližních.
Když v liturgii velebíme a oslavujeme Boha, velebíme zároveň Boží obraz v nás samých.
Není tu místo pro pýchu, egoismus, pohrdání druhými.
Liturgického chvalozpěvu se velmi aktivně účastní tělo.
Veškerá tělesná aktivita je včleněna do liturgie.
Totéž tělo, které vykonává své každodenní povinnosti, se v liturgii hluboce sklání před Bohem, tentýž hlas, který zní v denním životě, v liturgii velebí Boha.
Uvědomíme-li si, jaké důstojnosti se našemu tělu dostává, a dáváme-li mu často možnost účastnit se liturgie, bude nás tato důstojnost provázet všude.
Bůh ve své bezmezné dobrotě vlastně v liturgii víc oslavuje nás než my jeho.
„Protože jde o modlitbu všeho Božího lidu,“ píše o denní modlitbě církve Pavel VI. v apoštolské konstituci Laudis canticum, kterou r. 1970 vyhlásil obnovu této modlitby, „byla uspořádána tak, aby na ní mohli mít účast nejen klerici, ale i osoby řeholní a také laici.
O lidi různých stavů a postavení a o jejich zvláštní požadavky je postaráno tím, že jsou zavedeny rozličné způsoby slavení.
Tak lze přizpůsobit denní modlitbu církve různým společenstvím, která ji konají podle jejich životních podmínek a poslání“ (1).
Dlouho bylo takřka všeobecně rozšířeným názorem, že denní modlitba církve se týká pouze kněží a řeholníků, zatímco laici se mají spokojit s růžencem.
Pokud byla přístupná pouze v jazyce latinském, byl tento názor do určité míry pochopitelný.
Latina tvořila hradbu mezi duchovními a laiky.
V prvotní církvi tomu tak nebylo, protože latina (případně řečtina) byla řečí lidu.
Denní modlitba církve byla věcí aktivní účasti celé obce věřících.
Když lid latinsky již nemluvil, vznikla řada lidových pobožností.
Nejrozšířenější z nich je růženec.
Slavit spolu s celou rodinou nešpory bylo před koncilem takřka nemyslitelné.
Církev pokládá růženec za velmi důležitý.
Díky jeho prostotě a meditativnímu charakteru bude růženec vždy zaujímat význačné místo v modlitebním životě katolické církve.
Růženec však není typickou ranní či večerní modlitbou.
Modlit se ráno desátek růžence nemá stejnou váhu jako se modlit ranní chvály (laudes).
Modlíme-li se chvály, začínáme den chvalořečením Boha; krátké čtení nám slouží jako pokrm na cestu, kterým se sytíme během dne; v přímluvných modlitbách prosíme o sílu do úkolů nastávajícího dne.
Kromě toho jsme si vědomi, že se nemodlíme sami, nýbrž spolu s celou církví: všude po světě zní stejná modlitba.
Nejsme vydáni jen sami sobě: cítíme-li se unavení, ospalí nebo roztržití, víme, že jiní vyvažují svou horlivostí naši ochablost.
Ve velikém pěveckém sboru tolik nevadí, když někteří členové jsou nejistí nebo trochu ochraptělí.
Mohou přesto zpívat spolu s ostatními a nemusí se obávat, že ruší harmonii.
Při modlitbě denní modlitby církve se ocitáme ve středu mysteria.
Jsme součásti mystického těla Kristova.
Moje nepatrné ‚já‘ jednotlivce bylo zasazeno do souvislostí, které nemají hranice.
Přirozeně většina laiků se nemůže modlit celé oficium.
Lze se však modlit buďto část, nebo jen úsek z části.
Tak například při ranních chválách se lze omezit pouze na jeden žalm.
Často vidíme jenom dvě možnosti: všechno, nebo nic.
A tak si vezmeme délku oficia za záminku, že se nebudeme modlit vůbec.
Je tu však také střední cesta: vybrat si část a s tou se spokojit.
Výhodou laiků je svoboda co do kvantity modlitby.
Kněz či řeholník mají za povinnost modlit se všechny části denní modlitby církve celé.
Mluvím o povinnosti, ale ona je to ‚blahá‘ povinnost.
Byt povinen věrností mne obohacuje.
Přináší to s sebou však riziko: chtít tu záležitost ‚sprovodit ze světa‘ co nejrychleji.
Křesťanská tradice rozlišuje většinou mezi modlitbou společnou a individuální.
Obě jsou důležité a k oběma Ježíš nabádá.
„Když se však modlíš ty, vejdi do své komůrky, zavři dveře a modli se k svému Otci, který je ve skrytosti; a tvůj Otec, který vidí i to, co je skryté, ti odplatí“ (Mt 6,6).
Tak činil Ježíš sám.
Jeho ‚komůrkou‘ byla často příroda.
„… Vystoupil na horu, aby se o samotě modlil. Nastal už večer a byl tam sám“ (Mt 14,23).
Ježíš však chodil také do synagogy a zpíval žalmy spolu se svými učedníky.
Denní modlitba církve je typickou modlitbou společenství věřících, má charakter společné modlitby.
Je určena k modlitbě ve společenství a uplatní se nejlépe, když se ji modlíme spolu s druhými.
Tak např. responsoria předpokládají, že je střídavě zpívají (recitují) dva sbory.
Pro všechny, kdo se modlí hodinky spolu s druhými, je rovněž důležité dopřát si čas k osobní, soukromé modlitbě, tedy k té modlitbě, kvůli níž vcházíme do své ‚komůrky‘.
A však pro laika, který se modlí sám ‚ve své komůrce‘ denní modlitbu církve, může být tato modlitba krásnou syntézou modlitby společné a individuální, modlitby ústní a kontemplativní.
10. Protože Kristus přikázal: "Je třeba stále se modlit a neochabovat" (Lk 18,1), církev, která věrně poslouchá tuto výzvu, nikdy v modlitbě neustává a také nás k tomu povzbuzuje těmito slovy: "Skrze něho (Ježíše) podávejme Bohu stále oběť chvály" (Žid 13,15).
Poněvadž tedy cílem denní modlitby církve je posvěcení dne i každé lidské činnosti, byl její průběh upraven tak, aby její jednotlivé části podle možnosti odpovídaly skutečné denní době a zároveň aby se braly v úvahu podmínky dnešního života.
"Je lepši modlit se jednotlivé části denní modlitby církve v době, která je co nejbližší té době, pro niž je ta která část určena.
Denní modlitba církve prodlužuje na různé hodiny dne chválu a díkůčinění, a také památku tajemství spásy, prosby i předběžné okoušení nebeské slávy v tajemství eucharistie, která je "středem a vyvrcholením celého života křesťanského společenství".
K posvěcování člověka a k prokazování úcty Bohu dochází v denní modlitbě církve tak, že se v ní naváže jakýsi styk nebo spíše dialog mezi Bohem a lidmi, kdy "Bůh mluví k svému lidu...
Tím, že církev vykonává ve své denní modlitbě kněžský úřad své Hlavy, přináší "bez přestání" oběť chvály Bohu, tj.
Když církev svou denní modlitbou vzdává Bohu chválu, přidružuje se svým zpěvem k onomu chvalozpěvu, který po všechny věky zaznívá v nebeských příbytcích; a zároveň předem okouší onu nebeskou slávu, která ustavičně zaznívá před trůnem Božím a Beránkovým, jak o tom píše Jan v Apokalypse.
Naše těsné spojení s nebeskou církví se totiž uskutečňuje právě tehdy, když "společným jásotem oslavujeme Boží velebnost ... všichni, z každého kmene, jazyka, lidu a národa (srov. Tuto nebeskou bohoslužbu asi předvídali proroci, když mluvili o vítězství dne bez noci a světla bez temnot: "Už nebudeš potřebovat slunce, aby svítilo ve dne, ani měsíční zář ti nebude svítit. Hospodin ti bude světlem věčným" (Iz 60, 19; srov. Zj 21, 23.25). "Bude to jeden den, známý Hospodinu: ani den, ani noc, v čas večera bude zase světlo" (Zach 14,7).
Jsme tedy už v posledním období dějin (srov. 17.
Ale kromě oslavy Boha církev v bohoslužbě přednáší prosby a přání všech věrných křesťanů, a nadto prosí snažně Krista a skrze něho i Otce za spásu celého světa.
A tento hlas je nejen hlasem církve, ale i Krista, protože se modlíme jménem Kristovým, totiž "skrze našeho Pána Ježíše Krista"; a tak církev pokračuje v modlitbách a prosbách, které pronášel Kristus za svého pozemského života, a které se proto vyznačují obzvláštní účinností.
Čtení a prosby konané při denní modlitbě církve tvoři pramen křesťanského života.
Tento život se totiž živí ze stolu Písma svatého i slovy světců a upevňuje se modlitbami.
Aby však byla tato modlitba opravdovou modlitbou každého z těch, kteří se ji modlí, a rovněž zdrojem zbožnosti a hojné Boží milosti i živnou půdou pro modlitbu osobní a pro apoštolskou činnost, je nutné, aby byla důstojná, pozorná, zbožná a aby pronášeným slovům odpovídalo vnitřní smýšlení.
Ať všichni horlivě spolupracují s nebeskou milostí, aby ji nepřijímali nadarmo.
Ať slaví v kostele hlavní části denní modlitby církve podle možnosti společně i jiné skupiny věřících; mezi nimi mají přední místo farnosti jako základní buňky diecéze, zřízené v jednotlivých místech pod vedením duchovního správce, zastupujícího biskupa.
Denní modlitba církve, správně nazývaná liturgie hodin (lat. liturgia horarum), božské oficium (lat. officium divinum) nebo breviář (lat. breviarium) tvoří oficiální liturgickou modlitbu římskokatolické církve.
Liturgii hodin tvoří několik modliteb během celého dne, které tvoří především žalmy a biblická čtení.
Tyto žalmy se obvykle zpívají nebo společně recitují.
Denní modlitbu církve se modlí klerici, tj. kněží, dále mnišské komunity a řeholníci, avšak mohou se ji modlit i laici, jak se stalo zvykem po 2.
Liturgie hodin prodělala ve svých dlouhých dějinách velký vývoj.
Chórová modlitba žalmů byla obvyklá již ve starých mnišských klášteřích, zvláště benediktinského řádu.
Hodinky se poté rozšířily i mezi laiky a tato modlitba byla tak běžná, že její záznam patří k nejčastějším dochovaným středověkým rukopisům.
Pro diecézní klérus a řeholníky stanovila její podobu reforma Tridentského koncilu v 16. století.
Tato podoba obsahovala osm „hodinek“ (označovaných obvykle jako „hóry“; z lat. hora, hodina).
Tyto hodinky odpovídají Řeholi sv. laudy (lat. prima - o první hodině, tj. tercie (lat. tertia) - o třetí hodině, tj. sexta - o šesté hodině, tj. nona - o deváté hodině, tj. nešpory (lat. kompletář (lat. Modlitba byla strukturována veršem 119.
Benedikt z Nursie ovšem do své Řehole přejal toto schéma z východní mnišské praxe, kterou zprostředkoval Ioannes Cassianus ve svých Collationes a Institutiones.
Ve východní praxi prima neexistovala až do doby, kdy někteří mniši si začali chodit po laudách ještě na chvíli lehnout namísto práce či studia - teprve tehdy byla prima zavedena, aby se tomu předcházelo.
Liturgická reforma po 2. vatikánském koncilu zasáhla i liturgii hodin, která se výrazně zjednodušila a není zatížena tolik jako potridentský breviář rubrikami.
Pozvání k modlitbě čili invitatorium není samostatné, ale je úvodem do první modlitby dne.
Modlitba se čtením byla tradičně první modlitbou dne, dnes je však možné modlit se jí kdykoli.
Některé kláštery se modlitbu se čtením modlí v noci.
Ranní chvály čili laudy se modlí vždy ráno.
Začínají zvoláním "Bože, pospěš mi na pomoc. Slyš naše volání." a modlitbou Sláva Otci.
Modlitba uprostřed dne se modlí během dne, řeholníci se jí modlí natřikráte (dopoledne, v poledne, odpoledne), diecézní klérus pouze jedinkrát.
Začíná zvoláním "Bože, pospěš mi na pomoc. Slyš naše volání." a modlitbou Sláva Otci.
Večerní chvály čili nešpory se modlí večer, ideálně při západu slunce.
Začínají zvoláním "Bože, pospěš mi na pomoc. Slyš naše volání." a modlitbou Sláva Otci.
Dále následuje hymnus, žalmy a novozákonní kantikum, dvě biblická čtení a poté modlitba Magnificat.
Modlitba před spaním čili kompletář se modlí před usnutím.
Skládá se ze zvolání "Bože, pospěš mi na pomoc. Slyš naše volání." (latinsky „Deus, in adiutorium meum intende. Domine, ad adiuvandum me festina.“)
Poté následuje hymnus, žalm a krátké čtení z Nového zákona.
Následně se modlí tzv. Simeonovo kantikum (Lk 2, 29-32), zvláštní (proměnlivá) modlitba, zvolání "Dej nám, Bože, pokojnou noc a posiluj nás, ať vytrváme v dobrém až do konce."
Na závěr kompletáře se připojuje libovolná z mariánských antifon (např. Konstituce o posvátné liturgii Druhého vatikánského koncilu (čl. 100) doporučuje „konat společně o nedělích a větších svátcích modlitbu hlavních částí“ denní modlitby církve.
V Kancionálu jsou uvedeny ranní chvály, zhudebněné nešpory a modlitba před spaním (tzv. kompletář).
Mariánské nešpory (085*) se používají v dny liturgických oslav Panny Marie.
Nedělní nešpory (084) se mohou zvi. s některými úpravami (hymnus, krátké čtení, texty proseb, závěrečná modlitba) použít i o jiných liturgických dnech než jen v liturgickém mezidobí I. týdnu (viz Všeobecné pokyny k denní modlitbě církve, Čl. 246 - 247).
Předepsaný hymnus je možno nahradit příslušnou písní z Kancionálu, viz Denní modlitba církve - Hymny a básnické modlitby, v adventní době 106 nebo 128, po 17. Nanebevstoupení Páně a o slavnosti Seslání Ducha Svatého 423 atd.
Totéž co pro nešpory platí i pro ranní chvály (081).
Modlitba před spaním (tzv. Nedělní kompletář (089) lze z liturgického hlediska používat kterýkoli den v týdnu (viz. Všeobecné pokyny k denní modlitbě církve, čl.
Denní modlitba církve: Laický breviář od 553 Kč - Zbozi.czČeština, počet stran 2248, rok vydání 2018, pevná / vázaná Toto jednosvazkové vydání Denní modlitby církve tzv. breviáře, obsahuje všechny texty na celý rok pro ranní chvály, modlitbu uprostřed dne, nešpory a modlitbu před spaním; je určené…4.9 Hodnocení: 98% (12)Cena od 553 KčSkladem ve 4 obchodechDenní modlitba církve - breviář pro laiky | PaulínkyPro laiky existují zkrácená a zjednodušená vydání - v českém prostředí vyšla pod názvem "Denní modlitba církve".
Breviář neboli Denní modlitba církve či Liturgie hodin je soubor biblických textů, křesťanských básní (hymnů), proseb a modliteb, který se církev recituje v jednotlivých denních dobách.
K modlitbě breviáře jsou vázáni ti, kdo přijali minimálně jeden ze stupů kněžského svěcení a osoby zasvěceného života (řeholníci, řeholnice...).
Smyslem této modlitby je "posvěcení času" a neustálý kontakt s Bohem prostřednictvím jeho Zjevení (Písma).
Navazuje tak na typickou židovskou modlitbu žalmů.
Křesťané prvních století si také uvědomovali, že údobí dne nejsou jen prostým vyjádřením času, ale že mají i duchovní smysl.